Pětadvacet oblouků do kráteru

To se ví, že jsem se vždycky chtěl podívat ven. Vždyť nás tady drželi jak v králíkárně. A byl jsem samozřejmě rád, že si mě náčelník vybral do mančaftu. Ale když nám na schůzi představil svůj nápad, uměl jsem si teda představit lepší cíl pro expedici. A taky jsem hned namítl, jestli bychom nemohli jet radši někam na sever. Nebo do Alp. Něco pěknýho si tam vylézt. Led, skála, sníh. 

Příběhy z knihy Deset velkých stěn bychom všichni z fleku odvyprávěli zpaměti.Eiger, Matterhorn, Petit Dru… Nám by nakonec stačila i jedna jediná. Ani třeba ne tak velká. Jen si něco takovýho zkusit. Jenže náčelník už měl všechno dávno vymyšlený. A jestli jsme chtěli z Jeseníků vystrčit nos, museli jsme mu to odkývat.

Koneckonců – kdo mohl v osmdesátým roce pomýšlet na expedici? Leda mistři sportu, zasloužilí reprezentanti. My byli jen obyčejní horskoslužebníci. A byl to právě náčelník, co uměl věci takhle zařídit. I když měl u stranických orgánů svý škraloupy, vždycky dokázal najít všelijaké kličky a zatahat za správné nitky. Dokonce i rolbu nám do služby na Ovčárně protlačil – Snow Track Master! Pamatuju si, že v celé republice se v té době vyskytovaly jen dvě. Jedna u nás v Jeseníkách, druhá v Krkonoších. A na tu expedici nám sehnal úplně nový náklaďák – Avii, třicítku. Jak, to věděl jenom on.

Víza vyřídil. Všechno oběhal. Na správné dveře zaklepal, razítka vyprosil a nakonec i to tiché posvěcení z všemocného ČSTV vymámil. A kdyby měl splašit letenku na Měsíc, nějak by to snad taky zvládnul. Je teda jasný, že bez náčelníka bychom nejeli nikam. Mně to ale stejně nedalo. Vždyť na Kilimandžáru byli už před třiceti lety i Hanzelka se Zikmundem. A navrhoval jsem, že bychom tam teda měli udělat aspoň něco novýho, co bude mít sportovní hodnotu.

Všichni na mě hleděli, krabatili obočí a nikdo z toho, co říkám, nebyl moudrý. Poškrábal jsem na zátylku a náčelník mávl rukou, že jen vymýšlím kraviny.

„Tak si tam vezmeme lyže!“ vyhrkl jsem najednou.

„Do Afriky potáhneme lyže,“ obrátil náčelník oči v sloup a usadil mě zpátky na židli.

Nakonec se mu to ale asi nějak rozleželo v hlavě, protože ještě před Vánocemi jsme si jeli do novoměstské fabriky pro lyže. Zbrusu nové Artis Compact! Lehoučké a krátké, aby se nám do té výšky dobře nesly. Krásné bílé lyžičky. Konečně mi ta výprava začínala dávat smysl. I když pořád nebylo jisté, jestli ty parády vůbec nasadíme.

Věděli jsme totiž kulový, jaké sněhové podmínky můžou panovat na rovníku – v bezmála šesti tisících metrech. Vypátrali jsme akorát, že podobné lyžařské úmysly měli před námi už Japonci. Helikoptérou se nechali i s materiálem vynést do čtyř tisíc metrů, vlastníma silama se ještě vyškrábali na Gilmans Point na okraj kráteru, a tam se všichni složili na hromadu. Na lyžích nesjeli ani metr. A zase si je odtáhli dolů jako memento nedotažené aklimatizace.

To my jsme od samého začátku věděli, že si to odmakáme sami – od úpatí až na vršek. O helikoptéře jsme si mohli leda nechat zdát. Abychom tu výpravu vůbec zaplatili, natírali jsme o víkendech na javornickým zámku šindele a na Bouzově jsme zase shazovali staré dřevěné lešení, které ten hrad po celá léta obklopovalo. Ze dna hradního příkopu jsme pak holýma rukama smýkali ty shnilý modřínový trámy. A to vám byla hrozná rachota! Odporná a těžká dřina – ruce jsme měli vytahaní jak orangutani.

