Ten odpor ho překvapil. Myslel, že se prostě pořádně rozmáchne a šup – kov prosviští gumou do prázdna. Zkusil to jednou. Podruhé. Potřetí. Pokaždé s vyšší a vyšší razancí. Ale hrot šroubováku se od obrovské pneumatiky vždycky jen odrazil. Nezanechal ani šrám – ani náznak poškození.
Kladivo! Prohnalo se mu hlavou, měl jsem si vzít kladivo. Rozhlídl se kolem. Přikrčený v podřepu proletěl očima celý prostor lesní křižovatky. Ale nenašel nic, čím by do šroubováku praštil. „Hmmm…“ sklopil hlavu, pravý loket opřel o stehno, bradu si položil do dlaně a začal se kousat do spodního rtu a hrát si s vousy. Když byl nervózní, dělával to tak.
„Ou!“ Z dřepění za tou šestikolovou obludou mu úplně zdřevěněly nohy. Postavil se. Znovu se rozhlídl a přes hromadu klád upřel zrak do lesa. Hodil si batoh přes rameno a rukojeť šroubováku zasunul do zadní kapsy, přičemž hrot z ní trčel jako anténa vysílačky. Obešel klády a zašel mezi stromy.
V nastávajícím šeru opatrně překračoval poházené smrkové větve. A stejně se mu jedna přimotala do tkaničky a rozvázala ji. „Sakra práce!“ Zakroutil hlavou, zostra vydechl nosem, sehnul se a naučeným pohybem vrátil pohorkám dvě patřičná očka. Ještě chvíli je kontroloval, pak za to pravé malilinko zatáhl, přičemž levé držel, aby se nepohlo. Teď to bylo v pořádku. „Jedno jako druhé,“ zamumlal. Zvedl se, udělal pár kroků, ale noha se mu zabořila do díry, kterou v přítmí stromů neviděl. A když chtěl nečekaný pohyb těla vybalancovat, něco ho ostře švihlo přes holeň.
„Jáááu!“
Až to štíplo.
„Prasata!“ neudržel se a zaburácel, „nechávaj po sobě akorát bordel!“ Prohlídl si krvavý šrám a prsty setřel kapku lepkavé tekutiny, co vyvěrala v místě, kde větev začala pouť po jeho noze. Zatřásl hlavou, zhluboka se nadechl a cítil, jak to v něm vře.
Kousek před ním trčela ze země malá skalka. Vypadá jako psí hlava, pomyslel si, když ji zahlídl, tam by moh nějaký šutr bejt. Vykročil tím směrem a brblal si pro sebe: „Čuňata…normální čuňata! Koleje vyježděný – zařezaný až bůhví kam. Bahno – všude jenom bahno. Větve rozházený – jak jim to od ruk odpadlo.“
Zopakoval si takhle důvody, proč teď coural po lese se šroubovákem v kapse. Rok od roku to bylo horší a horší. Kde dřív vedla uzounká pěšina, schovaná pod korunami stromů, krásně měkkoučká – a po deštích ještě měkčí –, tam se najednou zařízly do země dvě půlmetrové koleje a bum bác – hotovo, šmytec! Takový roky tamtudy lidi – napřed Němci a potom Češi – chodili s pokorou. Starali se o tu stařičkou stezku a zpevňovali ji v místech, kde by ji příroda jinak odnesla spolu se svahem. „A cyklistům ochranáři vyčítaj, že dělaj erozi,“ rozčiloval se, když řetězy opásané pneumatiky harvestorů zplundrovaly další místo, co miloval, „ale tohle – na to nikdo neřekne popel.“
Shodil batoh a začal pod skálou přebírat kameny. Když našel ten správný, vážil ho v dlani a palcem přejížděl po hrbolcích na jeho povrchu.
Posadil se pod skálu. Kámen si položil mezi nohy, hrábl do batohu a vytáhl světlou látkovou taštičku s obrázky zvířat a stromů. Byly to takové infantilní kresby, co si nikdy pořádně neprohlídl – ale ten hnědej flek, co nešel vyprat, toho si všiml vždycky. Rozepl zip, srazil stehna k sobě a vyložil na ně obsah taštičky. Tabák Golden Virginia. Filtry v plastovým sáčku. Papírky – Vážky. Prsty natrhal tabák na menší kousky a rozvrstvil je na papírku, který pak soustředěně žmoulal, aby se po celé délce hezky dokulata zatočil. Když ho po okraji olízl a umotaná cigareta byla krásně pravidelná – jako z obchodu –, pozvedl ji před obličej a spokojeně si ji prohlížel.
Normálně nekouřil. Byly týdny a měsíce, kdy na to ani nepomyslel. Ale pak přišly chvíle, kdy si s láskou cigaretu umotal, poslouchal lehké praskání žhavé špičky a nad všechno se povznesl. A tohle byla jedna z těch chvil.
