Údolní záře

Byla to taková malá dřevěná chaloupka – ze všech stran obložená dřevem, které na podzim musel někdo naštípat a pořádně se u toho zapotit. A protože střecha té chaloupky byla sedlová, tak se na ni hned v prosinci posadily sněhové vločky, až jich tam za pár týdnů sedělo tolik, že všechny dohromady tvořily pořádnou bílou čepici. I když – vlastně to ani nebyla chaloupka. Byl to spíše srub. Nebo ani to ne. Jenom takový sroubek, řekněme. Se dvěma zadýchanými okýnky, jedněmi vrzajícími dvířky a jedním ztěžka odfukujícím komínem, co stál na kraji lesa, kam ani nevedla pořádná cesta. Akorát dvě vyjeté koleje, které ale pořád dokola mizely pod sněhem, takže se alespoň jedna ta kolej musela taky pořád dokola prošlapávat, a to v čerstvé ranní nadílce kolikrát zmizely celé boty a ještě půlka nohavic. Ale ani jemu, ani jí to nevadilo. Nejspíš proto, že když se tenkrát na začátku zimy potkali, svítilo jim do očí sluníčko a oni si nasadili růžové brýle a od té doby si je nesundali.

A od toho jejich sroubku bývala ve sněhové peřině vyšlapaná ještě druhá pěšinka. Ta vedla dolů k potůčku s malinkou tůňkou, do které se on obden nořil a ona mu při tom noření se do vody tak ledové, až byla průzračná, že šlo spočítat všechny kamínky na dně, držela v náruči oblečení, aby ho nepokládal do vlhkého sněhu a mohl se hned potom, co jako nový člověk z té křišťálové vody vylezl, rychle obléct do suchého.

„Zkus to taky,“ pobídl ji občas, „jenom musíš klidně dýchat. Uvidíš, jak ti bude dobře, až vylezeš.“ Na takový hloupý nápad ale jen přizvedla obočí a zakroutila hlavou a on ji pak stejně z tůňky do toho jejich sroubku nanosil vodu po kyblících a ohřál ji ve velikém hrnci na kamnech, protože nakonec věděl, jak je po celodenním hrbení se nad špičkami dětských lyží promrzlá a unavená a že dobře by jí bylo jedině v koupelně se zrcadlem tak zaroseným, že by v něm člověk marně hledal svůj odraz. Jenže takovou koupelnu tam pod lesem neměli. Jen dvě teplé peřiny, chlupatou deku a poctivá litinová kamna musgrávky. I když nejvíc ji nakonec musela hřát láska, protože proč by tam s ním jinak zůstávala?

Což on si určitě uvědomoval, jaké má štěstí, že na něj každé ráno zpod peřiny kouká bílý zmrzlý nos. A taky si vždycky přivstal, aby z kamen musgrávek ještě před svítáním vyloudil teplo a loudil ho z nich tak dlouho, dokud nos v peřinách nezrůžověl, což znamenalo, že může vstávat ona i sluníčko. Po lžičkách pak naložila do konvičky kávu, protože bez kávy to ráno nešlo, a on ji mezitím nastrouhal do termosky zázvor, aby mu vydržela až do jara. Od sroubku pak kráčel první a vlastno-nožně jí prohrnoval cestu čerstvým sněhem až k parkovišti, kde už se rovnala auta od Alfy až po Volkswagen. A zatímco ona přes den utírala dětem sopel a kreslila jim na kopci pro pobavení obloučky, on pod lesem přikládal další polínka a psal. Povídky. Rozhodl se totiž, že z něj bude spisovatel. Třeba jako Charles Bukowski. Jenom ne tak sprostej. Nebo jako Jack London. Jenom ne tak brzo předávkovanej morfiem. Nebo jako Ota Pavel. Jenom asi určitě ne tak dobrej.

No a když před soumrakem udělaly sedačky pověšené na šňůrách houpy-hou, houpy-hou a rolby s pípáním vyhrnuly lyžaře ze svahů za stoly gasthauzů a do bublinek wellnessů, čekal už ji pod kopcem. Pohádkově světlé vlasy, po kterých ji tak rád hladíval a ona ho za to na oplátku hladívala palcem po dlani, tak ty měla spletené do dvou vyzáblých a na konečcích mrazem ojíněných copánků, které vyčerpaně visely zpod růžového kulichu, a taky tvářičku měla utrmácenou a vymrzlou – ale i tak – stejně byla nejkrásnější na světě.