Ani to ale nestačilo. Nakonec jsme ještě museli ručit vlastníma autama tomu vykukovi, co se k nám přifařil s balíkem peněz. Že prý sbírá brouky a motýly. To tak! Všichni jsme věděli, co je zač. A proto mezi nás taky nikdy pořádně nezapadl. Podobně jako ten bolševik, co ho na nás zase nasadili shora – aby hlásil, kdo co za samé hlouposti plácne.

Takže nás na začátku února odlítalo osm. Šest parádních kamarádů z horské služby, jeden prominentní šíbr a jeden oddaný soudruh jako dozor. Stejně mi ale přišlo, že jsme byli taková dobře utajená, tiše tolerovaná výprava. Na ruzyňské letiště se s námi v tom studeném šedivém dni přišli rozloučit akorát Emilovi rodiče. Z celého slavného ČSTV nikdo. A když jsme pak v červených tričkách s odznakem horské na hrudi postávali před ambasádou v Dar es Salaamu, český velvyslanec na nás zíral jako na zjevení.

„Do prdele, chlapi!“ rozhazoval rukama. „To nemůžete napsat, že přijedete?“

Nakonec nás ale nechal rozbalit se u nich na dvoře. A druhý den na nás volal z balkónu, že v přístavu akorát vykládají tu naši Avii, kterou jsme vypravili z domova už před dvěma měsíci.

„Hergot, vy máte ale štěstí,“ kroutil hlavou.

„Jaký štěstí?“ nechápal jsem.

„Vyložit ji o týden dřív, nenašli byste ani šroubek,“ kývl na mě, vypravil šoféra a poslal ho s námi do přístavu. Z náklaďáku jako zázrakem nezmizelo nic. Jen těch osmdesát kilo chleba, co jsme si doma pečlivě zatavili do fólie, šlo rovnou do koše. Podle státního podniku Pekárny Ostrava, které nám ho dodaly, měl být zaručeně trvanlivý. Jenže v těch plastových pytlích bylo tolik penicilinu, že bychom s ním mohli léčit celou Afriku.

Místo chleba jsme tak nakoupili placky. Jen pšeničná mouka a voda. Ty se sice nekazily, ale zato jsme je žvýkali jak podrážky.

Týden jsme pak ještě na dvoře ambasády kramařili. Museli jsme všechno zkontrolovat, přeskládat a taky si to na korbě náklaďáku trochu zařídit. Na další dva a půl měsíce se z toho měl stát náš domov. Do Československa jsme se totiž vraceli po zemi – přes Rwandu, Ugandu, Jižní Súdán a Egypt.

Před odjezdem na sever ke Kilimadžáru mezi nás ještě sestoupil velvyslanec s jakýmsi místním ouřadou. Stáli tam a chlapík, černej jak bota, spustil něco svahilsky. Velvyslanec to tlumočil. Mluvil o veliké zemi, odvaze, útrapách… blá, blá, blá. Už jsme to moc nevnímali. Pekli jsme se na slunku a po spáncích nám tekly čůrky potu, když na závěr ouřada rozpřáhl ruce a pravil: 

„Prostě abyste se tady cítili jako doma.“

„Jako doma,“ chechtal se o pár hodin později Piškuntál za volantem, když mu pumpař na benzince suše oznámil, že není nafta. Otočil se na nás na korbu a zazubil se jak malý kluk: „Ten černej ouřada musel být snad někdy u nás doma.“

Smáli jsme se všichni, kromě našeho nasazenýho soudruha. Hudral něco o úctě a hrdosti na vlastní zem.

„Na co mám být hrdej?“ usadil jsem ho a po návratu jsem si celou tu historku vyslechl na ČSTV znovu.

Zatímco jsme uprostřed buše čekali, až v přístavu vyčerpají tankery s naftou, začalo se stmívat. V pravé poledne. Ptáci oněměli, brouci a motýli najednou zmizeli – veškerý život dočista zamrzl. Naprosté ticho. Přišla tma jako uprostřed nejčernější noci. V místě, kde ještě před chvílí zářila velká životodárná koule, svítil jen rudý prstenec. Emil se to snažil zachytit přes troje ledovcové brýle připlácnuté na objektiv. Vždyť takové zatmění slunce nastane jednou za desítky let – a nám se to poštěstilo přímo na rovníku. 

Přísahal bych, že mnou v tu chvíli dokonce i otřásla zima. A instinktivně jsem sáhl po svým horskoslužebnickým svetru. 

„Co blbneš?“ vybafl na mě náčelník.

„Je mi zima,“ bránil jsem se.

