Byla to taková malá dřevěná chaloupka – ze všech stran obložená dřevem, které na podzim musel někdo naštípat a pořádně se u toho zapotit. A protože střecha té chaloupky byla sedlová, tak se na ni hned v prosinci posadily sněhové vločky, až jich tam za pár týdnů sedělo tolik, že všechny dohromady tvořily pořádnou bílou čepici. I když – vlastně to ani nebyla chaloupka. Byl to spíše srub. Nebo ani to ne. Jenom takový sroubek, řekněme. Se dvěma zadýchanými okýnky, jedněmi vrzajícími dvířky a jedním ztěžka odfukujícím komínem, co stál na kraji lesa, kam ani nevedla pořádná cesta. Akorát dvě vyjeté koleje, které ale pořád dokola mizely pod sněhem, takže se alespoň jedna ta kolej musela taky pořád dokola prošlapávat, a to v čerstvé ranní nadílce kolikrát zmizely celé boty a ještě půlka nohavic. Ale ani jemu, ani jí to nevadilo. Nejspíš proto, že když se tenkrát na začátku zimy potkali, svítilo jim do očí sluníčko a oni si nasadili růžové brýle a od té doby si je nesundali.
A od toho jejich sroubku bývala ve sněhové peřině vyšlapaná ještě druhá pěšinka. Ta vedla dolů k potůčku s malinkou tůňkou, do které se on obden nořil a ona mu při tom noření se do vody tak ledové, až byla průzračná, že šlo spočítat všechny kamínky na dně, držela v náruči oblečení, aby ho nepokládal do vlhkého sněhu a mohl se hned potom, co jako nový člověk z té křišťálové vody vylezl, rychle obléct do suchého.
„Zkus to taky,“ pobídl ji občas, „jenom musíš klidně dýchat. Uvidíš, jak ti bude dobře, až vylezeš.“ Na takový hloupý nápad ale jen přizvedla obočí a zakroutila hlavou a on ji pak stejně z tůňky do toho jejich sroubku nanosil vodu po kyblících a ohřál ji ve velikém hrnci na kamnech, protože nakonec věděl, jak je po celodenním hrbení se nad špičkami dětských lyží promrzlá a unavená a že dobře by jí bylo jedině v koupelně se zrcadlem tak zaroseným, že by v něm člověk marně hledal svůj odraz. Jenže takovou koupelnu tam pod lesem neměli. Jen dvě teplé peřiny, chlupatou deku a poctivá litinová kamna musgrávky. I když nejvíc ji nakonec musela hřát láska, protože proč by tam s ním jinak zůstávala?
Což on si určitě uvědomoval, jaké má štěstí, že na něj každé ráno zpod peřiny kouká bílý zmrzlý nos. A taky si vždycky přivstal, aby z kamen musgrávek ještě před svítáním vyloudil teplo a loudil ho z nich tak dlouho, dokud nos v peřinách nezrůžověl, což znamenalo, že může vstávat ona i sluníčko. Po lžičkách pak naložila do konvičky kávu, protože bez kávy to ráno nešlo, a on ji mezitím nastrouhal do termosky zázvor, aby mu vydržela až do jara. Od sroubku pak kráčel první a vlastno-nožně jí prohrnoval cestu čerstvým sněhem až k parkovišti, kde už se rovnala auta od Alfy až po Volkswagen. A zatímco ona přes den utírala dětem sopel a kreslila jim na kopci pro pobavení obloučky, on pod lesem přikládal další polínka a psal. Povídky. Rozhodl se totiž, že z něj bude spisovatel. Třeba jako Charles Bukowski. Jenom ne tak sprostej. Nebo jako Jack London. Jenom ne tak brzo předávkovanej morfiem. Nebo jako Ota Pavel. Jenom asi určitě ne tak dobrej.