„Unavená?“

„Úplně mrtvá,“ koukla na něj a bylo vidět, že sedm hodin mrazu pro sedm usoplených dětí zadusilo v očích skoro všechnu jiskru.

Ale jakmile vrzla dvířka toho jejich sroubku, objalo ji teplo, které tam pro ni přes den opatroval, po večeři se ještě zachumlali do peřin, z dvou baňatých hrnečků se kouřilo, pět krát pět metrů domova vonělo ovocem a skořicí a jejich ukazováčky rejdily po mapě. Napřed se každý toulal v jiném koutě, protože každý chtěl vidět něco jiného – Kontinentální ledovec, Kouzelný autobus, Zlatý trojúhelník, Horu osudu nebo staleté tramvaje, co šplhají po lanech napnutých ve strmých ulicích nad Zlatou bránou –, ale protože oba chtěli hlavně poznat svět a úplně nejvíc ho chtěli poznávat spolu, tak se i ukazováčky nakonec potkaly a dál už rejdily spolu.

A byly i takové dny, kdy se ke špičkám dětských lyží ohýbat nemusela, kdy parkoviště pod svahem zelo poloprázdnotou, a to potom podlepili ty svoje dva páry lyží chlupatými pásy a vydali se vzhůru – pěkně v tichu a daleko od lidí – a jak šlapali nahoru a sníh hladil ty chlupaté lyže, dělalo to ŠŠŠššš – ŠŠŠššš – ŠŠŠššš, a to byl zvuk, který je provázel až na špičku té nejvyšší hory v celém okolí – na mocný a veliký Altvater. Tam potom seděli v závětří kamenného památníku, pod kterým prý sedával i sám Hermann Göring, když pozoroval, jak na protějším kopci zkouší přistát esesácké Messerschmitty. Nosy měli oba vystrčené ke sluníčku, prsty zapletené do sebe jako vánočku a z toho ohromného bílého kopce, navršeného z přetěžkých sudetských osudů, koukali dolů, jak se lidé ve městech topí v těžké šedivé hmotě mraků, a byli rádi, že se jejich těla nachází nad jejich nadýchanou hladinou. Doslova se tedy vznášeli na nebesích.

„A o čem teď vlastně píšeš?“ zeptala se.

„No, přece o nás,“ usmál se na ni přes ty svoje růžové brýle.

„Myslíš, že to bude někoho zajímat?“ řekla a malinko si u toho ty svoje růžové brýle nadzvedla. Snad aby dobře spočítala, jestli mu za tu dobu, co s ní je – s holkou Svratkou odkojenou –, nepřibyly nějaké vrásky.

„Minimálně dva lidi na světě si to jednou rádi přečtou, ne?“ odtušil, pohladil ji po vlasech a pak ještě dodal: „A možná tomu ani nebudou věřit, jak to bylo hezký.“

Načež si ona ty růžové brýle dala zpátky před oči a společně na svazích Altvateru kreslili obloučky, dokud neudělali poslední tah a tečku rovnou na zápraží jejich sroubku, ve kterém už bylo třeba zatopit. Jenže zrovna toho večera se to nějak nedařilo – komín potvora netáhl – a ona se ptala, jestli mu zmrzne, a on ji utěšoval, že to nikdy nedopustí – teď, když ji našel. A nakonec pro ni to teplo vykouzlil. Jenom když si při večeři kroutili na vidličky tagliatelle alla carbonara a prohřívali si všechny vnitřní trubky a trubičky (včetně těch úplně nejtenčích v malíčcích na nohou) svařeným vínem, nevonělo pět krát pět metrů domova ani parmazánem, ani hřebíčkem. Zato se objevila vůně uzeného. To jak se sami udili v kouři, který netáhnoucí komín nehodlal poslat ke hvězdám a nechával jim ho pěkně uvnitř. Nicméně pořád měli jeden druhého a mohli se k sobě přitulit pod peřinou, kde on jí četl o himálajských tygrech, kteří už necítili ani ruce, ani nohy, ani vlastní tváře, a zahřát se nemohli, dokud hora neřekla dost, nezavřela jim oči a nezalila jejich těla poslední vlnkou blaženého tepla. Takže – uzené neuzené – byli rádi, že ty jejich musgrávky alespoň hřejí, když už netáhnou. A když se Mallory a Irving dlouho nevraceli, byla už z toho mrazu a větru Bohyně matky Země tak unavená, že sebou na jeho rameni malinko křečovitě cukla a tak hezky po dívčím si zachrupkala: chrpšííí.

