Nad horama se klouzal Velkej vůz. Ve sněhu u krmelce se choulily dvě srnky. Vítr se s hvízdnutím prosmýkl mezi větvema. O kousek níž v horský chatě se svítilo a před vchodem stál člověk. Mrzlo.
– – –
Ještě byla tma. Jako každý ráno. Měsíc z oblohy nikam nepospíchal a zmrzlej jarní sníh křupal pod podrážkama. Do ticha hor zabrumlal motor a několik dalších minut poklidně předl. Chatař Větvička zatím sešel do sklepa a dosypal pelety do zásobníku. Pak se posadil na chladnou koženou sedačku, pás zaskřípal a sprška ledových krystalů proletěla vzduchem.
Vítr mu klouzal po tvářích. Byl překvapivě teplej. Ve žlutým světle se odvíjely proužky manšestru – jeden jako druhej. Včera pracoval na svahu dlouho do noci, protože s měkkým jarním sněhem bejvalo vždycky o dost víc práce.
Dodávka už čekala na parkovišti na konci silnice. Stál u ní člověk a pokuřoval – druhou ruku v kapse. Větvička zastavil u zadních dveří. Motor nechal běžet.
„Brý ránko,“ vydechl mladík obláček dýmu.
Větvička pokynul hlavou a stáhl plachtu ze saní. Mladík típl cigaretu a otevřel dveře. Z regálu vytáhl tři oranžový přepravky seštosovaný do sebe. Vůně čerstvýho pečiva pošimrala Větvičku v nose. Přivřel oči. Pořád ho to dokázalo překvapit.
„Zejtra už teda nic?“ Mladík mu podal další tři přepravky.
„Už nic.“
„Definitivně šlus?“
Větvička potěžkal přepravky v náručí a přikývl.
Mladík seskočil z korby. Ošíval se a přešlapoval, přemrzlej sníh mu praskal pod nohama. Větvička protáhl gumu, co držela plachtu na saních, přes všechna očka – krom jednoho. Nedávno ho urazil, když se mu sáně ve vánici smejkly do stromu.
„To mě mrzí,“ vyloudil ze sebe nakonec mladík.
Větvička ho poplácal po rameni. „Jeďte. Nebo dostanete v areálu kartáč.“
„Co už.“ Mladík mu podal ruku. Jako by ji vložil do svěráku.
Skútr vrčel po sjezdovce a Větvička si broukal písničku. Ta samá hrála z rádia, když včera večer seděl v areálu naproti tomu chlápkovi. Před chatou vykroužil oblouk a stejnou rychlostí zacouval až ke vchodu. Na schodech si všiml stínu.
„Sis přivstala,“ houkl.
„Nemohla jsem spát,“ řekla dívka v zašlý červený péřovce se znakem horský služby na srdci. Byla jí velká, visela až nad kolena.
Větvička obcházel saně a odepínal plachtu. „Těžká noc?“ zeptal se.
„Hmm,“ potřásla hlavou a sešla v crocsech ze schodů. Tvrdej sníh zarachotil. Nad lesem se objevil oranžovej pruh a u saní to zavonělo.
„Můžu?“
Větvička kejvl.
Dívka natáhla ruku po rohlíku a zblízka k němu přivoněla. „Tohle je ta nejlepší věc na světě,“ dodala po chvilce.
„Co?“ Větvička zasunul přepravky do zádveří. „Východ slunka?“
„Čerstvej rohlík,“ uchechtla se.
Větvička zakroutil hlavou a potěžkal další přepravky. „Odneseš to do kuchyně?“
Dívka přikývla. Pás zachrastil a skútr zmizel za chatou. Zakousla se do rohlíku. Drobky sklouzly po péřovce a ztratily se mezi sněhovými zmrazky. Dojedla poslední sousto, olízla si rty a koukla na přepravky v zádveří. Pak je vzala do náruče. Chata se začala probouzet.
– – –
Po snídani vešel Větvička do kuchyně. Lítačky se za ním ještě chvíli houpaly a nazouváky klapaly po studených dlaždicích. Zastavil se u stolu a pomalu ohrnoval rukávy flanelový košile.
„Děvčata,“ rozhlídl se. Tmavovlasá dívka s tetováním na krku zrovna skládala talíře do myčky. „Odjíždějí čtyři pokoje. Až tady skončíte, vrhněte se na to.“
Dívky se na sebe podívaly, ta druhá žmoulala další rohlík. Větvička nabral z várnice čaj. Sladkej a červenej. Postavil se do pruhu ranního světla, objal hrnek a zadíval se z okna.
„Dneska bude hezky, co?“ řekl.
„A je to nutný?“ ozvala se ta s tetováním. „Když už…“
„Je!“ Přerušil ji. „Povlíkat ale nemusíte,“ dodal a vrátil se k bílý krajině.
V myčce zašplouchala voda. Kuchař Lojzík vyšel ze skladu. Na stůl položil plato vajec a dožvejkal poslední kousek palačinky od snídaně. Hřbetem ruky si otřel pusu a stočil pohled k oknu.