No a když před soumrakem udělaly sedačky pověšené na šňůrách houpy-hou, houpy-hou a rolby s pípáním vyhrnuly lyžaře ze svahů za stoly gasthauzů a do bublinek wellnessů, čekal už ji pod kopcem. Pohádkově světlé vlasy, po kterých ji tak rád hladíval a ona ho za to na oplátku hladívala palcem po dlani, tak ty měla spletené do dvou vyzáblých a na konečcích mrazem ojíněných copánků, které vyčerpaně visely zpod růžového kulichu, a taky tvářičku měla utrmácenou a vymrzlou – ale i tak – stejně byla nejkrásnější na světě.
„Unavená?“
„Úplně mrtvá,“ koukla na něj a bylo vidět, že sedm hodin mrazu pro sedm usoplených dětí zadusilo v očích skoro všechnu jiskru.
Ale jakmile vrzla dvířka toho jejich sroubku, objalo ji teplo, které tam pro ni přes den opatroval, po večeři se ještě zachumlali do peřin, z dvou baňatých hrnečků se kouřilo, pět krát pět metrů domova vonělo ovocem a skořicí a jejich ukazováčky rejdily po mapě. Napřed se každý toulal v jiném koutě, protože každý chtěl vidět něco jiného – Kontinentální ledovec, Kouzelný autobus, Zlatý trojúhelník, Horu osudu nebo staleté tramvaje, co šplhají po lanech napnutých ve strmých ulicích nad Zlatou bránou –, ale protože oba chtěli hlavně poznat svět a úplně nejvíc ho chtěli poznávat spolu, tak se i ukazováčky nakonec potkaly a dál už rejdily spolu.
A byly i takové dny, kdy se ke špičkám dětských lyží ohýbat nemusela, kdy parkoviště pod svahem zelo poloprázdnotou, a to potom podlepili ty svoje dva páry lyží chlupatými pásy a vydali se vzhůru – pěkně v tichu a daleko od lidí – a jak šlapali nahoru a sníh hladil ty chlupaté lyže, dělalo to ŠŠŠššš – ŠŠŠššš – ŠŠŠššš, a to byl zvuk, který je provázel až na špičku té nejvyšší hory v celém okolí – na mocný a veliký Altvater. Tam potom seděli v závětří kamenného památníku, pod kterým prý sedával i sám Hermann Göring, když pozoroval, jak na protějším kopci zkouší přistát esesácké Messerschmitty. Nosy měli oba vystrčené ke sluníčku, prsty zapletené do sebe jako vánočku a z toho ohromného bílého kopce, navršeného z přetěžkých sudetských osudů, koukali dolů, jak se lidé ve městech topí v těžké šedivé hmotě mraků, a byli rádi, že se jejich těla nachází nad jejich nadýchanou hladinou. Doslova se tedy vznášeli na nebesích.
„A o čem teď vlastně píšeš?“ zeptala se.
„No, přece o nás,“ usmál se na ni přes ty svoje růžové brýle.
„Myslíš, že to bude někoho zajímat?“ řekla a malinko si u toho ty svoje růžové brýle nadzvedla. Snad aby dobře spočítala, jestli mu za tu dobu, co s ní je – s holkou Svratkou odkojenou –, nepřibyly nějaké vrásky.
„Minimálně dva lidi na světě si to jednou rádi přečtou, ne?“ odtušil, pohladil ji po vlasech a pak ještě dodal: „A možná tomu ani nebudou věřit, jak to bylo hezký.“
Načež si ona ty růžové brýle dala zpátky před oči a společně na svazích Altvateru kreslili obloučky, dokud neudělali poslední tah a tečku rovnou na zápraží jejich sroubku, ve kterém už bylo třeba zatopit. Jenže zrovna toho večera se to nějak nedařilo – komín potvora netáhl – a ona se ptala, jestli mu zmrzne, a on ji utěšoval, že to nikdy nedopustí – teď, když ji našel. A nakonec pro ni to teplo vykouzlil. Jenom když si při večeři kroutili na vidličky tagliatelle alla carbonara a prohřívali si všechny vnitřní trubky a trubičky (včetně těch úplně nejtenčích v malíčcích na nohou) svařeným vínem, nevonělo pět krát pět metrů domova ani parmazánem, ani hřebíčkem. Zato se objevila vůně uzeného. To jak se sami udili v kouři, který netáhnoucí komín nehodlal poslat ke hvězdám a nechával jim ho pěkně uvnitř. Nicméně pořád měli jeden druhého a mohli se k sobě přitulit pod peřinou, kde on jí četl o himálajských tygrech, kteří už necítili ani ruce, ani nohy, ani vlastní tváře, a zahřát se nemohli, dokud hora neřekla dost, nezavřela jim oči a nezalila jejich těla poslední vlnkou blaženého tepla. Takže – uzené neuzené – byli rádi, že ty jejich musgrávky alespoň hřejí, když už netáhnou. A když se Mallory a Irving dlouho nevraceli, byla už z toho mrazu a větru Bohyně matky Země tak unavená, že sebou na jeho rameni malinko křečovitě cukla a tak hezky po dívčím si zachrupkala: chrpšííí.
