Celý život

Na tom kopci – vlastně, co kopci – na té ohromné hoře, které hlubokou poklonou a odevzdaným povzdechem teď museli vzdát úctu, protože ještě pořádný kus ledu, skály a kamení trčel nad jejich hlavami –, tak na té hoře za nimi zůstaly jen dvě dlouhatánské klikaté čáry, což byla ale veškerá pravda o jimi vynaloženém úsilí. Důkaz, že se vůbec nešetřili. A na to se krásně koukalo.

Chvíli ty čáry vedly rovně, chvíli cik cak. To se měnilo podle toho, jak byl právě svah prudký. Ale ani na okamžik se od sebe neodpoutaly – jedna důsledně následovala druhou a druhá se nedokázala osamostatnit od té první. A dál už se všechny ty ostré i oblé tvary okolo zdály dočista neposkvrněné a zatím ještě ušetřené pohodlné lidské touhy dostat se všude a kamkoliv, a hlavně s minimem úsilí. Lanovkou, rolbou nebo dokonce, za ohromného hřmotu, vzduchem.

„Kdo pojede první?“

„Já… klidně…“ koukl na dva kamarády a sám cítil, že to neznělo úplně bojovně. Spíš tak odevzdaně. Ale snad ne ustrašeně.

Každopádně to vypadalo, že se hned nemusí nahrnout do toho nejstrmějšího hanku – do prudkého žlabu, který se ze své počáteční šíře brzy prudce zužoval mezi skály. Tak by to jistojistě udělal jeden z těch kamarádů. Jenže málo platné – takovou šťávu ve stehnech a vypnuto v hlavě, to on zdaleka neměl. A tak raději koukal po mírnějším vystouplém hřbetu, na kterém se mohl s horou přece jen lépe spřátelit. I když nakonec se i ten hřbet za horizontem lámal – a co bylo dál, to si hora nechávala jako překvapení.

„Tak jo… já jedu.“ otočil se na kamarády. A ti jako jeden – takže oba současně – přikývli a napřímili k němu své pravé paže zaťaté v pěst. Udělal to samé a potom – mlask – jeho pěst se políbila s první kamarádskou pěstí – a mlask – hned nato s druhou pěstí – to všechno pro štěstí a na kuráž – a on vyrazil.

Odpíchl se… ale dřív než skluznice lyží stačily pocítit, jak je sníh něžně hladí, zase svá prkénka zastavil.

Znovu se ohlédl na kamarády a na vysvětlenou k nim zavolal jen: „Poutka!“ A zamával u toho pravou rukou, na které visela hůlka. Pak obě ruce osvobodil z řemínků, protože si vzpomněl, že kdyby náhodou – kdyby se svah rozhýbal – musí přece hole zahodit jako první. Potom znovu – teď už definitivně – vyrazil. A najednou byl na celém tom širém kopci dočista sám.

První obloučky kroužil ještě docela opatrně. Jako když si kreslíř měkkou tužkou zatím jen zlehka črtá své budoucí dílo. Hlava si musela zvyknout na tu bezvýhradnou nahotu a odevzdanost celým těmto horám. A nohy, ty zase chvíli hledaly správný rytmus. Takový, který by ladil s konzistencí sněhu a nabývajícím sklonem svahu. Postupně už ale dával lyžím víc a víc prostoru, a nakonec je i sám pobízel, aby opisovaly na kreslířově plátně delší a ostřejší linky. Přitlačil na tužku. Široké špičky se nořily do sněhu a když z něj zase vyplouvaly, tryskaly za nimi ledové závoje, které se mu hrnuly přes stehna a na břicho a kolikrát ještě výš, až do vousů v zarostlé tváři. A zrovna, když začínal mít pocit, že by se snad mohl vznést, zadržela ho na zemi rána.

Prásk! A druhá. A po ní hned třetí. Křáp a prásk!

Hned chtěl přibrzdit rozvášněná umělcova prkénka a otočit se za tím zvukem. Ale dřív než to stačil udělat, cosi mu podrazilo nohy.

Jako by do něj zezadu narazilo něco ještě rychlejšího, než byl v tu chvíli on sám. A jak to s ním škublo a stáhlo ho to na pravý bok do sněhu, naskytla se mu takto v leže unikátní a neopakovatelná příležitost, aby pozoroval, jak se půlka hory někam sune, zatímco druhá půlka na to s kamenným klidem hledí a vzdaluje se od té sunoucí se polovičky. Bohužel se on ocitl zrovna v té půlce, co se rozhodla odfrčet z chladných výšin do údolí.

Něco vykřikl. Něco jako „Prokrindapána!“, ale mnohem sprostější. A pak ze sebe dostal ještě dvě slabiky: „LA-VI…“ než ta poslední utonula ve sněhu, který se mu přehrnul přes hlavu.