Z taštičky vysypal ještě zapalovač, zahleděl se do plamene, zhluboka potáhl a dým pomalu vypustil k nebi. „Jakej to má smysl?“ zeptal se sám sebe, „co tím změním?“
Leda sám na sebe budu naštvanej, domyslel si už v duchu. Jako tenkrát, když se pohádal s tím chlapem od harvestoru. Scházel dolů z hřebene a – taková krásná pěšinka to bejvala – a zase – tihle lesáci ji totálně zničili. Bum, bác! Zaorali ji do země a za sebou nechali jenom dvě hluboké brázdy. Hotovo, šmytec! Bylo to někdy odpoledne a než došel na rozcestí, kde stála ta zelená obluda, měl už pohorky obalené bahnem a nohavice po kolena zacákané. O zadní nárazník se opíral chlap – v součtu třikrát větší než on. Myslel to dobře, když se ho šel zeptat, jestli to bylo nutný – jestli bylo nutný zničit další cestu. A co s tím jako budou dělat.
„Co bysme s tím dělali,“ odfrkl na něj chlap v zasmolených zelených monterkách a jak se zašklebil, odhalil tím, že mu chybí dva přední zuby.
„Je to turistická značka,“ zachvěl se mu hlas, „a vy jste ji zničili.“
„No a?“ vyštěkl bezzubý maník, „je to náš les, tak si můžem dělat, co chcem.“
„Váš?“ to ho rozpálilo. „Jste státní podnik,“ soukal ze sebe, vnímaje narůstající agresi, „tak i ten les patří všem. Jenže vy – vy – vám nic není svatý.“
„Hele, ty,“ odplivl si chlap, „radši se pakuj! Nebo tě vezmu lopatou.“
„Jenom jsem chtěl vědět, co s tím budete dělat,“ polknul těžce, jako by měl v puse celý kynutý knedlík, „když jste to zničili.“
„A já ti odpověděl. Nekafrej a zmiz!“
„Ale pěkně blbě odpověděl,“ ztratil už nad sebou kontrolu, „to je pak těžký s takovým hlupákem.“
Chlap zašlápl cigaretu do hlíny a nejspíš se i natáhl po přislíbené lopatě, ale to on už neviděl, protože kráčel pryč a radši se ani neohlížel. S tím hlupákem to přehnal. Jenže v tom okamžiku se nedokázal ovládnout. Šlapal lesem a celý se klepal. Rozrušením. Nebyl na sebe hrdej. Nechtěl být hnusnej. Ale tenkrát byl. Přitom kdyby na toho chlapa tak nenaběhl – kdyby se párkrát nadechl, než na něj promluvil – nebo kdyby se na to radši úplně vykašlal, přechroustal si hněv za zničenou pěšinu v sobě a prošel okolo harvestoru bez řečí –, nemusel se cítit tak špatně, ještě když na to po víc jak roce pomyslel.
„Jenže když oni jsou ti lesáci tak arogantní,“ začal se sám před sebou hájit. Kolikrát šel v dobré víře za hajným. A jednou i napsal oficiální dopis a chtěl diskutovat na lesní správě. A vždycky – vždycky ho odbyli!
To je furt: náš les, náš les, NÁŠ LES.
Ale co pro ten svůj les dělají? Nic! (Zas ho přemáhal vztek.) Akorát z něj chtějí co nejvíc vytěžit. A třísky u toho jenom lítají. Že prý musí bojovat se škůdcem. S kůrovcem. (Nořil se do vlastní zlosti.) Ale kdo tady furt dokola sázel samý smrky a připravil tomu škůdci půdu? Prdlačky! Vůbec jim nejde o přírodu. Jenom o prachy! (Už toho měl zase plnou hlavu.) Jako když se v rezervaci, kde se nesmělo ani vybočit ze stezky, aby člověk do něčeho vzácnýho nešlápl, objevila namísto lesa sjezdovka. To tak! Škůdci – škůdci jsou leda oni sami!
–
„Pfůůů.“
Jako by najednou vydechl všechno napětí, co se v něm nakupilo.
„Ach jo,“ promnul si tvář. Přivřel oči a podržel si dlaň před ústy. Palcem a ukazovákem si potom stiskl nos, pomalu ruku sesunul a podíval se směrem k harvestoru. Pořád tam stál. Na všech šesti kolech. Sklopil zrak na holeň. V místě, odkud vyvěrala krev, se už vytvořila hnědá hrudka. Zase přivřel oči, pomaličku potáhl ze zbytku cigarety a pak ještě pomaleji a úlevně vydechnul.
Zdvihl kámen ze země a znovu upřel zrak na šestikolové monstrum. „Pff,“ zakroutil hlavou. Patou vydlabal v hlíně jamku, zabořil do ní nedopalek a kámen položil na místo.
Postavil se, schoval šroubovák a hodil si batoh na záda. Přes obě ramena. Prošel kolem harvestoru, aniž by se na něj podíval, a po chvíli odbočil ze široké lesní svážnice na uzounkou pěšinku. Krásně měkkoučkou. Šlo se mu krásně. S každým krokem se cítil lehčí a lehčí. A i když byla docela tma, jako by stezka sama vedla jeho kroky. Ani jednou neklopýtl. Ani jednou nezavrávoral. Vzduch voněl vlahým letním večerem a on byl na sebe hrdej. Byl hrdej, jak se vypořádal s tím největším škůdcem.
Přidejte se mezi čtenáře mého newsletteru