„Šéfe, co ta schůzka?“
„Co by?“ pootočil hlavu Větvička.
Lojzík tam stál i s tou svou laskavou kulatou hlavou, ve vytahaným bílým tričku a řeznických pepitech. „Nevím, jestli třeba…“
„Myslíš, jestli si to nerozmyslel?“
Lojzík pokrčil rameny. „Aspoň se taky dostanete na lyže.“
Větvička mávl rukou. Nazouváky vyťukaly rychlý stacatto a lítací dveře vrzly v pantech.
– – –
Sluníčko už hřálo. Před chatou přešlapovala partička strakatých panáčků. Smáli se a lepili pásy na lyže. Větvička stál na schodech, cejtil teplo na tváři a pozoroval je. Na to, kolik toho večer vypili, byli ve formě.
„Kam máte namířeno?“ houkl mezi ně.
„Na Stráň a dolů do areálu,“ ozval se jeden, takovej střízlík s ostře řezanýma rysama a zarostlou bradou. Už včera byl Větvičkovi povědomej, ale za Boha si nemohl vzpomenout, kde ho viděl. Sešel ze schodů. Do bot si nabral trochu sněhu. Zastudilo to.
„Dolů kotlinou?“
Střízlík přisvědčil. Další pomalu hladili pásy po srsti.
„Je to v rezervaci,“ utrousil Větvička.
Muži se po sobě podívali.
„Tak opatrně,“ dodal a odcházel.
„Za rok tam stejně bude sjezdovka,“ zaslechl ještě za zády jinej hlas. To už ale nepatřilo jemu. Obcházel rolbu, nahlížel mezi pásy a poslouchal, co si říkají. Nic, co by nevěděl. Pak se ozvalo CVAK! Cvak, cvak, cvak. A hlasy se pomalu vytratily do lesa spolu s vyšlapanou stopou.
– – –
Sníh se pomalu měnil v kaši a nakonec vyměkly i hromady, co se celou zimu kupily pod střechou. Někdo do nich zapíchl lyže a další se přidali. Děvčata kmitala mezi stoly. Vůně gulášovky a sladkých knedlíků se vznášela nad masivními dubovými deskami.
Větvička stál za barem. Točil pivo, kroutil šlehačku na bombardino a štamprle plnil likérem značky Gessler. Vlhkej vzduch ho štípal v očích. V jídelně to šumělo jak v úle.
„Přišli jsme ti pochválit polívku,“ ozvalo se za ním. Právě vytahoval sklo z myčky.
„Vyřídím to v kuchyni,“ usmál se, utřel si ruce do kalhot a obešel bar. S mužem si podal ruku, ženu políbil na tvář. Napřed na levou, potom na pravou. Jako vždycky. „Co vy tady?“
„Přišli jsme se rozloučit,“ naklonila hlavu a u očí se jí objevily tenoučký vrásky.
„Se mnou? Nebo s chalupou?“
„Prý se to propojí až na druhou stranu kopce,“ řekla a položila mu ruku na tvář. Hřála stejně jako sluníčko venku před chatou. „Už to nebude, co dřív,“ dodala ještě.
„Ty hory nám nějak mizí před očima,“ přidal se její muž. Šlachovitej, jako by se mu každej kilometr, co při hledačkách ve vánicích nachodil, vepsal do obličeje.
„Znáš to,“ zamumlal Větvička, „vyhřívaný sedačky, wellnes hotely. Lidi to chtěj.“ Na bar položil štamprle a vzduch mezi třemi lidmi vyplnila ostrá bylinková vůně. Žlutá tekutina dosáhla až po okraj.
„Na nás,“ zvedl Větvička sklenku.
„Na Lowagovu chatu,“ přitakal.
„Na naše hory,“ pronesla ona.
Cink – cink, cink. Dvě kapky likéru vyžbluňkly na podlahu a ztratily se ve vodě z tajícího sněhu. Venku v tu chvíli zaburácel motor. Větvička odložil sklenku a upřel pohled na okno.
„Kontrola,“ zamračil se, přejel prsty po barový desce a vyšel ven.
Ti dva přešli místnost a nalepili se na lavici pod oknem. Na čtyřkolce seděl chlap v modrobílým lyžařským kompletu. Na límci nápis BOGNER. Zip bundy vypadal, že povolí s každým nádechem.
„To je on?“ otočila se žena.
„Hmm,“ zabručel muž. „Mafián.“
Větvička stál u čtyřkolky v tý svý shrnutý košili a nazouvákách. Chlápek ho plácl po levý paži jako starej kamarád, zahřmělo to a zmizel. Větvička tam ještě chvíli zůstal, pak se vrátil do chaty. Když vešel, oba se na něj podívali. Čekali na odpověď, ale nedostali ji. Beze slova nalil tři další štamprle.
V koutě už seděli jenom poslední dva hosti. Starší páni, co sem chodili na běžkách od první sezóny.
„Zavíráme,“ pronesl Větvička tiše.
Ona zkřivila obličej a u očí se jí zase objevily tenoučký vrásky. Políbila ho na tvář, muži si potřásli rukou.