Někdy v březnu pak začal sníh na horách mizet. Tůňka, do které se pořád obden chodil koupat a kam ona pořád chodila s ním a držela mu oblečení v náruči, aby je neměl mokré, se táním skoro zdvojnásobila. Chodníček od sroubku už nebylo třeba prošlapávat, protože se v těch starých šlápotách objevila tráva. Sice hnědá a zvalchovaná, jak ji celé měsíce nenechal sníh nadechnout, ale postupně se do ní vracel život a barva. Dřevo okolo sroubku už nezbylo skoro žádné a na střechu, protože byla sedlová a už na ní neseděl sníh, si pro změnu sedli skřivani. A jednoho dne udělaly všechny sedačky na šňůrách naposledy houpy-hou, houpy-hou a rolby, které už neměly ze svahů koho vyhrnovat, ani nevyjely.

Dokud jim ještě zbylo pár polínek, zůstali spolu ve sroubku, posedávali na lavičce u dvířek a nastavovali zimou vybělené tváře jarnímu sluníčku, které pálilo a smažilo, až vypadali jak dva cigáni. Akorát pod těmi růžovými brýlemi jim okolo očí zůstala dvě bledá kola, ale protože si brýle stejně nesundávali, jenom když se myli, tak to nikdo neviděl a zůstalo to jejich tajemstvím. Procházeli se taky prázdným areálem, kde člověčí cvrkot nahradil cvrkot potůčků, které tekly všude okolo a stěhovaly vodu z hor do nížin – nejspíš, aby si ti lidi, co zase pár měsíců nebudou hory potřebovat, měli dole čím napustit bazény. V gasthauzech sklidili ze stolů i s volánkovými ubrusy, ve wellnessech propíchali všechny bublinky a vypustili vany a jenom sedačky na šňůrách ještě pár dnů couvaly, aby se na léto taky mohly na chvíli posadit do trávy a odpočívat – než je zase poženou na kopec.

A pak se o pár set metrů níž na prosluněných loukách, co jako první vsákly všechen sníh, podívaly na svět petrklíče a on jich tam cestou z obchodu nasbíral celou květinu, kterou od něj dostala na rozloučenou. Zima byla pryč a ona musela vypryčet spolu s ní. Dolů. Do města. Konečně si napustit horkou vanu.

„Přijedeš za mnou ale brzo, že jo?“ ujišťovala se ještě a bylo vidět, jak se jí pod růžovými brýlemi cosi zalesklo.

„Přijedu. Stejně to bez tebe dlouho nevydržím,“ řekl zase on a raději ji rychle obejmul, aby nebylo vidět, že se mu pod růžovými brýlemi taky něco leskne.

Nastoupila do autobusu, zahlásila řidiči „Tam dolů, do údolí, co v zimě sedávaly mraky, prosím,“ a odjela. A on tam zůstal. Sám.

Chtěl zase psát, ale nešlo mu to. Chtěl na ni přestat myslet, ale ani to mu nešlo. Chtěl alespoň promazat vrzající dvířka sroubku, jenže to mu zase nešlo najít olej. Tak se coural po lesích a brodil se v měkkém sněhu, kterého leželo na hřebenech ještě tolik, že to vypadalo, že bude brzdit přírodu v rozpuku minimálně do května, až nakonec vyšplhal na špičku té veliké hory Altvater, kde naposledy seděli spolu a která byla pořád ještě sešněrovaná do bílé kazajky. Koukal odtamtud do údolí, kde už se všechno zelenalo a i dalším barvám se vracela sytost, a kde se po zimě umytá a naleštěná okna třpytila v jarním sluníčku – no a najednou se tam něco zatřpytilo ještě víc – nejspíš jak se paprsky odrazily od těch jejích pohádkově světlých vlasů, když vyšla z domu na ulici. A v tu chvíli se rozhodl, že seběhne dolů. Tak nízko, jak se mu nikdy moc nechtělo. Vlastně skoro úplně nejníž. Do sroubku cestou jenom vběhl a za okamžik zase vyběhl, dvířka udělala vrzy-vrz, protože přece nebyla promazaná, a on utíkal z hor pryč – přímo do města, ze kterého k němu dolehl ten záblesk.

Našel správnou ulici, správný dům, který ostatně nebyl nižší než ty jeho hory, a správný zvonek a na něm bylo napsáno to nejkrásnější jméno.

