Motor zarachotil. Žena na protějším sedadle si urovnala sepraný šátek a spolu s ní se zvedl i sladký odér laciného parfému. Až ho to praštilo do nosu. Dopnula knoflíky kabátu, co jistě zažil i lepší časy, a jejich pohledy se naposledy potkaly. Ten její byl unavený a rezignovaný. Jako by se už jednou provždy se vším smířila. Podvozek hlasitě zafuněl a ona na podpatcích – klap, klap, klap – olízla mu kabátem levé rameno a zmizela z jeho života.
Muž u předních dveří hlasitě potáhl nosem. Chrrr. A chr! Jako divočák v blátě. Autobus se rozhoupal k pohybu, muž zmuchlal lístek a kýval se uličkou. Z náprsní kapsy džínové bundy mu koukala krabička cigaret – hrdě vystavená jako veškeré jeho bohatství. Artur se odtáhl, aby nedostal další zásah do ramene.
Stroj přešel z těžkého vrčení na klidnější tón. Stoupání ho ale znovu přinutilo k hlubšímu nádechu. Krajina se pomalu ztrácela v mlze. Sunula se z hor a přinášela dolů ospalou náladu. Na skle se začaly objevovat kapky a Artur se pokusil je počítat. Brzo se ale rozutekly ve větru jako potůčky po jarních svazích.
Rozhlídl se po téměř prázdném autobuse. Jeho pohled padl na černou bundu s lesklým nápisem PRINCESS FOREVER. Dívka s velkými kruhy v uších nepřítomně šmrdlala prstem po telefonu. Ani si nevšimla, že ji pozoruje. Chlapík s řídkými umaštěnými vlasy u protějšího okna zažvýkal, jako by si chtěl odplivnout, a Artur odvrátil pohled zpátky na krajinu.
Autobus následoval bílé klikaté linky, jejichž konce se rozpíjely v neznámu. Stejně jako jeho myšlenky. Brzdy najednou zaskřípaly a on se musel pevně zapřít rukou, aby se nesvezl do uličky. Když se svět znovu srovnal, vydal se dopředu. Stěrače klouzaly po skle v pravidelném tempu: cik-cak – cik-cak – cik-cak. Artur se zadíval do zpětného zrcátka na soustředěný obličej. Nad ním visel nápis: NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM.
„Můžu vás poprosit?“
Tvář v zrcátku se nepatrně pohnula.
„Zastavil byste mi prosím U Posledního buku?“
„Tam nemám stanoviště,“ odsekl řidič bez velkého zájmu.
Artur zaváhal, ale pak dodal: „Byl byste moc hodnej.“
Řidič mlčel, jako by ho neslyšel. „To se nemá,“ zamručel pak.
Chtěl to vzdát, když řidič nečekaně dodal: „Dejte si znamení.“
Dveře se s tichým zasyčením otevřely a Artur se nadechl chladného vzduchu. Vrčení motoru zesláblo v ševelení, až po něm nezbylo dočista nic. Zůstalo jen tiché bubnování kapek do střechy přístřešku.
„Konečně,“ vydechl Artur. Konečně byl sám.
Ti lidi v autobuse mu nevadili. Koneckonců – připadali mu opravdovější než ti, co po celý měsíce vídal ve městě. Nediskutovali v kavárně s atmosférou Provence a super hodnocením od Hejlíka o dopadech lyžování na klima. Tady šlo o přežití – pokud nebude sníh, nebude ani práce. To byla celá jejich starost. On měl teď ale plné zuby lidí obecně. Natáhl si kapuci, dopnul límec, nadhodil si batoh s jídlem a vydal se po úzké asfaltce pokryté kluzkým hnědým listím.
U Sedlářů bylo už všechno připravené na zimu. Záhony poryté, kmeny jabloní omotané a dřevník přetíkal, až poslední řadu polínek olizoval déšť.
„Chmm,“ zamračil se a zamumlal, „musím ještě sehnat dřevo.“ Neplánoval tu další zimu. Jinak by měl už dávno hotovo. Jeho táta by řekl, že nechává věci vyhnít. Ale tentokrát to bylo jinak. Měl pocit, že odchází nadobro. Jestli se bude vracet, tak jenom na pár víkendů v roce. Jenže hory si ho zase zavolaly zpátky.
