Poslední domorodec

Kolikrát už nad tím mávl rukou. Nechal to být, prostě to přečkal a vzal to jako úděl místa, na kterém žije. Ale tentokrát ho to rozpálilo. Byla půlka ledna. Snad úterý. Zkrátka normální všední večer. Ležel v posteli, uvelebený v měkkých řádcích Saroyanovy Lidské komedie. Víčka měl tak akorát na spadnutí, a tak už chtěl jenom dočíst odstavec, zhasnout lampičku a nechat tu ithackou melancholii doznít v rytmu zpomalujícího se tepu.

Jenže najednou – rány!

Ospalá melancholie zabublala a při odchodu zahvízdala, jako když se pára dere skrz hrdlo konvice. „To už se ale fakt zbláznili!“ Rozčilený ze sebe strhl peřinu, sesunul nohy z postele a nahrbený – s dlaněmi zapřenými o stehna – zůstal sedět na okraji matrace. Chřípí rozevřené – jak se mu proud vzduchu v krátkých intervalech hrnul z nosu ven. Ještě přemýšlel, jestli dělá dobře, že se rozhodl nenechat to jen tak. Ale když ohňostroj ani po nějaké době nepřestával, ještě jednou zprudka vydechl a zvedl se z postele. 

Oblékl si kalhoty, přes spací tričko přehodil červenou, pětkrát záplatovanou péřovku, ve které odhrnoval sníh okolo domu, a pořád ještě trochu doufal, že ohňostroj skončí, jemu se zklidní tep, zase si ty kalhoty sundá a vrátí se k melancholickému Saroyanovu vyprávění. Jenže to vypadalo, že to snad neskončí nikdy. Modré, červené, fialové a taky zelené jiskry se pořád ještě rozprskávaly po nočním nebi, když ve starých rozervaných teniskách s dírami, skrz které bylo vidět ponožky a které mu pořád bylo líto vyhodit, scházel dolů k silnici a pokračoval po ní směrem, odkud palba vycházela.

Cestou přemýšlel, co těm lufťákům řekne, až k nim dojde. Že by se mohli chovat slušně? Že by mohli – co mohli, měli! – pochopit, že tady lidi taky normálně bydlí a žijí a že se sem každý nejezdí jenom vybouřit ze svých deadlinových, ASAPových a podobných korporátních traumat? Že tady po desáté večer kdekdo spí a že kdyby si on rozdělal takový ohňostroj v úterý v noci v ulici, kde oni bydlí, že by asi taky nebyli nadšení?

Po asi třech stech metrech ostré chůze, s chřípím stále doširoka roztaženým, uviděl vlevo ve svahu, na terase před chalupou, skupinku lidí. Jiskry na obloze trochu prořídly a intervaly mezi ranami se prodlužovaly. Vypadalo to, že jim dochází munice. A jemu docházela kuráž. 

„Beztak jsou opilí,“ procedil si sám pro sebe mezi zuby a zbytek myšlenky už dokončil v duchu: Co takovým lidem vysvětlím? Ale stejně mu to nedalo. Začal k nim šlapat vzhůru a sníh mu vrzal pod nohama. Už slyšel i jejich hlasy, které rozrážely ticho spící horské vesnice, ale nerozuměl jim. Všechno splývalo do takového toho kraválu, kdy jeden mluví přes druhého a do toho se jiní hlasitě řehtají. Pod terasou stála zaparkovaná auta, lehce pocukrovaná čerstvým popraškem, a když procházel kolem nabobtnalé audiny s obhroublou maskou, lehce zakroutil hlavou a povzneseně se uchechtl. Lidé s takovými auty na něj nikdy nepůsobili obzvlášť dobře. A klidně si tomu říkejte předsudek, protože i on někde v hloubi věděl, že to není nic jiného, jen se tomu nedokázal ubránit.

Pod schody na terasu se pak zastavil a znovu přemýšlel, co tam nahoře vlastně chce dělat – co vůbec vyřeší? Ale když se ozvaly další rány a po nebi se rozprskla další salva barevných jisker, vykročil ke schodům.

„Kam to zase střílíš? Co jsem ti…“ zaslechl rázný mužský hlas, který přehlušila ohromná rána. 

* * * * *

Probralo ho, jak jím otřásla zima. Ležel na zádech ve sněhu a něco tak strašně vysoce hvízdalo, že ho to donutilo znovu přivřít oči. Posadil se, ale zamotala se mu hlava. Zabořil dlaně do ledového sněhu – aby našel rovnováhu – a zhluboka se nadechl a vydechl nosem. Pak už mu v hlavě začalo nabíhat, kde je a jak se tam ocitl. Hvízdání znělo bez přestávky, ale na terase nad sebou už nikoho neslyšel. Žádné hlasy, žádný smích. Jen z dálky k němu doléhal jakýsi hlas – jako když někdo mluví do mikrofonu. Moc mu ale nerozuměl.

