Slávku, nezlob

Samozřejmě, že jsme si vždycky utahovali lyže na doraz. Byla by pěkná hloupost mít při takovém vysokohorském sjezdu sichrové vázání, co vypíná, když se do něho jen trochu víc zatlačí. Vždyť tam se i lítalo vzduchem! Hop! – a hrrr do brány. Do hran jsme šlapali jako o život. Takže i na Zbojnickém poháru ve Vysokých Tatrách jsme vázání vyšponovali klíčema do maxima. Aby nám cestou dolů za žádnou cenu nevyplo.

Taky by mě ale v životě nenapadlo, že nejlepší lyžař z celého Pradědu, co se klouzával po sněhu jako balerína, dostane při obyčejné tréninkové jízdě od měkkého jarního firnu takový osudový kopanec. Pod Vareškovým plesem ho to vystřelilo do vzduchu a pak – bum, bum, bum, bum! Dalších sto metrů se točil v kotrmelcích. Lyže za ním vlály a kroutily mu nohy do nezdravých úhlů. 

S Pepou Váňovým jsme stáli u cíle a dohadovali se, jestli tu skalku, co o kus níž trčela ze sněhu, trefí, nebo se jí stačí vyhnout.

„Bude to těsný,“ hádal Pepa. „Ale půjde vedle.“

Já si tak jistý nebyl. A měl jsem o tu skálu trochu strach. 

Vždyť já ho té doby vlastně ani neviděl na lyžích spadnout. A to mi kolikrát šel mráz po zádech, když při mezinárodních závodech s tím Pepou Váňovým a záchranářskýma saněma mezi sebou uháněli po svahu. Pepa to na předním konci bezhlavě pálil mezi brány. A Slávek – s citem pro skluz od pánaboha – to vzadu i v tom sebevražedném rytmu pokaždé udržel. Jiná družstva, co se jim snažila stačit, si nakonec vždycky rozmlátila držky. Protože to jejich zadák neustál. Ale Slávek? To byl pan lyžař! Ten i na běžkách kroužil v čerstvém hlubokém sněhu obloučky, za které by se nestyděl ani Gustavo Thöni.

Však se taky na horách narodil. Doslova ho kolíbaly ve své náruči. Slávek přišel na svět tam, kde vršky kopců škrábou oblohu – na hřebenech Malé Fatry. V horské Chatě na Grúni. Uprostřed barevného září, kdy vzduch nahoře voní brusinkami i prvním ranním mrazíkem zároveň. Tedy v měsíci, ve kterém se děti na horských chatách zpravidla rodívají. Sami už si spočítejte proč je to zrovna září.

Slávkovi rodiče si tu chatu postavili sami. Na šťavnaté louce, na kterou se ještě dlouho po východu slunce natahuje stín skalnatého Rozsutce. Ze země tam vyvěrá voda tak ledová, až to lechtá na patře. Koncem léta se pustili do práce a šup, šup, šup – jen to odsýpalo – a do Vánoc měli hotovo. Tehdy taky člověk na nic nebyl sám. A kdo přiložil ruku k dílu, dostal za odměnu jednu z horských postelí na několik nocí gratis.

Slávkův táta, my mu říkali Starej Slávek, na Malé Fatře dokonce spoluzakládal horskou službu. Na srdci pak nosíval ten krásný odznak s červeným křížem, co probouzí v člověku hrdost na poslání pečovat o lidské životy. A když nepátral po zbloudilých turistech, smýkal na dřevěné nosičské krosně na chatu sodovky, brambory a koks. Maminka Svatavička zase plnila vyhladovělým turistům bříška a stlala jim pod pěkné sny. 

Takže Slávek byl vlastně takový syn hor. Odmala ho plácal po zadečku čerstvý větřík a na bosých nohách ho šimrala zelená travička. Batolil se na louce před chatou v takové ohrádce umotané z lana. A protože byl pažravý, visela mu na krku cedulka: NEKRMIT. Kolikrát ale stejně zmizel a našli ho až u slepic. Vybíral tam zbytky z kuchyně.