Když procházel okolo hájovny, vybafl na něj skotský teriér. Naskočil na plot, pak na zemi udělal kolečko za ocasem, co z něj trčel jak anténa vysílačky, a zase se tlapkama opřel o plaňky.
„Aby ses nezbláznil, Rony,“ zamlaskal, a pes štěkal jak blbej.
Asfaltka přešla v lesní cestu. Stromy zavrzaly jak staré panty a s žuchnutím před něj dopadla šiška. Zaklonil hlavu. Kapky ho chladně pohladily po tváři a vzduch voněl vlhkou kůrou a jehličím. Ten syrový pach lesa mu ledasco připomněl.
„Ach jo,“ vzdychl a před mostem přes Šumný potok odbočil na úzkou pěšinu, co stoupala strmě vzhůru. Rukou se opřel o vlhký kmen a přehoupl se přes něj. Otřel si dlaň do kalhot a pevně utáhl rozvázanou tkaničku – až ji donutil zaplakat.
Přes stezku přebublal potůček a Artur vyšel na louku. Byl durch promočený, ale tělo už si zvyklo. Došel k osamělému jasanu. Jeho hluboké vrásky pamatovaly dvě světové války, pláč vyháněných obyvatel, rabování těch nových i rány z kanónů, kterýma československá armáda mazala minulost vlastní země. Stál a rozhlížel se po větvích, co strom při poslední bouřce odhodil.
„Doufám, že nejsi na odchodu,“ řekl a pohladil jasan po drsné kůře.
Pak pokračoval po pěšině. Nořila se do lesa a zase vykukovala, jako by se na louce vždycky jenom chtěla rozhlídnout, jestli se vine správným směrem. Nohama se po paměti vyhýbal starým známým kamenům. I když tady dlouho nebyl, byla to přece jen jeho cesta domů. Až na pár popadaných stromů a větví, co lesáci neodklidili, zůstaly věci při starém. Jen člověk, co se vracel, byl jiný. O zkušenost bohatší a jednu velkou lež chudší.
Taky pod lesem vypadalo všechno tak, jak to před měsícem a půl zanechal. Odcházeli tehdy ve dvou. Teď už ale sám nadzvedl obojek, který měl držel branku zavřenou, a zamířil ke dřevníku, co na něj vyčítavě hleděl. Jako by mu něco dlužil. A měl by pravdu, ale on teď neměl chuť se s ním dohadovat. Na trámu nahmatal klíč. Chvíli ho zahříval v dlani, než ho nechal zapadnout do zámku. Zarachotilo to, a pak – cvak a cvak – sevřel vlhkou kliku. Do dveří musel zatlačit. Na podzim se vždycky trochu zkroutily a až do jara potom kladly odpor. Obzvlášť, když se chystal někam odejít. Tentokrát jim ale rovnou pošeptal: „Nebojte, já už nikam nepůjdu.“
V nose ho polechtala známá vůně. Taková, co ji člověk najde, když přichází domů po dlouhé době. Ale co už ji necítí, když se třeba jenom vrací z procházky. Batoh položil do kouta a rozhlídl se po místnosti. Studený vzduch pronikal z oken a kamna žadonila o pár polínek. Koš na dřevo byl ale prázdný. Jenom noviny se se vším, co už byla historie, krčily v koutě. Kapky tancovaly po střeše – tipity, papety, tipity, papety – a voda v okapech připomínala vzdálené zurčení potůčku. Jinak bylo uvnitř ticho. Sundal si bundu a přehodil ji přes židli. Podlaha zavrzala.
Vzorně ustlaná postel čekala, až přijde večer. Jen jedna peřina a polštář tam ležely navíc. Mezi prsty cítil, že šedivé povlečení s vločkama vychladlo, stejně jako události, co v sobě uchovávalo. Rozepnul knoflíky a vysypal peřinu na hromadu. To samé se chystal udělat s polštářem, ale když ho vzal do ruky, našel pod ním její triko. Nebo spíš svoje triko, které jí půjčil na spaní. Vždycky si ho brala, ale ve skutečnosti v něm nespala. Tulili se k sobě nazí, říkali si slovíčka a dvě těla do sebe zapadala, jako by k sobě patřila odjakživa.