Rozhodl se, že půjde domů. Jenže když se postavil na nohy, zavrávoral. Zamotala se mu hlava, jako by byl opilý, což se mu ale už dobrých několik let nestalo. Od jisté doby alkohol nepil. Rovnováhu našel v předklonu a s dlaněmi zapřenými o stehna a potom se ještě několikrát zhluboka nadechl a vydechl nosem. Chtěl se už jen rychle dostat domů.

Scházel z kopce dolů, ještě pořád se mu trochu motala hlava, a tak si i myslel, že právě proto se mu zdá, že uprostřed noci celá obloha nad údolím září chladným světlem. Jako když je měsíc v úplňku, jenže tohle bylo mnohem silnější. Spíš jako když mají nahoře ve skiareálu večerní lyžování, jenže to by i ty sjezdovky musely nějak povyrůst. A do toho pořád zněl ten mikrofonový hlas a monotónní hvízdání v jeho uších. „Jestli nemám otřes mozku,“ řekl polohlasně – sám pro sebe.

Ale jak se blížil ke dnu údolí, přibývaly ještě další hlasy a další zvuky. Dohromady takové to ševelení, jako když člověk stojí na rušné městské ulici. Prošel mezi dvěma domy, co stály u hlavní silnice vedoucí přes celou vesnici, a v obou se uvnitř svítilo, a i skrz zamlžená skla to vypadalo, že uvnitř to docela žije. „Kolik je proboha hodin?“ napadlo ho a zase ta myšlenka nezůstala jen v jeho hlavě, ale vyšla dokonce i z jeho úst. Když v tom rozhořčení odcházel z domu, nevzal si ani telefon.

Vyšel z uličky mezi domy a před bouří světel, která se před ním rozpoutala, reflexivně ucukl hlavou a rukama si zastínil přivřené oči. Všechno svítilo a blikalo a té záře bylo tolik, že opět zavrávoral a ztracený balanc objevil zase až v předklonu, když se dlaněmi zapřel o stehna.

„S dovolením!“

„Jo, pardon,“ vypadlo z něj automaticky, když ho na chodníku obcházel jakýsi pár. NA CHODNÍKU? Vždyť tam nikdy žádný chodník nebyl! Šestnáct let ho starosta sliboval, než nějaký chodník nakonec všem začal připadat zbytečný – když takovou dobu zvládali chodit po kraji silnice, tak co by takhle nezvládli chodit dalších šestnáct let a pak, to už budou na kopečku za kamennou zídkou, chodník stejně potřebovat nebudou.

Ale teď tam byl – chodník. Vlastně to ani nebyl chodník. Spíš to byla promenáda. A po ní se procházeli lidé v oblečení, jaké tam u nich doma zřídka vídal, ale častěji spíš ve filmech – jenže teď tam takhle oblečení chodili všichni. Ženy měly bundu sešněrovanou v pase širokým páskem, za hlavou jim vlála hříva, za kterou by se nemusel stydět ani lev berberský, a pohupovaly se v botách, co by pasovaly spíše ke skafandru Neila Armstronga. A chlapi mu připadali… no… vzhledem k upnutým kalhotám, z jejichž otrhaných nohavic visely nitky přes holé kotníky a ve kterých se jim nahoře rýsovalo to, co jako chlap na jiném chlapovi snad ani vidět nechce, mu vlastně připadali dost nechlapsky. A na kapuci bříškatého péřového kabátu měli někteří z nich taky hřívu, i když o něco skromnější než jejich dámy.

A on mezi nimi stál v té své červené, pětkrát záplatované péřovce, děravých teniskách a kalhotách, na které si navíc odpoledne vyklopil z talíře trochu těstovin s pestem. A ten mastný flek na pravé nohavici byl v záplavě umělého světla vidět o dost víc než v šeru domova.

Žádný div, že si ho všichni, co okolo procházeli, podivně prohlíželi. Skoro by jeden řekl, že na něj civěli. Ale stejně tak on civěl na ně.

A vůbec mu nebylo jasné, jak se dostane domů. Tam, kde se vždycky vyvážela posekaná tráva, větve a další takové věci ze zahrad, teď stál hotel, před ním okolo stolečků postávali lidi, vykládali, popíjeli ze skleniček na stopkách a mezi nimi bylo několik sudů, ve kterých plál oheň. Na bezdomovce ale nikdo z nich nevypadal.

Zvedl hlavu a podíval se nad ten hotel, kde tušil starou kapličku, co vždycky svítila na kopci nad vesnicí a jejíž vyzvánění v šest ráno, v poledne a v šest večer ho pokaždé tak hezky pohladilo na duši. Jenže už tam nestála. Místo ní tam k nebi trčelo cosi, co připomínalo přerostlý, asi třicetimetrový mixér, na který z každé strany dopadalo světlo jiné barvy. A na úpatí toho mixéru začínal dlouhatánský lanový most, taky osvětlený, který se prohýbal nad celým údolím, do nějž klesala slova lidí, co po tom mostě procházeli na druhou stranu k horní stanici lanovky.