Od té doby se zase probouzeli vedle sebe, akorát zpod peřiny na něj ráno nekoukal jenom zmrzlý nos, ale celá ta její růžová kulatá hlavička. A ona zase vařila kávu v konvičce a on ji místo zázvoru strouhal do kaše devadesátiprocentní čokoládu, aby měla přes den energii, protože studovala a pracovala a vůbec si docela nakládala, a hlavně všechno do hlavy. Po snídani ji zase prošlapával cestičku, jenom už ne čerstvým sněhem k lanovkám, ale k tramvaji – mezi lidmi, na jejichž shrbených tělech se spadenými rameny a ztrhaných tvářích bylo poznat, že si taky nakládají. A když ji odpoledne v tom davu znovu našel a ona zrovna nepospíchala někam dál, vzala ho občas do kavárny, kde se mísila vůně čerstvě upražené kávy z Kolumbie i Brazílie, kyselá i hořká, jen lidé tam seděli u stolů často úplně sami – a namísto na jiné lidi hleděli na monitory – a ona mu říkala: „Vidíš, tady bys taky mohl takhle pracovat.“ A on ji odpovídal: „No jo, ale mně se nejlíp pracuje o samotě a navíc, abych si vydělal na tu kávu tady, musel bych zase psát ty komerční hovadiny, co jsem psával dřív, a nemohl bych psát o nás.“ Načež ho vzala za ruku a řekla: „Ty můj horale, však ty si tady zvykneš.“

A protože ji měl rád, tak se taky snažil – zvykat si. Jenomže nahoře, když sedačky udělaly houpy-hou, houpy-hou, věnovali se pak jeden druhému. Povídali si, vařili, chodili k tůňce nebo na chlupatých pásech po kopcích, rejdili prstama po mapě, on jí četl, co přes den napsal, ona mu vykládala, které dítě mělo největší nudli u nosu, a společně snili a vznášeli se nad mraky. Kdežto dole ji viděl ráno u kávy, bez které to nešlo, a to bylo jedině dobře, ale odpoledne už po pár týdnech ani k tramvaji nechodil, čekal by tam totiž marně, protože když zrovna nikam dál nepospíchávala, tak si to zařídila, aby pospíchala do fitka, a to i když venku tak krásně svítilo sluníčko a on ji lákal na procházku, třeba kolem Svratky. A večer kolikrát letěla ještě do baru, jenže ne se bavit, ale míchat drinky a podávat panáky – asi aby si taky vydělala na tak velký a prázdný dům, jako měly rodiče těch dětí, co jim v zimě utírala nosy. Takže ji kolikrát viděl až v noci, když ho probudilo, jak zarachotil klíč v zámku. A půlku víkendu potom prospala, protože doháněla, na co ji přes týden nevycházely hodiny.

Do toho baru ho taky nikdy nevzala. A nejspíš ani nechtěla, protože se jí asi přestalo líbit, že pořád střídá jenom dvě košile a nosí tu samou mikinu a začala mu vysvětlovat, že to jeho oblečení patří na hory, ale teď s ní žije ve městě a měl by si oblíct třeba svetr s krokodýlkem na prsou, vypasované džíny s koženým páskem a barevné kecky značky Vans. Ale jemu stačilo, co měl. Cítil se v tom dobře. A taky si myslel, že pravda je někde uvnitř pod kůží a ne v obalu, který člověk každý den několikrát vymění, aby se stal pokaždé někým jiným – ráno vzorným rodičem, dopoledne úspěšným manažerem, odpoledne vytrénovaným maratoncem, večer s drinkem, hej kámo, tak asi drsňákem, co balí holky za barem, a akorát v noci snad tím, čím je doopravdy, a to kdoví jestli. Jenže ona asi neslyšela, když jí říkal, že nic jako svetr s krokodýlkem nechce, protože mu sama takové věci nakoupila a oblíkla ho do nich, když se chystali poprvé k jejím rodičům v neděli na oběd.