„Na rovníku?!“ vrhl na mě pohled jako na blázna. Pokrčil jsem rameny a svetr zase strčil zpátky do báglu.

Když se slunce vrátilo v plné síle na oblohu, vrátil se i život do okolní buše. Ptáci začali zpívat, v korunách stromů to zase bzučelo a cvakalo, a nakonec dorazila i cisterna s naftou.

Kodrcali jsme se pak dál po cestách, co připomínaly naše české polňačky. Všude kolem obdělávaná políčka – káva, čaj, banány. A hlavně sisal. Ženy nám křížily cestu s proutěnýma košema na hlavách, zatímco jejich mužský posedávali u krajnic a zkoumavě nás pozorovali.

„Tam! Kilimandžáro!“ vykřikl najednou kdosi.

A skutečně. Bylo tam. Vypínalo se nad šedivým oparem jako nedělní bábovka, na vršku řádně pocukrovaná.

Za tři dny jsme dorazili do Marangu – osady na úpatí naší vytoužené hory. Přivítal nás hubený chlapík v trenkách. Takový opičák, Athanázi si říkal. Šéfoval místní horské službě a nahoře byl prý snad sedmdesátkrát.

„Hej, kamaradu!“ přihnal se ke mně, sotva zahlídl cigára. Podal jsem mu Sparty a on mi za ně nabídl ty své – s koňskou hlavou na krabičce. Červené desítky značky Sportsman.

Z náklaďáku jsme vyložili krosny a Athanázi začal kroužit kolem lyží, které si Hřebík s doktorem podávali z korby. Když pochopil, že jsme záchranáři jako on a chceme lyžovat v kráteru Kilimandžára, rozhodil rukama a zasmál se: „Evryfink frí, máj frends!“ 

A než jsme se nadáli, nahnal k nám další opičáky, aby nám dělali nosiče.

„Nou, nou,“ kroutil hlavou náčelník a máchal mu rukama před obličejem. „Wý dont nýd it. Nepotřebujeme to.“

Athanázi se zamračil, jako by ho podezíral, že si z něj dělá srandu. Pak chytil moji krosnu i s přivázanýma lyžema, zabral… a málem to s ním seklo. Ani s ní nehnul.

„Nou posible,“ lomil rukama.

Mezitím Emil přinesl z Avie mincíř. Provlíkl háček duralovou konstrukcí krosny, ručička vystřelila a nervózně se zatřásla na samém vršku třicetikilové stupnice.

„Krejzy, krejzy Čechoslovak!“ pobíhal Athanázi okolo a rukama naznačoval, že bychom to mohli zkusit leda na hlavě – jako místní ženy.

Odstrčil jsem opičáka stranou. Protáhl jsem ruce pod popruhy, zabral a krosnu nahodil na záda. Athanázi to sledoval s otevřenou pusou, pak se sesunul na zadek a kolem něj se zvedl obláček žlutého prachu.

Kluci se ale tím jeho povykováním ještě nechali zviklat. Přebalovali a převraceli v rukách každý kousek výzbroje, jako by si mysleli, že najdou něco zbytečného. Nakonec to ale zase všechno naházeli zpátky. Jen Emil těžkal v dlani dvě skoby. „Mám je tady nechat?“ ptal se s pohledem štěněte.

„Ser na to!“ vytrhl jsem mu je z ruky a zahodil na korbu náklaďáku. S cinknutím dopadly na dřevěnou podlahu mezi zbytek krámů.

První den výstupu jsme se prodírali hustým pralesem. Liány, keře, vysoká tráva. Dolů ze stromů visely všelijaké zelené chuchvalce a po větvích se plazily šlahouny připomínající obří hady. Přes tuhle divokou tropickou změť k nám neproniklo ani slunce. A hlavně bylo děsný vlhko. Molitanové ramenní popruhy na krosnách nasákly vodou a proměnily se v tenoučké šňůrky, které se mi zařezávaly hluboko do kůže.

„To je na hovno!“ nadával jsem a vzpomínal na svůj starý kletr se širokými popruhy.

Večer jsme se z té prádelny konečně vymotali na rozlehlé travnaté louky. Vysoko nad nimi, na kamenném temeni, seděla bílá čepice Kilimandžára. Oslnivě zářila i v posledním světle toho dne. V nohách jsme měli tisíc výškových metrů a druhý den nás čekalo to samé – věčné stoupání a horko, naštěstí už aspoň bez toho protivného vlhka. Ramena jsme měli na kaši, nohy samý puchýř. Každý krok byla neskutečná dřina a vysněné lyžování pořád v nedohlednu. 