Někdy v březnu pak začal sníh na horách mizet. Tůňka, do které se pořád obden chodil koupat a kam ona pořád chodila s ním a držela mu oblečení v náruči, aby je neměl mokré, se táním skoro zdvojnásobila. Chodníček od sroubku už nebylo třeba prošlapávat, protože se v těch starých šlápotách objevila tráva. Sice hnědá a zvalchovaná, jak ji celé měsíce nenechal sníh nadechnout, ale postupně se do ní vracel život a barva. Dřevo okolo sroubku už nezbylo skoro žádné a na střechu, protože byla sedlová a už na ní neseděl sníh, si pro změnu sedli skřivani. A jednoho dne udělaly všechny sedačky na šňůrách naposledy houpy-hou, houpy-hou a rolby, které už neměly ze svahů koho vyhrnovat, ani nevyjely.
Dokud jim ještě zbylo pár polínek, zůstali spolu ve sroubku, posedávali na lavičce u dvířek a nastavovali zimou vybělené tváře jarnímu sluníčku, které pálilo a smažilo, až vypadali jak dva cigáni. Akorát pod těmi růžovými brýlemi jim okolo očí zůstala dvě bledá kola, ale protože si brýle stejně nesundávali, jenom když se myli, tak to nikdo neviděl a zůstalo to jejich tajemstvím. Procházeli se taky prázdným areálem, kde člověčí cvrkot nahradil cvrkot potůčků, které tekly všude okolo a stěhovaly vodu z hor do nížin – nejspíš, aby si ti lidi, co zase pár měsíců nebudou hory potřebovat, měli dole čím napustit bazény. V gasthauzech sklidili ze stolů i s volánkovými ubrusy, ve wellnessech propíchali všechny bublinky a vypustili vany a jenom sedačky na šňůrách ještě pár dnů couvaly, aby se na léto taky mohly na chvíli posadit do trávy a odpočívat – než je zase poženou na kopec.
A pak se o pár set metrů níž na prosluněných loukách, co jako první vsákly všechen sníh, podívaly na svět petrklíče a on jich tam cestou z obchodu nasbíral celou květinu, kterou od něj dostala na rozloučenou. Zima byla pryč a ona musela vypryčet spolu s ní. Dolů. Do města. Konečně si napustit horkou vanu.
„Přijedeš za mnou ale brzo, že jo?“ ujišťovala se ještě a bylo vidět, jak se jí pod růžovými brýlemi cosi zalesklo.
„Přijedu. Stejně to bez tebe dlouho nevydržím,“ řekl zase on a raději ji rychle obejmul, aby nebylo vidět, že se mu pod růžovými brýlemi taky něco leskne.
Nastoupila do autobusu, zahlásila řidiči „Tam dolů, do údolí, co v zimě sedávaly mraky, prosím,“ a odjela. A on tam zůstal. Sám.