„No jo,“ hlesl a odnesl tričko do koše na prádlo. Vyprostil polštář z minulosti a zavřel ho i s peřinou do truhly. Pohled na prázdnou polovinu postele mu udělal dobře.
Pak se pustil do vybalování. Pokládal jídlo na linku a ze dřezu na něj zíral plecháček s bílýma, nepravidelně poházenýma tuťkama, které na modrým smaltu zářily jako hvězdy na noční obloze. Když posledně odjížděli, zapomněla ho tam – i se zbytkem kávy, co zaschla na dně. Sliboval jí, že ho příště přiveze.
„Co už s tebou,“ vydrhl houbičkou vzpomínky, otřel plecháček utěrkou a postavil ho na polici vedle moka konvičky. „Tohle je tvé nový místo,“ kývl a plecháček nastražil ouško.
Obrátil se ke kamnům a nakoukl do vymetených útrob. „A teď vy,“ řekl, sebral proutěný koš, obul si gumáky a hodil na sebe černý pršiplášť. Vypadal v něm jak jesenický gnóm, co se právě vynořil z hlubin Pradědovy říše. Zatímco byl uvnitř, mlha sklouzla po kopcích a už jen v cárech se trousila po dně údolí. Zalezl do dřevníku, stáhl si kapuci a mezi smrkovými polínky vybral to odshora dolů nejkrásněji nalinkované.
Usadil ho na špalek a jedním máchnutím ho rozštípl na dvě půlky. Sehnul se, rukama přejel po živé struktuře dřeva a zasadil další úder. Dřevo povolilo a prasklo s uspokojivým zvukem. Koutky úst se mu nadzvedly. „Tak vidíš,“ otřel si čelo, „pořád jsi chtěla, abych se smál. A hele na mě!“ Sehnul se pro zbytek polínka – a zase zásah!
To bylo furt řečí, že se nesměje. Možná bylo snazší sám sobě nalhávat, že za to může obličej, který mu tak blbě narostl. A dál jí vykládat, že má radost, i když to tak nevypadá. „Chmm,“ povzdechl si, přidržel zbytek polínka a už s menší razancí zabořil ostří do měkkého dřeva. Ťup, ťup, ťup – několikrát takhle udeřil o špalek, až se oddělila štíhlá tříska.
„Tak zase máme souseda?“ ozvalo se za plotem.
Artur sebou škubl. Otočil se a uviděl muže v těžkém hubertusu. Stál tam, ruce zastrčené v kapsách, klobouk stažený do čela.
„Zdá se,“ odpověděl Artur, odložil polínko a cestou k brance přemýšlel, kolik toho chce vysvětlovat.
„Myslel jsem, že už se neukážeš.“
„Taky jsem si to myslel.“
„Hergot,“ soused odfrkl a promnul si nos, co trčel nad šedivým plnovousem. „A co máš v plánu?“
Artur máchl rukou ke dřevníku. „Teď musím splašit dřevo na zimu.“
„Zima je dlouhá,“ zabručel soused.
„Jo,“ souhlasil Artur. „To je.“
Soused se opřel o plot a zadíval se na chalupu. „Myslíš, že tu vydržíš?“
„Snad už jo.“
„Uvidíme,“ řekl soused, spíš pro sebe, a znovu se narovnal. Otočil se a zamířil pryč, aniž by dodal něco víc.
„Tak nashledanou,“ hlesl za ním Artur. Zalomcoval uvolněnou plaňkou a nepřítomně sledoval, jak soused mizí mezi stromy. Pořád nevěděl, co si o něm myslet. Už nepršelo. Ale když se zvedl vítr, přinesl z korun stromů nový příval kapek.
„Arture!“
Leknutím sebou zase škubl. Soused stál vedle něj, jako by nikdy neodešel.
„Nechceš psa?“ zeptal se bez úvodu.
„Psa?“ Artur potřásl hlavou.
Soused přikývl. „Štěně. Čtyři měsíce.“ Rukama naznačil jeho velikost, pohled pořád upřený před sebe.
„Co je to zač?“
„Nějakej hlídač ovcí. Maj ho dole u Mendrichů. Prej si ale zatím neuhlídá ani sám sebe,“ uchechtl se soused, ale úsměv z jeho tváře rychle zmizel. Jako by se tam objevil omylem.
