Náplast

Nedokázal pochopit, proč to tak je. Proč to nepoví na rovinu. Bylo by to přece o tolik jednodušší, kdyby prostě řekla, co si přeje, on by to takhle udělal, a tím pádem by do společně strávených okamžiků nevkládali ty mučivě dlouhé tiché mezery, za kterými pak následovaly jeho opatrné otázky, co se děje, jestli je něco špatně, a nakonec i její odpovědi, že NIC! 

Na druhou stranu, když mu řekla „Sbal se a vypadni!“, tak mu taky nepřišlo, že by se tím situace zásadně zjednodušila. Každopádně alespoň věděl, co má dělat. A možná právě z obavy, že se jednoho dne bude muset sbalit a vypadnout, se nikdy u žádné dívky moc nezabydloval. Takže těch pár triček a trenýrek ze skříně na chodbě, ve které mu na dvou policích udělala místo, pyžamo a kapesník zpod polštáře a knížku odloženou na nočním stolku si tenkrát sbalil docela rychle. A vypadl.

Sešel po venkovním kovovém schodišti, ani se neohlídl, nasedl do auta a odjel. Zpátky do hor to měl dvě a půl hodiny. S kolonou u Brna, do které ve všední den dopoledne bezpochyby musel najet, spíše tři. Byl si jistý, že tímhle to skončilo. Už zase. A začínal to brát jako normální, že v každém vztahu má k dispozici nanejvýš dva roky. Celou cestu akorát přemýšlel, co řekne rodičům, až přijede domů. Byť zrovna ti už taky museli být na jeho nenadálá zjevení se ve dveřích zvyklí. Však je na to připravoval od dětství. Třeba tehdy, jak se vrátil v doprovodu záchranáře se zašitou hlavou. Nebo když ho v devíti přivedli policajti, kterým se nepozdávalo, že se vydal se žebradlem přes rameno – nabaleným přesně podle seznamu Mladého zálesáka od Claude Luxe, jeho dětské bible – po silnici číslo 11 pryč z města. Zkazili mu tenkrát celý výlet. Blbečci. 

Nakonec se ale rozhodl, že doma bude zatím mlžit. A že si večer pustí Rockyho. Vždyť i samotný Sylvester Stallone nakonec přiznal, přestože dlouho dělal ofrky, že ten film je především lovestory – ve které si holt dva chlapi udělají z obličejů fašírku. A přesně tohle potřeboval, vymlátit to ze sebe.

Ale sotva si vybalil pyžamo a kapesník a schoval obojí pod polštář, který zůstal povlečený ještě z jeho poslední návštěvy doma, a nasál vůni pokoje, ve kterém se hodlal zase nějaký čas skrývat před světem, rozsvítil se mu na telefonu displej: 

„✓✓ Mam zachvat, volam si zachranku“

Co, proboha? Jaký záchvat? „✓✓ Jaky zachvat?“

„✓✓ Srdce“ 

„✓✓ Jedu zpatky“

„✓✓ Ne! Nejezdi. Nechci te videt“

Tak proč mu psala, že má záchvat, když od něj nechtěla pomoct? Mlelo se to v něm. Co si teda myslela, že po takové zprávě udělá? Uvaří si kafe a bude v klidu čekat, až přestane odepisovat?

„✓✓ Prijedu. Sedam do auta“

Pyžamo a kapesník si sbalil s sebou. Na Rockyho se nepodívá, to bylo jasné. Vypadalo to na další skutečné drama. 

„✓✓ Nejezdi. Uz zvoni zachranka. Musim jim otevrit“

„✓✓ Prece te tam nenecham, kdyz mi pises, ze ti neni dobre. Jedu“

„✓✓ Ne! Uz mi berou telefon. Budou mi davat kapacku“

„✓✓ Dobre, dobre. Za tri hodiny tam budu“

„✓✓ Nechci abys jezdil. Musim uz jim ten telefon dat. Napichuji mi zilu“

„✓✓ Vyjizdim. Povezou te do nemocnice?“

„✓✓ Ne. Budu ted spat. Davaji mi nejake prasky“

„✓✓ Dobre. Za chvili dorazim“

Když od ní přijel, na otázku, jak dlouho bude doma, rodičům odpověděl, že neví. A byl doma hodinu. Ve dveřích pak na otázku, kam zase jede, odpověděl, že za ní musí zase zpátky.