Ale vzpomněl si – hůlky! Sevření dlaní povolilo. Šup. A byly pryč. I v té rychlosti, v jaké se to dělo, si uvědomil, jak udělal dobře, když nahoře vyvlékl ruce z řemínků. Jenže co mu to bylo platné, když mu na nohou zůstaly viset lyže – dvě pořádné frírajdové fošny a v tom okamžiku také dvě kotvy. A právě kvůli nim si proud sněhu dál pohazoval s jeho tělem, dokud ho neotočil, až se vezl hlavou napřed. A vázání ne a ne povolit a on prosil – Pánbůh ví koho a možná, že právě jeho –, ať mu nohy vysvobodí. Kroutily se jedna přes druhou a vypadalo to, že mu obě musí brzo vyskočit z kyčlí. Bolelo to. Ukrutně to bolelo.

A jak mu hlava poletovala mezi sněhovými kvádry ze strany na stranu, strhlo mu to brýle a najednou musel přivírat oči před sněhem, který zákeřně zaútočil zpříma na holý obličej. Aby v té šílené jízdě nenabral do pusy už ani vločku, skoro spolknul vlastní rty. A jak je nasál do pusy, zuby je ještě zamáčkl shora i zdola, aby ústa za žádnou cenu neotevřel. Pak už jen cítil, jak se na jazyku rozpouští ledové krystalky, které mráz a vítr předtím v divoké spolupráci vyčarovali v jeho vousech.

Máchal před sebou rukama – jako by snad mohl v hrnoucí se mase plavat. Zkroucenými nohama kopal o sebe, aby vázání povolilo, a nakonec opravdu – sláva! – jedna lyže odpadla. Konečně! Jedna noha byla volná. Malý úspěch v ohromné hromadě neštěstí.

Na chvíli měl dokonce i pocit, že se ta sunoucí se půlka hory zastavuje. Jenže pak se všechno zase zrychlilo a – třísk a jááááh – hlava do něčeho vrazila, až ho od nárazu píchlo v zátylku a z očí se mu vyřinuly slzy. A hned nato cuk! A znovu jááááh! Cítil, jak se noha, na které ještě pořád vlála frírajdová fošna, tedy kotva, o něco zasekla. Do údolí uhánějící polovička hory ho ale chtěla vláčet ještě dál a neměla v úmyslu se zastavovat kvůli nějaké zašprajclé lyži – a tak se jeho tvář křivila bolestí, jak se noha napínala a napí-nala a na-pí-na-la… až to křuplo. Něco povolilo.

Motal se v kotoulech a kotrmelcích a jeho tělo se dočista poddalo té síle. Docela vláčné vlálo do stran jako tělíčko hadrového panáčka, nad jehož osudem převzal moc někdo jiný, dokud se ta sunoucí se polovička hory nakonec přece jen nezastavila, protože už neměla kam pokračovat.

Když znovu nabyl vědomí – když ho to znovu vrhlo do života, jeho ústa se zprudka otevřela a tháááá! – mohutně zalapala po dechu, jak se plíce potřebovaly znovu a pořádně nasytit kyslíkem. Jenže to nešlo. Taková tíha! Jako by mu někdo přišlápl hrudník. Zkusil to ještě jednou, trochu pomaleji, ale zato víc trhaně – thá, thá, thááá –, ale sevření stejně nepovolilo a on ukořistil sotva pár doušků.

Chtěl otevřít oči – aby se rozhlédl. Ale otevřené už je měl. To ho jen obklopila taková tma. A jak se bdělost znovu vracela do jeho mysli, začalo se o slovo hlásit také zvalchované tělo. Hlava mu duněla a v pravém koleni – proboha ta bolest! –, jako by se mu někdo rýpal ostřím nože. Levou ruku měl přibetonovanou podél těla, pravá se obtáčela okolo hlavy a prsty, dlaň i její hřbet ho studily víc než na ruce levé. Nejspíš přišel o rukavici. Levá noha zůstala natažená, ale noha pravá, ve které se vrtala ta čepel, ta zůstala zkroucená kdesi pod ním. Nebo nad ním? Vlastně ani netušil, kde zůstalo nahoře a kde dole. Až když na hlavě pocítil cosi teplého, co ho zároveň i lechtalo, jak se to pohybovalo od obočí přes všechny vrásky na čele (a že mu jich tam pár muselo ještě přibýt) až k vlasům, dovodil si, že nohy převyšují zbytek těla.

Takhle zbědovanému tíhou sněhu mu nezbývalo než čekat. Na co ale? Na kamarády, kteří ho přijdou vyhrabat? A co když na tom byli stejně a někde o kus dál čekali oni na něj a nakonec každý z nich na sebe navzájem? Hnout se nemohl ani o píď. Nedařilo se mu – ani třeba jen malinko – zacukat těmi holými prsty, ve kterých ledové jehličky vystřídalo – co je vlastně vystřídalo? Prázdno. Nic. Už je vůbec necítil.