Chtěl zase psát, ale nešlo mu to. Chtěl na ni přestat myslet, ale ani to mu nešlo. Chtěl alespoň promazat vrzající dvířka sroubku, jenže to mu zase nešlo najít olej. Tak se coural po lesích a brodil se v měkkém sněhu, kterého leželo na hřebenech ještě tolik, že to vypadalo, že bude brzdit přírodu v rozpuku minimálně do května, až nakonec vyšplhal na špičku té veliké hory Altvater, kde naposledy seděli spolu a která byla pořád ještě sešněrovaná do bílé kazajky. Koukal odtamtud do údolí, kde už se všechno zelenalo a i dalším barvám se vracela sytost, a kde se po zimě umytá a naleštěná okna třpytila v jarním sluníčku – no a najednou se tam něco zatřpytilo ještě víc – nejspíš jak se paprsky odrazily od těch jejích pohádkově světlých vlasů, když vyšla z domu na ulici. A v tu chvíli se rozhodl, že seběhne dolů. Tak nízko, jak se mu nikdy moc nechtělo. Vlastně skoro úplně nejníž. Do sroubku cestou jenom vběhl a za okamžik zase vyběhl, dvířka udělala vrzy-vrz, protože přece nebyla promazaná, a on utíkal z hor pryč – přímo do města, ze kterého k němu dolehl ten záblesk.
Našel správnou ulici, správný dům, který ostatně nebyl nižší než ty jeho hory, a správný zvonek a na něm bylo napsáno to nejkrásnější jméno.
Od té doby se zase probouzeli vedle sebe, akorát zpod peřiny na něj ráno nekoukal jenom zmrzlý nos, ale celá ta její růžová kulatá hlavička. A ona zase vařila kávu v konvičce a on ji místo zázvoru strouhal do kaše devadesátiprocentní čokoládu, aby měla přes den energii, protože studovala a pracovala a vůbec si docela nakládala, a hlavně všechno do hlavy. Po snídani ji zase prošlapával cestičku, jenom už ne čerstvým sněhem k lanovkám, ale k tramvaji – mezi lidmi, na jejichž shrbených tělech se spadenými rameny a ztrhaných tvářích bylo poznat, že si taky nakládají. A když ji odpoledne v tom davu znovu našel a ona zrovna nepospíchala někam dál, vzala ho občas do kavárny, kde se mísila vůně čerstvě upražené kávy z Kolumbie i Brazílie, kyselá i hořká, jen lidé tam seděli u stolů často úplně sami – a namísto na jiné lidi hleděli na monitory – a ona mu říkala: „Vidíš, tady bys taky mohl takhle pracovat.“ A on ji odpovídal: „No jo, ale mně se nejlíp pracuje o samotě a navíc, abych si vydělal na tu kávu tady, musel bych zase psát ty komerční hovadiny, co jsem psával dřív, a nemohl bych psát o nás.“ Načež ho vzala za ruku a řekla: „Ty můj horale, však ty si tady zvykneš.“
A protože ji měl rád, tak se taky snažil – zvykat si. Jenomže nahoře, když sedačky udělaly houpy-hou, houpy-hou, věnovali se pak jeden druhému. Povídali si, vařili, chodili k tůňce nebo na chlupatých pásech po kopcích, rejdili prstama po mapě, on jí četl, co přes den napsal, ona mu vykládala, které dítě mělo největší nudli u nosu, a společně snili a vznášeli se nad mraky. Kdežto dole ji viděl ráno u kávy, bez které to nešlo, a to bylo jedině dobře, ale odpoledne už po pár týdnech ani k tramvaji nechodil, čekal by tam totiž marně, protože když zrovna nikam dál nepospíchávala, tak si to zařídila, aby pospíchala do fitka, a to i když venku tak krásně svítilo sluníčko a on ji lákal na procházku, třeba kolem Svratky. A večer kolikrát letěla ještě do baru, jenže ne se bavit, ale míchat drinky a podávat panáky – asi aby si taky vydělala na tak velký a prázdný dům, jako měly rodiče těch dětí, co jim v zimě utírala nosy. Takže ji kolikrát viděl až v noci, když ho probudilo, jak zarachotil klíč v zámku. A půlku víkendu potom prospala, protože doháněla, na co ji přes týden nevycházely hodiny.
