Rubrika: Povídka

Samozřejmě, že jsme si vždycky utahovali lyže na fest. Byla by pěkná blbost mít při takovým vysokohorským sjezdu sichrový vázání, co vypíná, když se do něho jen o trochu víc zatlačí. Vždyť tam se i… Číst dál "Slávku, nezlob"

Ten odpor ho překvapil. Myslel, že se prostě pořádně rozmáchne a šup – kov prosviští gumou do prázdna. Zkusil to jednou. Podruhé. Potřetí. Pokaždé s vyšší a vyšší razancí. Ale hrot šroubováku se od obrovské… Číst dál "Největší škůdce"

„Tak co?“ bafl jsem nedočkavě do telefonu, když se vyzváněcí tón v půlce přerušil a na lince to zachrastilo, „ještě žiješ?“  Jenže odpověď žádná. „Stando, jsi tam?“ Možná se mu hovor přijal v kapse. „Haló,… Číst dál "Vagónovo zkamenělý srdce"

Pradědeček Franz byl přesvědčený, že všechny tyhle věštby z karet nejsou nic než babský plky. Takže když na podzim jednačtyřicátého roku prababičce Fanušce jasnovidka z obrázků vyčetla, že už je vlastně skoro po válce, stejně… Číst dál "Jak to vykládají jasnovidky"

Byla to taková malá dřevěná chaloupka – ze všech stran obložená dřevem, které na podzim musel někdo naštípat a pořádně se u toho zapotit. A protože střecha té chaloupky byla sedlová, tak se na ni… Číst dál "Údolní záře"

Na tom kopci – vlastně, co kopci – na té ohromné hoře, které hlubokou poklonou a odevzdaným povzdechem teď museli vzdát úctu, protože ještě pořádný kus ledu, skály a kamení trčel nad jejich hlavami –,… Číst dál "Celý život"

Kolikrát už nad tím mávl rukou. Nechal to být, prostě to přečkal a vzal to jako úděl místa, na kterém žije. Ale tentokrát ho to rozpálilo. Byla půlka ledna. Snad úterý. Zkrátka normální všední večer.… Číst dál "Poslední domorodec"

Nedokázal pochopit, proč to tak je. Proč to nepoví na rovinu. Bylo by to přece o tolik jednodušší, kdyby prostě řekla, co si přeje, on by to takhle udělal, a tím pádem by do společně… Číst dál "Náplast"