A chlad se postupně dával do celého těla. Zatím jenom tak zlehka šimral, ale jak ho ledový sníh studil úplně všude, tedy i mezi nohama, probudilo to v něm nutkání čůrat. A chtělo se mu čím dál víc. Už to skoro pálilo. Nechtěl na to myslet. Ale od žhavého uhlíku v močovém měchýři se nedalo odstřihnout. Co se dalo dělat? Nedalo se dělat nic. A tak povolil. Vymočil se – rovnou do kalhot. A byla to ohromná úleva. Zalil ho blažený pocit a když mu teplá moč – a určitě jí bylo dobrého půl litru – stékala po břiše, nestyděl se. Přišlo mu to dokonce i příjemné. Takové hřejivé a něžné. Připomnělo mu to teplé sluníčko, co se najednou vynoří zpoza mraků a celý svět udělá hezčím. Jenže to brzy pominulo – žlutá koule zmizela za mraky a chlad se do něj zase zakousl.

Snažil se dýchat pomalu. Tak, aby šetřil to málo kyslíku, co mu osud pod sněhem zanechal. A aby udržel srdce jak jen to šlo klidné – aby jen tak v pokoji a s rozvahou vyťukávalo rytmus života. Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk.

Nakonec ho chlad tak docela příjemně kolébal a jeho napadlo, že prý se lidem v těchto chvílích promítá před očima celý život. Ale jemu se takové vysílání zachytit nedařilo. Jediné, co na něj vykouklo, byla huňatá hlava německého ovčáka Larga. Do myšlenek vtrhla dírou ve sněhu, pod kterým na něj čekal – podobně zasypaný jako teď, jenom docela plánovaně, v mnohem pohodlnější pozici a s vysílačkou v ruce – to když ho s kamarádem horskoslužebníkem, jeho pánem, cvičili, aby zachraňoval lidské životy. A za tou huňatou hlavou viděl obojek s nápisem HORSKÁ SLUŽBA. Ten obojek, co si s ním Largo tak hrdě vykračoval po horách. A vzpomněl si i, jak mu na stanici, kde bývalo teplo teplíčko, kolikrát uprostřed noci, ve spánku, olízl Largo obličej. Pod kožichem mu bylo horko, a tak ho jazykem probudil, aby ho vypustil ven do sněhu zchladit se – taková psí sauna. A v té vší bídě, v jaké tam zašmodrchaný a zabetonovaný ležel s nohama výš než hlava, ho snad i trochu pobavilo, jak se Largo vykadil běžkařům vždycky přímo do vyfrézované stopy. Nejspíš, aby si u toho nenachladil zadek. To byla potom, panečku, máza!

Tak jen takové obrazy se mu v hlavě vrstvily jeden na druhý a další byl vždycky o něco rozmazanější než ten předchozí, až vzpomínky zvolna přecházely ve sny. Když v tom ho z klimbání probudily slabé, ale pravidelné tóny. Píp, píp, píp, píp, píp, píp. Zněly ale tak zastřeně. Jako by přicházely odněkud z velké dálky. A tak – co on věděl – zdali ty zvuky byly pravé, nebo na něj hory ušily jen nějaký klam. Jenže potom se k tomu píp, píp, píp přidal ještě lidský hlas. A přestože mu nerozuměl – takové huhňání to bylo –, věděl, že ten už je skutečný. Protože ho znal.

Chtěl zakřičet. I když si v tu samou chvíli uvědomil, že je to marné a že ho skrz masu sněhu tam nahoře vůbec nikdo neuslyší – přestože on ten hlas a zvuky slyšel čím dál blíž. Sníh už tak zkrátka funguje – je to hmota, co do svého nitra pouští, ovšem co propustí ven, to si velmi dobře vybírá a lidský hlas mezi vyvolené nepatří. Ale stejně se rozhodl to udělat: „Héééj! Ta-dy – sééém!“

Jenže právě tenhle výkřik ho stál spoustu energie. A musel se pak pořádně nadechnout: Thááa… Jenže už to ani trochu nešlo a jak se snažil otevřenými ústy polapit ještě alespoň doušek kyslíku, jeho břicho se křečovitě stahovalo a trup se cukal. Pořád nad sebou slyšel pravidelné pípání píp, píp, píp, lidský hlas a dokonce zaslechl i své jméno: „OSKARE!“ Ale víčka se mu už sama chtěla zavírat. Bolest, kterou předtím cítil, dávno umrzla a myšlenky… ty nebyly žádné. Ještě jednou se ústa křečovitě zaškubala, zalapala a pak – se konečně vznesl.


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.