Třetí den jsme vstoupili do měsíční krajiny. Jen prach, skály a na kamenech rudé koberce lišejníků. V řídkém vzduchu jsme trpěli, jako bychom měli za sebou ten největší flám. Hřebík se držel za hlavu a naříkal, že mu ta palice snad praskne. Mně se kroutil žaludek a chudákovi Piškuntálovi bušilo srdce tak, že ho doktor radši vrátil dolů.  

O chvilku později jsme zalezli do mraků. A začala vánice. Bílé studené chmýří se lepilo do obličeje, zalízalo za krk a nafoukalo mi snad i do nosu. Přitáhl jsem si límec ke tváři a počítal kroky na Kibo Hut. Čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. Ani tam nás ale bůhvíjaký komfort nečekal. Studená a vlhká bouda, dřevěné patrové pryčny a na nich rozvalená skupinka Američanů. I uvnitř nám šla pára od pusy. Seděli jsme za stolem, zachumlaní v péřovkách, kulichy naražené na hlavách. Náčelník psal deník a nasazený soudruh drkotal zubama tak, že se třásly i tabulky v oknech. Hřebík zatím něco míchal v ešusu.

„Kluci, tohle jedí astronauti,“ povídal, když nám přistrčil trochu té šedivé kejdy,

„Ty vole!“ vyprskl jsem. „Tohle by nežral ani pes.“

Emil vedle mě se ale spokojeně ládoval a u toho si mumlal: „Žeru hovězí, žeru hovězí.“

Navlíkli jsme na sebe všechno, co jsme měli, a zalezli do spacáků. Doktor rozdal prášky na spaní, ale sotva jsem trochu zabral, už se mnou třásl náčelník.

„Zaspali jsme! Američani jsou pryč!“ 

Hodinky ukazovaly půl třetí. Ze spacáku jsem vylezl jen silou vůle. I voda, co přes noc zůstala v ešusu na stole, se proměnila v led. Poprvé v životě jsem měl pocit, že na sobě nemám dost oblečení. Dvě sousta tatranky jsem stěží protlačil přes stažené hrdlo. Víc se do mě nevešlo.

Nahoru náš šlo už jen pět a opičák Athanázi. Zmrzlého soudruha jsme nechali dole, aby hlídal věci. Na zádech jsme nesli jen lyže, lyžáky, cepíny. Pro všechny případy taky kus lana a samozřejmě československou vlajku.

Cikcak – krok za krokem. Hrůza! Pět hodin nekonečného stoupání. Suť nám s rachotem ujížděla pod nohama a my s ní. Čím výš jsme byli, tím víc nás to ničilo. Ještě před svítáním dolehla krize i na mě. Myslel jsem, že to taky otočím. Sotva jsem popadal dech. Jako by mi někdo stál na hrudníku.

Doktor mě poplácal po zádech a pro jistotu mi přeměřil tep. „Odpočineš si a to půjde,“ uklidňoval mě.

Klečel jsem v suti, když začalo vycházet slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořil zpoza skalnaté hradby Mawenzi a vyhoupl se na šedočerné nebe. První teplé paprsky mi dopadly do tváře, a to jako by mě probudilo. Najednou jsme stáli na Gilmans Pointu – v pěti tisících sedmi stech metrech.

Před námi se otevřel kráter. Byl obrovský, plný sněhu. Jeho protější břeh se rozmazával v dálce. Mlčeli jsme, jen vítr hvízdal mezi skalami. Zprava doleva se klenulo modré nebe bez jediného mráčku. Koukali jsme po sobě – úsměvy pod ledovcovými brýlemi byly křečovité, tváře jsme měli unavené a strhané. Na nejvyšší bod, Uhuru Peak, se táhl ještě dlouhatánský skalnatý hřeben, pod kterým ve svahu visel ohromný ledovcový kvádr. Veliký asi jako deset paneláků naskládaných do řady, rozpraskaný jako silnice po dlouhé zimě. 

Sešel jsem kousek po svahu dolů do kráteru a našel tam nádherný prašan. Sjezd délkou i sklonem připomínal naše Petráky. Jenže tady navíc ze sněhu trčely ostrý kusy skály.

„Budeme kličkovat!“ volal jsem nahoru na kluky.

Emil s Hřebíkem už si dopínali přeskáče.