„Vždyť jsi odtamtud teď přijel.“

„Já ti to pak někdy vysvětlím, mami.“

„Ach jo.“

Zaparkoval na tom samém místě, ze kterého před nějakými sedmi hodinami bez ohlédnutí vystřelil. Už byla tma. Ale makadamový povrch pod koly auta chrastil, jak se kameny otíraly o sebe, takže jestli nespala, musela slyšet, že přijíždí. Vždycky bylo slyšet, že někdo přijíždí – i když měl člověk zavřené okno. To v obýváku teď bylo pootevřené a mělo oranžový nádech od dekorativního svítícího řetězu nalepeného na bílé skříňce pod televizí. Vždycky ho rozsvěcela a ostatní světla v bytě naopak zhasínala, aby udělala atmosféru, když spolu večer koukali na film a pili víno z velkých baňatých sklenic, co dostali od její mámy. 

Když se to dopoledne balil a vypadával, sbalil taky klíče od bytu. Snad jí je tam zapomněl nechat nebo někde v hloubi duše věřil, že se ještě vrátí, a proto si je nechal – v tu chvíli ani sám nevěděl, z jakého přesně důvodu mu zůstaly. A nepátral po tom. Jen se hodilo, že je měl. Venku totiž nebyly zvonky. Takže vystoupal po kovovém schodišti a odemkl si dveře do domu. Šel chodbou a po schodech, světla se sama rozsvěcela a po chvíli zase sama zhasínala, až se rozsvítilo i to přede dveřmi do bytu. Nahmatal správný klíč, chvíli na něj koukal a pak se rozhodl, že bude lepší, když zazvoní. Vždyť ho ráno vyhodila.

Zazvonil. A ona otevřela.

Zevnitř vyvanulo vlhké teplo. Stála tam potmě. Jenom ty blonďaté vlasy, které jí teď v zimě vždycky tak krásně lezly zpod čepice, to tam uvnitř trochu prosvětlovaly – to jak se na nich odráželo světlo z chodby.

„Ahoj…“

Neodpověděla. Jenom na něj krátce koukla očima, ze kterých nevěděl, jestli číst únavu, naštvání, smutek nebo všechno tohle dohromady. Pak se otočila a odešla za oranžovým světlem. Lehla si na gauč a zabalila se do růžové deky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně, když si odložil batoh s pyžamem a následoval ji do obýváku.

„Psala jsem ti, ať nejezdíš.“

Cítil, že bude lepší nemluvit. Stejně ani nevěděl, co by říkal. A tak se jen rozhlížel po bytě, kde to vůbec nevypadalo, že by se tam odehrálo nějaké záchranářské drama. Nikde nic. Jenom na posteli v ložnici ležela peřina shrnutá tak, jako ji člověk nechá, když zpod ní ráno vyleze a hned si po sobě neustele. Ale nějaké, byť jen minimální stopy po lidech v červeném mundúru, co se s kapačkou prohnali bytem až k její posteli – to teda neviděl. Přitom tušil, že by se jí srdce zastavilo právě už jen z těch lidí v jejím téměř sterilním bytě. Měla totiž fobii z bakterií. Běžně se i dvakrát denně zavírala v koupelně a když odtamtud po půl hodině vycházela a on se konečně mohl jít vymočit, praštil ho do nosu zápach sava. A když její babička jednou nakráčela do toho bytu v botách rovnou z ulice, třepala se jí bradička a stoličky jí jemně cinkaly o sebe, až dokud babičku nevylifrovala, načež pak hned klekla na podlahu a savem likvidovala špínu, kterou nikdo jiný neviděl. Nikdo – jenom ona.

Jenže teď žádné savo necítil. Akorát když se posadil vedle ní a pohladil jí po vlasech – tak trochu toporně, protože měl strach, jestli může, a měl ho oprávněně, protože se po něm hned ohnala – všiml si, že má právě na té ruce, co se s ní ohnala, malou náplast. Malý důkaz předchozích událostí.

„Připravím večeři, jo? Rajčata s mozzarellou a balzamikem. Jak to máš ráda…“

Zase neodpověděla. Zkrátka nemluvila. Jenom ta náplast – ta naopak odvykládala vše, co se v bytě během sedmi hodin jeho nepřítomnosti událo. Nebo neudálo? Ale tak hlavně, že ho dostala zpátky, ne?


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.