Do toho baru ho taky nikdy nevzala. A nejspíš ani nechtěla, protože se jí asi přestalo líbit, že pořád střídá jenom dvě košile a nosí tu samou mikinu a začala mu vysvětlovat, že to jeho oblečení patří na hory, ale teď s ní žije ve městě a měl by si oblíct třeba svetr s krokodýlkem na prsou, vypasované džíny s koženým páskem a barevné kecky značky Vans. Ale jemu stačilo, co měl. Cítil se v tom dobře. A taky si myslel, že pravda je někde uvnitř pod kůží a ne v obalu, který člověk každý den několikrát vymění, aby se stal pokaždé někým jiným – ráno vzorným rodičem, dopoledne úspěšným manažerem, odpoledne vytrénovaným maratoncem, večer s drinkem, hej kámo, tak asi drsňákem, co balí holky za barem, a akorát v noci snad tím, čím je doopravdy, a to kdoví jestli. Jenže ona asi neslyšela, když jí říkal, že nic jako svetr s krokodýlkem nechce, protože mu sama takové věci nakoupila a oblíkla ho do nich, když se chystali poprvé k jejím rodičům v neděli na oběd.
Jejich dům stál na kopci, skoro jako hrad. Dvě garáže, desítky oken – kruhových, střešních i francouzských – a dvířka se při vstupu otevřela a zavřela sama a bez vrzání. Dokonce i věžička, co shlížela na Svratku a celé město, z jejich hradu trčela. A panu králi, když je ve velké, sluncem naplněné hale vítal, se klenulo bříško, pusu měl červenou, kulatou a odulou, místo očí dvě malé škvírky a každý jeden jeho prst vypadal jako macatý buřtík, takže když si podávali ruce, utopila se ruka potenciálního zeťáka v ruce potenciálního tchána. A maminka? Tak té se taky klenulo bříško a dokonce tolik, že jí pod halenkou splývalo s prsama, takže to její bříško začínalo už někde pod krkem. A sotva toho svýho potenciálního zeťáka viděla, nejspíš se lekla, protože z ní vypadlo: „Ježiš, ty jsi hubenej!“ A pak mu teprve podala ruku – takovou, co mu byla povědomá, protože ji znal od její dcery. Než se to všechno dopeklo a dovařilo, procházeli se po zahradě s vyhřívaným bazénem, o nohy se mu jak prachovka otřela velká kočka nebo malý tygr, těžko říct, ukázala mu elektrický béemvé a dvougenerační obytňák a saunu a vyhřívanou dlažbu před garáží, kterou tam měli proto, že pan král měl v zimě strach, aby se při odhrnování sněhu nezapotil a aby ho pak neofouklo.
No a potom to maminka nanosila na stůl a jídla bylo tolik, že ho nikdo nemohl sníst ani za celý víkend a možná si myslela, že chudáček potenciální zeťáček nedoživenej by potřeboval dokrmit, tak ho pořád pobízela: „Ber si. No šup, dej si ještě. Přidám ti, no tak…“ Jenže on už měl svoje hubený tělo dočista naplněný a to, jak ještě usilovně pracovalo, aby všechno pečený a smažený strávilo, tak se potilo. A potilo se tím víc, že měl na sobě ten upnutý svetr s krokodýlkem a vypasované džíny s koženým páskem, přičemž obojí ho svíralo, takže tam seděl napnutý na židli, utíral si čelo kapesníkem a přemýšlel, jestli ona bude mít jednou po mamince taky takové bříško, co splývá s prsama a začíná pod krkem.
A ten den večer se poprvé pořádně pohádali. Kvůli obědu u rodičů, kde se necítil dobře, ale podle ní měl. Kvůli oblečení, co nechtěl, ale ona ho v něm vidět chtěla. Kvůli jejímu pořád někam spěchání a jeho nespěchání a vůbec tak nějak kvůli všemu, co se nashromáždilo.
„Nemůžeš prostě fungovat jako normální lidi?“ zakroutila hlavou a rozhodila rukama naprázdno do vzduchu
„A co je normální?“ chtěl vědět.