Žili si tak na vršcích, ještě se starší Slávkovou sestrou Radanou. A měli svoji pohodu. Po těch strmých horských pěšinách se k nim obyčejné lidské těžkosti zpravidla nevyškrábaly. Jako smog seděly v dolinách a nahoře měl člověk blíž k nebi než ke všemu ostatnímu. Když se ale ideologicky rozhodlo, že všechno bude patřit všem a především – že nikomu nebude patřit nic, objevil se i na Grúni vážný ouřada zo Žiliny. Nad bramboračkou, co voněla po čerstvých houbách a majoránce, jen ohrnul nos. Zato prošmejdil v chatě každý kout, sepsal inventář a na konec papíru bouchl razítko:

[ Znárodnené ]

Na odchodu se ouřada ještě otočil a pověděl jim, že klidně můžou dál smýkat na zádech sodovky a škrábat brambory do polívky – o to nic –, ale tu krosnu a škrabku už dostanou jen do nájmu. Stejně jako celou chatu. „Vám už totiž nepatrí nič,“ pravil. „Od teraz je to všetko štátneho Podniku cestovného ruchu Turista.“

Než mít takový smutek den co den na očích, rozhodli se raději začít znovu. Daleko odtud. A protože už na Grúni sledovali přes přístroje počasí, podali si žádost do meteorologického ústavu, co měl stanice rozházené po všelijakých československých kopcích. Bez hor zůstat nechtěli. Odpověď ale nepřicházela. Už už to vypadalo, že jim nezbyde, než vzít zavděk tou pronajatou krosnou a škrabkou. A v tom dorazilo psaní. Svatavička si ho přečetla první:

Vážení, dvě volná místa pro manželský pár vám nabízíme na meteorologické stanici Praděd v jeseníkách. Nástup: ihned.

Než se Starej Slávek stačil po tom úředním papíru natáhnout, nakládala už mu Svatavička na záda pruhované peřiny, šicí stroj Minerva a navrch přivázala bednu se slepicí. Na vlastní ruksak si posadila v plenkách zabaleného Slávka, za ruku popadla o dva roky starší Radanu a štrádovali si to přes kopečky. Do nového domova – na nejvyšší horu Moravy. Do malého stavení pod kamennou věží. Obitého eternitem a sedm měsíců z roku zasypaného sněhem.

Vítr tam hučel a kvílel. A sotva člověk vystrčil nos ven, hned ho měl plný rozdováděného bílého chmýří. Fujtajksl! Tak to šlo třeba týden dva v kuse. Mlha, vichr, chumelenice. Ostré jehličky bodaly do tváří a k měřícím přístrojům se kolikrát lezlo po čtyřech, aby měl člověk proti větru menší odpor. Když pak ale na den a půl vykouklo slunko, dalo se shora sáňkovat na všechny světové strany. Na každou několik kilometrů prudce z kopce. Jen ty návraty. Ach ouvej! Z nacucaných punčocháčů pak maminka kroutila vodu a hodiny je sušila nad kamny.

Když pak slezl sníh, měli pro sebe Slávek se sestrou Radanou to největší hřiště na světě. Rozběhli se u zápraží a setrvačností je to vyneslo až na protější Petrovy kameny. Houpy, hou! A pak zase zpátky. Houpy, hou! Koryto divoké Bílé Opavy sjížděli jako na tobogánu a na schovávanou hráli v labyrintu borovice kleče. 

Dováděli po kopcích, dokud nemuseli začít chodit do školy. A ta stála v údolí – devět kilometrů daleko a sedm set metrů hluboko. Nikde žádná silnice, všude jen studená bílá peřina a smrky vrzající pod tíhou sněhu.

Během školního proto zůstávali Slávek se sestrou dole pod horami – v dětském domově. Vždycky dva týdny žili jako sirotci a dva týdny, když rodičům skončila nahoře služba, zase jako rodina. A nezměnilo se to ani po tom, co jim meteorologický ústav postavil v údolí vlastní dům. Maminka Svatavička vždycky jenom na otočku utekla ze služby, navařila těm dvěma do zásoby a přes závěje mazala zpátky nahoru.

„Tady máte kastrolky a za tři dny nazdar,“ řekla a děcka se o sebe starala sama. Osmiletý Slávek zatápěl v kamnech a odklízel ve sněhu cestičku. A Radana nad ním stála s cedníkem a jako starší tomu šéfovala.