Lanovky? Kabinové lanovky, dokonce!

Začal se prodírat mezi hloučky měsíčních lvic a jejich obepnutých samců směrem, kde si myslel, že by měl stát jeho dům. Jenže všechno – úplně všechno! – se změnilo. Po obou stranách chodníku – vlastně ne, promenády – stály hotely s názvy, které rozhodně nezněly tak vesnicky a poeticky jako ubytování U mlsné lišky nebo chata Na mechovém loži. A v přízemí těch do výšky vyhnaných hotelů zářila velká francouzská okna nafintěných restaurací se třemi vidličkami u každého talíře nebo se tam z výloh obchodů rozhlížely figuríny s těmi samými hřívami a obepnutými kalhotami, co měly všichni ti lidé okolo.

Hlas z mikrofonu byl čím dál hlasitější, i když pořád rozuměl každé třetí slovo, ale konečně mu aspoň přestalo hvízdat v uších. Po obloze se rozprskla pestrobarevná salva z ohňostroje a jak chvíli zíral se zakloněnou hlavou na nebe, málem vrazil do jakési vitríny se sochou uvnitř.

Vypadala jako živá. Byl to muž. Zarostlý vrásčitý prošedivělý starý chlap. Oblečený v podobně otrhaném oblečení jako on. Když si tu sochu prohlížel, vzpomněl si na repliku Ötziho, kterou viděl v muzeu v Bolzanu. Ale ta tehdy opravdu vypadala jako replika, kdežto tenhle panáček se nedal rozeznat od živého. Dokonce měl i špínu za nehty. A jak sjížděl pohledem níž, zastavil se u cedule na podstavci:

Zase se mu trochu zamotala hlava, a tak se levou dlaní zapřel o stehno, do pravé si tentokrát položil čelo a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Když nabyl pocitu, že se svět přestal točit – ale určitě to byl jenom jeho pocit – obešel vitrínu a chtěl jít dál a nejlépe už konečně domů, jenže se po chvilce zarazil o dav lidí, před kterým stál na pódiu ten chlápek s mikrofonem, jehož hlas se tady po celou dobu rozléhal. A teď už mu rozuměl docela dobře. Zrovna mluvil o kácení lesů pro nové sjezdové tratě přímo z Pradědu a taky říkal, že až agentura pro rozvoj horské krajiny uloví posledního kamzíka, který se zatím skrývá, ale údajně už jsou mu na stopě, vycpou ho a postaví hned vedle Posledního domorodce. Prý budou pak společně hledět na Praděd, podobně jako v Chamonix hledí Jaques Balmat a Horace Benedict de Sassure na drolící se černé suťovisko Mont Blancu – jen to bude o mnoho živější. A jak o tom ten chlápek mluvil, natáhl levou paži a ukázal někam k Poslednímu domorodci.

V tu chvíli se lidé v davu ohlédli přes ramena, aby se podívali směrem, kterým mířil prst chlápka z pódia. Ale místo, aby za moment všichni zase vrátili hlavy zpět a věnovali dál pozornost řečnění, pokračovali v rotaci za ramenem celými svými těly, až najednou stáli zády k pódiu a čelem k Poslednímu domorodci – a všichni do jednoho – s hřívami načepýřenými – zírali na něj, jak tam stojí v té své červené, pětkrát záplatované péřovce a v roztrhaných teniskách. 

Ty upřené pohledy ho tlačily vzad a on před nimi po malých krocích couval, až vycouval natolik, že ho přes dav konečně uviděl i chlápek z pódia, který do té doby nechápal, co se to s jeho publikem děje.

„Co seš zač?“ promluvil pak ten chlápek do mikrofonu.

„Nejspíš nejposlednější domorodec,“ ucedil tak, že to slyšel jenom on sám, přestal už couvat po malých krůčcích, škubnul sebou čelem vzad a rozběhl se po chodníku – pardon, po promenádě – právě tím směrem, ze kterého k davu přišel. Směrem, kde to vypadalo, že údolí ústí do tmy. Když se pak po pár desítkách metrů ohlédl přes rameno, aby se podíval, jestli za ním někdo neutíká, tak tak že se vyhnul měsíční lvici zaklesnuté do rámě svého obepnutého samce a možná, že se o ně i lehce otřel. A tak už se raději znovu neotáčel a spíš ještě přidal do kroku. A někde za jeho zády… někde tam za jeho zády dávno zmizel jeho domov.

Po obloze se rozprskl další ohňostroj a jemu zase začalo hvízdat v uších.