„Normální? Normální je chodit přes týden do práce, zajít si s kámošema do fitka nebo v pátek do baru, hezky se oblíkat a ne furt chodit jak dřevorubec. Normální je pořídit si jednou hezkej barák, auto, jezdit na dovolenou…“
Dovolená! To slovo nesnášel – že se musí někoho dovolit, jestli si může dovolit nepřijít čtyři týdny do práce. „To ti přijde normální?“
„Jo, to mi přijde normální,“ rozhodila rukama, „normální je chodit do práce. Proč nemůžeš pracovat jako ostatní?“
„Protože bych pak nemohl psát. A dělat, co mě baví, proto třeba.“
„Psát! Ježiši! A o čem furt píšeš?“
„O nás přece,“ řekl a uvědomil si, že už vlastně dlouho nechtěla, aby jí přečetl, co přes den napsal.
„Tak to ti na život asi nevydělá.“
„Když budeme žít nahoře na horách… jsem myslel, že nám tam oběma bylo dobře… tak se za penězma honit nemusíme. A budeme mít spoustu času na sebe.“
„Tak na to zapomeň! Já jsem nestudovala, abych celý život utírala děckám sopel.“
Na to neměl odpověď. Nebo možná by i měl, ale raději ji v sobě zadržel, dokud ji ještě zadržet dokázal. Když se totiž hráz protrhne, nedá se to už zastavit a on to nechtěl ještě zhoršit. Zhasl lampičku a ani pusu si před usnutím nedali, ani za ruce se při usínání nedrželi. A když pak ráno sama odcházela na tramvaj, všiml si, že si ani růžové brýle nevzala a že zůstaly ležet na nočním stolku. Jenže když jeden ze dvou lidí ty svoje růžové brýle přestane nosit, začne se na toho druhého dívat jinak a možná vidí i věci, co předtím neviděl. Nebo vidět nechtěl. Takže když pak na ni večer čekal s narcisem, který se prohrabal za plot jedné cizí zahrady, takže utrhnout ho pro ni snad nebyla krádež, a nabízel, že uvaří večeři, odbyla ho, že má ještě práci a zase usínali nepolíbení.
Přišlo mu, že ji město změnilo. Nebo ji naopak změnily hory? A teď byla sama sebou? Tam nahoře bývala sice utrmácená a promrzlá, ale taky se s ním smála a plánovala, těšila se a stejně jako on snila o velké společné cestě. Jenže tady dole se pořád někam hnala, a pokud se zrovna nehnala, tak spala, ale na snění zapomněla. A když se zmínil o té velké cestě s batohem kolem světa, už se jí v očích nejiskřilo, na otevřenou mapu se ani nepodívala a místo toho mu vyjasnila, že to teďkom nepřipadá v úvahu. „A kdy teda?“ zeptal se a ona odpověděla, že neví, že musí dodělat terapeutický výcvik a že teď nastoupila na kolotoč a nemůže z něj zase hned vystoupit a jestli mu to nevyhovuje, tak může jet sám, však mu v tom nikdo nebrání. A pak ještě dodala: „Oskare, vzpamatuj se už!“
Tak se jednoho listopadového rána vedle sebe probudili, z peřiny zase vykukovala ta její kulatá hlavička a pořád to byla ta nejkrásnější hlavička na světě a její pohádkově světlé vlasy zářily rozprostřené na polštáři a on neodolal a musel je pohladit a políbit. Do kaše jí zase nastrouhal devadesátiprocentní čokoládu, aby měla na svůj dlouhý den hodně energie, po snídani ji prošlapal cestičku mezi lidmi až k tramvaji, ona udělala tři krůčky po schůdcích, dveře se za ní zarolovaly, záře z jejích vlasů zmizela za rohem a on se vrátil do bytu v tom vysokém domě. Dlouho tam ale nevydržel, za chvíli už zase odcházel a ve chvíli, kdy za sebou zabouchával dveře, ležely jeho růžové brýle na nočním stolku – hned vedle jejích. A když pak dvířka sroubku udělala vrzy-vrz, začal se z nebe sypat první sníh. Zaklonil hlavu a jak tak koukal na to hemžení vloček, mezi kterými prý nikdy nejsou dvě stejné, přistála mu jedna přímo v oku. Ale nebodla, ani nezastudila, byla naopak taková měkká a hřejivá, protože první sníh – to je jako nová láska.
Podívejte se do zákulisí mojí tvorby