– – –
Nohy židlí skřípaly po dřevěný podlaze, jak je jedna z dívek posouvala při utírání stolů. Panty lítacích dveří zaúpěly.
„Já jsem připravenej,“ nakoukl Lojzík do jídelny.
„My taky,“ řekla dívka s tetováním a upustila hadr do kýblu.
„A šéf?“
„V kotelně.“
Lojzík odešel zpátky do kuchyně. Když se zase objevil, nesl v tác s vepřovým kolenem. Větvička přišel za chvíli. Čekal to. Sedli si, nalil štamprle. Cink – cink, cink, cink. Sklenice se plnily a vyprazdňovaly. Čela se rosila, ale nikdo moc nemluvil. Ozývalo se jen mlaskání a těžký výdechy.
Větvička se podíval na hodiny. Půl desátý. Vstal a opřel se o stůl.
„Musím ještě urolbovat sjezdovku,“ pronesl a čelo se mu zkrabatilo. Ostatní se po sobě podívali. Vyšel na chodbu, schody zaduněly a v patře bouchly dveře.
– – –
Slunce ráno nevyšlo. Chata zmizela v mlze a celý hory s ní. Na jaře to tak chodilo – po hezkým dni přicházelo šedivo. Dívky probudilo zabrumlání motoru, co se prodralo do jejich pokojíku. Teprve teď Větvička nastartoval rolbu.
Včerejší pečivo bylo gumový. Jen díky máslu proklouzlo až do žaludku. Mlíko došlo. Káva chutnala hořce a zůstala na dně hrníčků.
Větvička už čekal venku. Lojzík vyšel z chaty a zasunul svou tašku mezi lavice na korbě.
„A holky?“
„Ještě se balí,“ potáhl nosem a zíral do mlhy. Do nikam.
Větvička strčil hlavu do zádveří. „Děvčata!“ houkl. Jeho hlas se v prázdným prostoru nezvykle odrážel.
„Už!“ Ozvalo se shora.
„Jste se vyfikly,“ uchechtl se Lojzík, když se ty dvě objevily. Čistý džíny, svetříky, rtěnka, náušnice se houpaly ve větru.
„Návrat do reality, ne?“ řekla ta, co si dnes na rohlíku nepochutnala.
Větvička pomohl naložit tašky na korbu. Dívky vylezly za nimi, dřevěný lavice zavrzaly. Lojzík si sedl do kabiny. Motor zaburácel a pásy se zakously do zmrzlýho sněhu. Rolba přejížděla kupičky, co na sjezdovce vyhrnuli lyžaři. Nic, s čím by si neporadila.
„Tak jste včera nevyjel,“ prolomil ticho Lojzík.
Větvička nic. Zamžoural na sklo a zapnul stěrače.
„Ještě se vrátíte nahoru?“ Zkusil to znovu Lojzík.
„Odvízt rolbu,“ odpověděl.
„A rozloučit se, ne?“
Podíval se na něj, ale zase mlčel. Rolba dál předla svou monotónní melodii. Na parkovišti, kde včera ráno stála dodávka a několik aut, teď nebylo nic. První se zvedl Lojzík. Plácl Větvičkovi do ruky – krátkej stisk ve svěráku. Větvička se na okamžik zarazil. Dívky přišly až k němu a každá ho rychle políbila na tvář. Napřed na levou, pak na pravou.
„Dávejte na sebe pozor,“ zamumlal ještě, ale asi už ho nikdo neslyšel. Nastoupil do rolby a mokrej sníh vyprskl od pásů.
– – –
Zastavil u chaty a smotal napájecí kabel. Nebyl už potřeba. Vlhkej vánek ho pohladil po tváři. Vešel dovnitř. Takový prázdno. „Ach jo,“ povzdychl a kapesníkem si otřel nos.
Ve sklepě pootáčel páčky a utáhl kohouty. Pelety nechal bejt. Vyšel do patra a rozhlídl se po svým pokoji. Na věšáku visela zašlá červená péřovka horský služby. Zpod postele vykukovaly krabice sportovních značek. Jenom on věděl, co je uvnitř. Zahleděl se na fotku na stěně – chata při východu slunka. Přimhouřil oči a semkl rty. Oblíkl si péřovku a vytáhl klíč ze dveří. Osmadvacet let nezamykal. Teď zamkl.
Schody zaúpěly. Jen šero zůstalo uvnitř.
Před chatou se zastavil. Hlubokej nádech.
„Jak by moh vědět, jak se cejtím,“ zamumlal. Klíč schoval do kapsy a vykročil do mlhy. Ani se neohlídl.
– – –
Po horách se nesl ostrej zvuk pily. Země se otřásala, když kmeny dopadaly. Kovová lžíce narážela do dřevěných stěn. Trámy praskaly a oblak prachu stoupal k nebi. Jasnej letní den.
Líbila se vám povídka? Tak to vás potěší, že právě teď nejspíš tvořím další. Přihlaste se k newsletteru a dostanete ji rovnou do schránky.