Artur mlčel. Pak pokýval hlavou. „Zkusím se tam stavit,“ řekl a chtěl ještě poděkovat, jenže soused už byl k němu otočený zády a bez ohlídnutí zmizel mezi stromy.
„Že bych si vzal psa?“ zamumlal si teda alespoň pro sebe a vykročil zpátky ke dřevníku. Pod nohama mu šustilo vlhké listí. Vždycky chtěl psa. Parťáka na courání po lese. Ale pokaždé, když se nahoře usadil, přišlo jaro a on zase odešel za nějakou do města. Do Brna, do Olomouce – a jednou až do úplný tramtárie na druhým konci republiky. Jestli mu ale teď hory nabízejí psa – „Pes je prej závazek,“ pokrčil rameny – tak se holt společně uvážou tady pod lesem.
Sesbíral dřevo do koše a s námahou ho zvedl. „Pff!“ vydechl, když se napřímil.
V kamnech se rozskotačily první plamínky. Pohledem je opatroval a přidával jim suchou potravu. Nejprve ještě pár třísek, potom drobnější polínka. Teplo se mu za odměnu rozlízalo po těle – po kůži, ve svalech a nakonec ho cítil až u srdce. Díval se do ohně. Praskání dřeva ho uklidňovalo. A v očích se mu objevilo přesně to, co si přála vidět, když se v slzách loučili: „Běž a najdi ty jiskřičky, který jsi míval, když jsme se poznali.“
Zaklapl dvířka kamen a jiskřičky uhasily dvě velké slzy. Opřel se zády o stůl, dlaněmi za zapřel do dubové desky a rozhlídl se po chalupě. Vlastně se tu nikdy pořádně nezabydlel. Měl tam jenom ten jídelní stůl a okolo čtyři židle, co zachránil, když chalupu předělával. Beztak na nich sedávali ještě Němci, kteří je tu nechali, když odcházeli jen s ranečky, co mohli unést. „Herzlichen Dank,“ mohl teď jenom říct. U stěny stála almara – možná stejně stará jako dům. Parapety pod okny zaplnil knihama – celou moudrostí světa. V koutě se opíraly jasanky a pod nimi se v krabici válel horolezecký vercajk, co vyžebral od veteránů z horské služby. Když se ptali, co s tím bude dělat, říkal, že si to doma pověsí na stěny. Zatím mu ale ze stropu visely jen dráty s holýma žárovkama.
Chalupa se vzepřela poryvu větru a trámy jemně zavrzaly. „Zítra začnu,“ řekl tiše. Chtěl rychle odložit minulost, stejně jako hory přijímají každou změnu počasí. Ukrojil si chleba a špičkou nože roztíral ztuhlé máslo. Opatrně, aby krajíc nepotrhal na cucky. „A ten pes…,“ zamyslel se nahlas a mezi sousty si promnul zarostlou bradu.
Naposledy prohrábl kamna a zamířil do postele. U okna se ještě natáhl po malé knížečce. Skoro brožurce. Ale pak zasunul Tracyho tygra zpátky. U toho by mi bylo leda tak smutno, pomyslel si. Od lásky k ženě si potřeboval odpočinout. Teď se chtěl na nějaký čas milovat jen se svou samotou. Svlíkl se do trenek, opřel polštář o pelest a začetl se do řádků, co už beztak znal zpaměti:
Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil.
Ráno stál u okna a pozoroval srnčí rodinku, jak vyzobává z trávy kapky včerejšího deště. Žluté světlo se pomalu sunulo po louce směrem k chalupě. Zkroucené paže starýho jasanu trčely k nebi a děkovaly za další den. Z lesů stoupala pára. Mířila k nahým jesenickým hřebenům, který se klenuly v těch nejkrásnějších linkách.
„Po snídani vyrazím nahoru,“ rozhodl se a usrkl kávu z modře smaltovaného plecháčku. Lehký, pražený dozvuk mu zůstal na jazyku. Odložil hrnek na parapet, prst a ouško ale zůstaly propletené. Hleděl k horám, co nikdy nelžou, nikdy nic nepředstírají. Zůstávají opravdové.
Usmál se. Znovu se napil a vychutnával jemnou hořkost – jako by si ji chtěl uchovat navždycky. Tahle káva, co sem posledně přivezla, mu moc chutnala.