Tohle všechno mi Slávek vyprávěl, když jsme spolu v jednom zimním odpoledni seděli na stanici a čekali, kdy zazvoní telefon a my zase vyrazíme do vánice na pátračku. Mívali jsme tenkrát se zatoulanými a pomlácenými lidmi dost práce. Nahoru na Ovčárnu vyjíždělo i dvě stě autobusů za den. A z nich se hrnulo na svahy dobrých deset tisíc lyžařů. U vleku stály fronty, co sahaly až do půlky kopce. Při takovém množství lidí nebyla o úrazy nouze. Já začínal na horách jako obsluha vleku a protože jsem to k těm rozsekaným lyžařům míval nejblíž, nalákali mě kluci z horské, abych se k nim přidal.

Ve stejnou dobu se kolem horské začal motat taky Slávek. Byl ale proti mně mladý kluk. Mně se blížila třicítka, on ještě studoval. Tuším, že na vysoké dopravní v Žilině. A tuším, že tam taky víc lezl po skalách, než chodil do školy. Stačilo se na něj podívat a bylo jasné, že patří na hory, a ne na přednášku o plánování dopravní obslužnosti. Už tenkrát nás poučoval, jak se které mraky nazývají latinsky a ze kterého kumulu se zaručeně vysype bouřka. Na očích jsme mu viděli, jak moc touží nosit na srdci ten horskoslužebnický odznak, který si tam hýčal už jeho táta.

Nějakou dobu to každopádně trvá, než člověka přijmou za plnohodnotného člena horské služby. Napřed musí ukázat, že má pořádnou fyzičku, aby vydržel úmorné noční hledačky. A že na sjezdovce, s lyžema na nohách, neudělá v červeném svetru horské ostudu. Takže nás oba čekaly hned v prvním roce náročné prověrky. 

Na patnácti běžeckých kilometrech zajel tehdy jednadvacetiletý Slávek i kdejaké ostřílené matadory. Do cíle dorazil třetí, já dofuněl pátý. A pak jsme se postavili na start obřího slalomu. Mně se vcelku dařilo, ale Slávek hned v prvním kole podjel branku.

„Seš mladej, slalom chce zkušenosti,“ říkal jsem mu. 

Ve druhém kole to ale ten cucák nandal všem do jednoho – jen jsme zírali. Jako by měl lyže k nohám přirostlé. A tenkrát jsem pochopil, že Slávek má pro sníh nadání od Pánaboha. Taky táta takový horal, ještě aby ne, mysleli jsme si. Jenže ono to bylo docela jinak. Starej Slávek ho nenaučil nic. Až Svatavička ukázala děckám alespoň pluh, zatímco starý horal to zpovzdálí jen komentoval: „Chtěla jsi děti, tak se o ně starej.“ 

Nakonec si vzal Slávka do parády Honza Červinka. Reprezentační horolezec a zasloužilý mistr sportu, který byl zaměstnaný na Barborce. To on naučil Slávka cítit pod lyžema sníh a krájet úhledné obloučky.

Po těch vydařených prověrkách do nás začali starší pardálové šťourat: „Příští rok na mezinárodní závody do Krkonoš, co chlapci?“

Chápejte – mezi námi Jeseničáky a Krkonošáky vždycky bývalo prestižní zápolení. Pořád dokola nás ti Krkonošáci špičkovali: „Copak vy máte v Jeseníkách nějaký hory? Pěkně se u nás rozhlídněte. A podívejte se, jak vypadají hory.“ 

A je teda fakt, že když jsme v březnu v pětasedmdesátém roce dorazili do Špindlu, spadly nám čelisti do sněhu. Kozí hřbety nad městem vypadaly ohromně. A sedačkovou lanovku – tu jsme viděli vůbec prvně. A ještě něco jsme na těch mezinárodních závodech viděli poprvé – Bulhaři si přivezli skialpinistické lyže! Zírali jsme na ně, jako by spadli z Měsíce. Tenkrát se totiž závodilo jen na běžkách. Když pak člověk blbě namazal, přivázal si pod skluznici kapesník a valilo se dál. Na přemazávání nezbýval čas.

Samozřejmě, že s takovou jsme v terénní etapě těm Bulharům nestačili. Ani nejlepším Krkonošákům ne. Předvedli jsme se teprve na druhý den při obřím slalomu se saněmi. Už na tréninku nám to šlo se Slávkem náramně. Já vpředu – on vzadu. Při závodě držel druhý konec saní jako hladový vlk kořist. Třicet branek jsme prosvištěli ve čtvrtém nejlepším čase. Bezchybně jsme zvládli taky ošetření zlámaného bérce Thomasovou dlahou. V součtu obou dnů to dalo na čtvrté místo celkově. A domů jsme si vezli i kávový servis jakožto zvláštní ocenění doktora Hrušky za příkladné ošetření a ohleduplnost ke zraněnému. 