„Obuj se taky,“ kývl na mě náčelník, když jsem se vrátil mezi ně. Rozhodl, že zůstanou s doktorem nahoře a budou nás filmovat.

Athanázi se krčil za balvanem, obočí svraštěné, jako by čekal, že se už nevrátíme.

Na hůlku jsem si pověsil vlajku. Vázání cvaklo – poprvé a podruhé. Ten zvuk zněl v tom dalekým kraji krásně – jako něco známého a blízkého.

„Jedeš první,“ ukázal mi Emil.

Odrazil jsem se a skluznice ve sněhu zasyčely. Ssss…! Lyže se nořily a zase vyplouvaly, za zády se nám zvedaly bílé závoje vloček. Dvacet oblouků, možná pětadvacet. S rozpaženýma rukama jsme doklouzali na zářivou sněhovou pláň. Dole bylo teplo, sluníčko nás hřálo do tváří. Všechno působilo snadně – jako bych žádnou krizi ani předtím neměl.

A najednou se v tom ohromném amfiteátru začal rozlíhat potlesk. Nahoře stáli Američani a plácali rukama. „Bravo, Čechoslovakija!“ křičeli. 

Cítil jsem se jako filmová hvězda. Ale to vydrželo jenom chvilku. Čekal nás ještě výstup zpátky. A to bylo peklo! Co krok, to těžký povzdech. Sníh měknul, klátili jsme se zapření o lyže a bořili se do půli lýtek.

Když jsme se konečně vyškrábali na pevnou zem, chtěl jsem si zapálit. Náčelník mi ale cigáro vytrhl z ruky.

„Musíme sjet až z vrcholu,“ vyštěkl a ukázal na hřeben táhnoucí se k nejvyššímu bodu. „Jinak to není žádný úspěch.“

Emil mávl rukou: „Jděte si. Já na vás počkám.“

Doktor zavrtěl hlavou, že dál už taky nejde. Ohlídl jsem se na náčelníka – a jeho výraz mluvil jasně. S odporem jsem hodil lyže na rameno a vyrazil. Další nekonečný kilometr po okraji kráteru. Bylo mi zase hůř a hůř. Žaludek plaval, hlava třeštila a plíce se mi svíraly s každým metrem. Ten veliký ledovec vrzal a skřípal – vypadal, že se každou chvíli sesune a zastaví se až na zelených sisalových plantážích hluboko pod námi.

„Na to kašlu,“ hlesl jsem, když se vrchol pořád neblížil, a shodil jsem lyže mezi kameny. „Já už si zalyžoval dost.“ 

Hřebík, který lyže nechal nechal ještě o kus níž, mě chytil kolem ramen: „Pojď, aspoň do vrcholový knížky se zapíšeme.“

Na vrcholu jsem se svalil na záda a přes tmavé brýle zíral do modrého nebe. Průsvitná mlhovina se nasouvala od oceánu a chladný vánek mě jemně hladil po tváři. Náčelník do mě strkal, ať se postavím – že si uděláme společnou fotku.

„Dej mi pokoj,“ zamumlal jsem. A tak mám na vrcholovým snímku jenom nohy.

Athanázi na mě koukal s našpulenou pusou a rukou naznačoval: „Hej, kamaradu!“ Ani na cigáro jsem ale neměl chuť.

Náčelník se tak spustil do kráteru dočista sám. Projížděl úzkým skalnatým žlábkem, který byl v jednom místě široký tak akorát na délku lyží. Dole se pak prosmýkl mezi kameny a nakonec si zalyžoval dvakrát tolik co my. Ale v té chvíli mu nebylo co závidět. S Hřebíkem jsme se sebrali, vyzvedli krosny a mazali dolů napřed. Emil, doktor a Athanázi ještě čekali na Gilmans Pointu, až se náčelník vyškrábe ve stopách po našem prvním sjezdu zpátky.

Jak jsem scházel dolů, připadal jsem si s každým metrem lehčí. Vzduch najednou voněl a osvěžoval. Konečně jsem se mohl normálně nadechnout.

Loudal jsem se. A nakonec mě ještě všichni shora předešli. Už ale nebylo kam spěchat. Úkol jsme splnili – zalyžovali jsme si na Kilimandžáru, nejspíš jako první lidi vůbec. Sedl jsem si do štěrku, zády se opřel o kámen, sluníčko mě hřálo. Zapálil jsem si. A teprve v tu chvíli jsem si to cigáro opravdu vychutnal.