Škoda jen, že Slávek musel zrovna na vojnu. A nemohli jsme se za rok ještě polepšit.

Když se po dvou letech vrátil na hory, bříško měl kulaté jako eskymácké iglú. „Člověče, co s tebou u těch spojařů dělali, Slávku?“ smál jsem se mu.

Během zimy to z něj ale rychle slezlo. Sčuchl se totiž s Pepou Váňovým, který k nám do Jeseníků přišel ze Zlína. A ten ho začal pěkně cepovat a honit po kopcích. 

Pepa byl totiž strašný dříč. A měl na sporty ohromné nadání. Na co sáhl, to mu šlo. Když se objevil na Pradědu, sotva se na lyžích udržel. A druhý rok už při obřím slalomu vítězil v divizi. Když se Slávkem čapli saně a nahrnuli se do branek, mazali neskutečně. Jenže Pepa chtěl vyhrávat všechno. Nejenom sjezd. A tak při terénní etapě řezal zadýchaného Slávka hůlkama po zádech.

„Makej! Zaber! Ty snad nechceš vyhrát?“ hulákal na něj.

Řezal ho, dokud cítil, že z něj může ještě nějaké síly vymlátit. A přestal, když byl Slávek tak kožený, že už ani ty bouchance necítil. 

Je ale fakt, že i díky tomu mívali výsledky. Pepa ho vždycky nějak přes tu terénní etapu domlátil a z kopce pak ostatním ukázali záda. 

Do Vysokých Tater na Zbojnický pohár jsem s nimi tenkrát jel, protože tam se jezdilo jen z kopce. Hůlku na hřbetě jsem si rád nechal ujít. Ale na ten nádherný čtyřkilometrový sjezd ze Svišťového štítu jsem se těšil moc. Pepa Váňů vyhlížel bednu – to bylo jasné. Ale Slávek měl s tím svým ladným stylem taky dobře nakročeno. Do desítky určitě. Byl na něj krásný pohled, když při tréninku, zabalený do vajíčka, uháněl do cíle. Jen kdyby se mu v posledním strmým hanku pod Vareškovým plesem nešprajcla ta lyže – a neposlala ho do těch šílených kotrmelců.

Abych vás nenapínal – tu skalku nakonec minul. Ale když vystřihl poslední salto, zabořil se ksichtem do měkkého firnu a řval jako tur. 

„A do prdele!“ vypadlo ze mě. 

Pepa Váňů už vystartoval nahoru. Nevypadalo to vůbec dobře. Když jsem se ke Slávkovi vyškrábal, Pepa mu akorát odepínal lyže. Ležel rozplácnutý na břiše, hlavu zakláněl jako lachtan. Rudé Artisky mu zauzlovaly nohy tak, že sám nebyl schopný se z toho vymotat.

Zadýchaný jsem padl na všechny čtyři vedle něj. „Slávku! Bolí tě něco?“

„Jak prase!“ kvíkl na mě. „Mám nohy v prdeli!“

Obrátili jsme ho na záda a otočili, aby si mohl ve svahu sednout. Otíral si mokrý sníh z obličeje, zatímco já mu přes šponovky ohmatával nohy. Dvakrát moudrý jsem z toho ale nebyl. Podíval jsem se do bolestí zkřiveného obličeje, pokrčil rameny a řekl jen: „Zlomený to asi nebude.“

Zašklebil se, ale moc úlevy mu moje zpráva nepřinesla. Ve vlasech se mu rozpouštěl firn, který cestou nasbíral. Jeho červený kulich ležel o kus výš ve svahu. Pokusil se postavit, sykl bolestí a zase padl na zadek do těžkého sněhu. „Do řiti! Já odtud neslezu!“ zařval.

Začal jsem tahat z batohu obinadlo. „Ovážu ti to a to půjde.“ 

„Nebo tě mám popohnat?“ zamával nad ním Pepa Váňů hůlkou.

„Blbečku jeden!“ uchechtl se Slávek pod knírem, který si v té době pěstoval.

„Ještě ti můžeme zaběhnout pro horskou služku,“ zkusil jsem to s ironickým úšklebkem.

„A povezou mě na saních jako střelenou svini, co?“

„Tak! A na čumák ti přivážou zvoneček.“

I přes bolest se rozchechtal. To bylo znamení, že tak zlé to snad nebude. Museli jsme ho ale nějak dovléct do údolí. Kývl jsem na Pepu, aby si obul lyže, a podebrali jsme Slávka v podpaží – každý z jedné strany. Pod nohy jsme mu přisunuli ty jeho Artisky. Cvak a cvak! Takhle jsme se s ním sunuli dolů. Celou dobu v pluhu. Těžký firn se nám hrnul přes lyže a hrany chrčely na ledu pod ním. Chrrr-r-r-r-r-r-r! 

Bylo to nekonečný. Ve stehnech jako by mi někdo rejdil žiletkou, v tříslech mi cukalo. A konec doliny v nedohlednu. 

Slávek se nás držel jako klíště, jen občas cosi brblal. Já to ale neposlouchal. Spíš jsem přemýšlel, že brzo skončí sníh a co dál? Jak ho povlečeme na suchu?

„Na zubačku ještě musíme zabojovat,“ řekl jsem celý splavený, když jsem mu nad chatou Kamzík odepínal lyže. „Zvládneš to?“

„Přece tady nechcípnu!“ pronesl Slávek odhodlaně. 

Pepa mu podal víčko od termosky, ze kterého se ještě kouřilo. Prý dárdžiling.

„Malinovka by nebyla, Pepíčku?“ uchechtl se Slávek a natáhl ruku po hrnku.

Ten kilometr a půl po turistickém chodníku jsme se vlekli jako tři padlí andělé. Slávek se belhal mezi námi. Pravá noha ho ještě jakž takž poslouchala, levou spíš táhl za sebou. Visel mi za krkem a do ramen se mi zařezával bágl zatížený mýma i Slávkovýma lyžema. Po čele mi tekl pot a štípal mě v očích. Kroutil jsem se a funěl.

Když jsme na Hrebienku posadili Slávka do zubačky, oddychli jsme si všichni tři. Pak se to ještě vleklo – museli jsme zubačkou do Smokovce, električkou do zdravotného strediska v Lomnici – ale to nejhorší jsme měli za sebou.

Když ho odpoledne vystrčili z ordinace s levou nohu v sádře a pravou v zinkoklihu, dělal jsem si z něj legraci: „Slávku, ty chodíš jak Hurvínek.“

„Hurvínek – Kurvínek,“ uchechtl se. 

Na tyhle říkanky byl ujetý. Nevím, kde se to v něm bralo, vždycky ale přišel s podobnou krávovinou. Jednou jsme v létě, brzo ráno, šlapali pod Baranie rohy a Slávek začal skládat Baladu o Mačací veži. Začínalo to nějak takhle:

Pod Mačací veží
už mrtvola leží.
A Tatranci svěží
pro graminger běží.

Zbytek už si nepamatuju, ale určitě tam byly nějaké sprosťárny, jak to on uměl.

„Ty, Slávku,“ houkl jsem na něj, když se s těma neohebnýma nohama kymácel ze strany na stranu směrem k nádraží. „Co když tě tady posadíme doprostřed chodníku?“ 

„Tak se nezvednu, ty vole!“ odsekl.

A víte co? Přesně to jsme udělali! Chňapli jsme ho s Pepou Váňovým zase v podpaží, a protože v údolí už panovalo takhle na začátku dubna jaro, odnesli jsme ho a posadili pěkně na sluníčko do trávy. 

„Jen seď a opaluj se,“ hladil ho Pepa po vlasech. „Sluníčko přece léčí.“

Jak měl nohy neohebný, fakticky se nemohl sám zvednout.

„Vy šmejdi!“ cukaly mu koutky. 

S Pepou jsme se tak řehtali, že nám to vynahradilo všechnu dřinu, co jsme s ním měli, když jsme ho táhli z Veľké Studené doliny. A dělali jsme si z něj srandu dál – až do konce víkendu.

„Slávku, nezlob, nebo tě posadíme,“ popichovali jsme ho.

Odpoledne po závodech jsme toho lazara vyzvedli dole ve Smokovci a zasunuli ho na zadní sedačky mého žigulíka. Aby se mohl pěkně rozvalit. Domů do Jeseníků jsme dorazili někdy po půlnoci. Vytáhl jsem Slávka ven a zatímco se za mnou belhal, zazvonil jsem na dveře jejich domu. Maminka Svatavička za chvíli otevřela a spustila na uvítanou:

„Tak co? Živi a zdrávi?“

„Živi jo, Svatavičko!“ pokýval jsem hlavou. „Živi jo!“ 

Ustoupil jsem a sotva zadržel smích, když se za mnou vykolíbal zasádrovaný Slávek.

Každopádně napřesrok se s námi na ten Zbojnický pohár do Vysokých Tater vrátil. Byl to tuším třináctý ročník a bylo to veliký. Přijeli Rumuni, Bulhaři, Poláci, Východní Němci, dokonce Rakušáci. A samozřejmě i kluci ze Šumavy, Krkonoš a Beskyd. My reprezentovali Jeseníky ve stejné sestavě jako loni. 

Pepa nás furt hecoval: „Letos si spravíme chuť, chlapci!“  

A měl pravdu. On sám v tom vysokohorském sjezdu ze Svišťového štítu v sobotu zaválel. Na čtvrtém místě dojel jako nejlepší Čechoslovák. Ale Slávek si ten rok starý karambol taky parádně vynahradil. Horní vrstva sněhu mu pod jarním sluníčkem krásně změkla a z hřebene dolů se spustil dočista přepychově. Šustění hran se rozlíhalo v té velikánské kotlině ohraničené ze všech stran skalnatými štíty. Stál jsem na startu za ním a dokud mi nezmizel z dohledu u Zbojnických ples, kochal jsem se tím jeho lyžařským tanečkem.

„Krasojezdec,“ dojímal jsem se sám pro sebe.

V cíli dýchal Slávek nejlepším na záda. Bylo z toho skvělé šesté místo mezi osmašedesáti závoďáky z celé střední Evropy.

A na další den byl nad Skalnatým plesem přichystaný obří slalom se saněmi. Královská horskoslužebnická disciplína. Jenže fičelo a chumelilo, vločky se lepily do obličeje. „Počasí na draka!“ povzdychl si Pepa Váňů a rukavicí si ometal z ramen těžké aprílové chuchvalce, jaké můžou padat jenom na začátku dubna. 

„To je hnůůůs, Pepíčku!“ hulákal Slávek, když na startu zjistili, že v mlze nevidí ani na první bránu. Čapl ale druhý konec saní a i když mu od Pepových lyží chvístal sníh přímo do obličeje a vůbec netušil, kam se řítí, držel se – jako by na tom závisel celý jeho život. 

„Jedem! – Jedem!“ hulákal do rytmu branek ještě Pepa.

Když zabrzdili u ošetření, měl Slávek na obličeji bílou masku a prskal sníh, ale taky měli náskok jako prase. První pomoc navíc poskytli ukázkovou. A pak už si jen hezky pěkně – s citem pro sníh, jak to Slávek uměl – doklouzali s pacientem v saních pro vítěznou vázu. 

Na několik dalších let platili ti dva za neporazitelnou dvojku: Tejnský – Váňa. A v květnu se čekatel Slávek vyprsil před náčelníkem, aby složil slavnostní přísahu:

Slibuji, že budu dobrovolně a ukázněně plnit všechny úkoly vyplývající z členství v Horské službě ČSTV a jak mi káže čest a povinnost člena horské služby, poskytnu v případě nouze pomoc každému, vědom si toho, že nejvyššími hodnotami v socialistické společnosti jsou život a zdraví člověka. 

Tak slibuji!

Náčelník mu k srdci připíchl ten krásný odznak s červeným křížem. Potřásl mu rukou a řekl: „Slávku, teď jsi opravdický horskoslužebník.“ A od té doby Slávek s tím odznakem hrdě chodil po horách a dělal horské službě jenom dobré jméno.

No, co vám budu dál povídat. Slávek byl prostě dobrý chlap. A já ho měl fakt rád.

Dovětek: Tuhle povídku jsem napsal pro mého kamaráda Slávka. Měl sedmdesát, když zčistajasna řekl horám zdar. Bylo to v září. Jako když se narodil. A nemůžu se dopočítat proč.