Jejich dům stál na kopci, skoro jako hrad. Dvě garáže, desítky oken – kruhových, střešních i francouzských – a dvířka se při vstupu otevřela a zavřela sama a bez vrzání. Dokonce i věžička, co shlížela na Svratku a celé město, z jejich hradu trčela. A panu králi, když je ve velké, sluncem naplněné hale vítal, se klenulo bříško, pusu měl červenou, kulatou a odulou, místo očí dvě malé škvírky a každý jeden jeho prst vypadal jako macatý buřtík, takže když si podávali ruce, utopila se ruka potenciálního zeťáka v ruce potenciálního tchána. A maminka? Tak té se taky klenulo bříško a dokonce tolik, že jí pod halenkou splývalo s prsama, takže to její bříško začínalo už někde pod krkem. A sotva toho svýho potenciálního zeťáka viděla, nejspíš se lekla, protože z ní vypadlo: „Ježiš, ty jsi hubenej!“ A pak mu teprve podala ruku – takovou, co mu byla povědomá, protože ji znal od její dcery. Než se to všechno dopeklo a dovařilo, procházeli se po zahradě s vyhřívaným bazénem, o nohy se mu jak prachovka otřela velká kočka nebo malý tygr, těžko říct, ukázala mu elektrický béemvé a dvougenerační obytňák a saunu a vyhřívanou dlažbu před garáží, kterou tam měli proto, že pan král měl v zimě strach, aby se při odhrnování sněhu nezapotil a aby ho pak neofouklo.

No a potom to maminka nanosila na stůl a jídla bylo tolik, že ho nikdo nemohl sníst ani za celý víkend a možná si myslela, že chudáček potenciální zeťáček nedoživenej by potřeboval dokrmit, tak ho pořád pobízela: „Ber si. No šup, dej si ještě. Přidám ti, no tak…“ Jenže on už měl svoje hubený tělo dočista naplněný a to, jak ještě usilovně pracovalo, aby všechno pečený a smažený strávilo, tak se potilo. A potilo se tím víc, že měl na sobě ten upnutý svetr s krokodýlkem a vypasované džíny s koženým páskem, přičemž obojí ho svíralo, takže tam seděl napnutý na židli, utíral si čelo kapesníkem a přemýšlel, jestli ona bude mít jednou po mamince taky takové bříško, co splývá s prsama a začíná pod krkem.

A ten den večer se poprvé pořádně pohádali. Kvůli obědu u rodičů, kde se necítil dobře, ale podle ní měl. Kvůli oblečení, co nechtěl, ale ona ho v něm vidět chtěla. Kvůli jejímu pořád někam spěchání a jeho nespěchání a vůbec tak nějak kvůli všemu, co se nashromáždilo.

„Nemůžeš prostě fungovat jako normální lidi?“ zakroutila hlavou a rozhodila rukama naprázdno do vzduchu

„A co je normální?“ chtěl vědět.

„Normální? Normální je chodit přes týden do práce, zajít si s kámošema do fitka nebo v pátek do baru, hezky se oblíkat a ne furt chodit jak dřevorubec. Normální je pořídit si jednou hezkej barák, auto, jezdit na dovolenou…“

Dovolená! To slovo nesnášel – že se musí někoho dovolit, jestli si může dovolit nepřijít čtyři týdny do práce. „To ti přijde normální?“

„Jo, to mi přijde normální,“ rozhodila rukama, „normální je chodit do práce. Proč nemůžeš pracovat jako ostatní?“

„Protože bych pak nemohl psát. A dělat, co mě baví, proto třeba.“

„Psát! Ježiši! A o čem furt píšeš?“

„O nás přece,“ řekl a uvědomil si, že už vlastně dlouho nechtěla, aby jí přečetl, co přes den napsal.

„Tak to ti na život asi nevydělá.“

„Když budeme žít nahoře na horách… jsem myslel, že nám tam oběma bylo dobře… tak se za penězma honit nemusíme. A budeme mít spoustu času na sebe.“

„Tak na to zapomeň! Já jsem nestudovala, abych celý život utírala děckám sopel.“

Na to neměl odpověď. Nebo možná by i měl, ale raději ji v sobě zadržel, dokud ji ještě zadržet dokázal. Když se totiž hráz protrhne, nedá se to už zastavit a on to nechtěl ještě zhoršit. Zhasl lampičku a ani pusu si před usnutím nedali, ani za ruce se při usínání nedrželi. A když pak ráno sama odcházela na tramvaj, všiml si, že si ani růžové brýle nevzala a že zůstaly ležet na nočním stolku. Jenže když jeden ze dvou lidí ty svoje růžové brýle přestane nosit, začne se na toho druhého dívat jinak a možná vidí i věci, co předtím neviděl. Nebo vidět nechtěl. Takže když pak na ni večer čekal s narcisem, který se prohrabal za plot jedné cizí zahrady, takže utrhnout ho pro ni snad nebyla krádež, a nabízel, že uvaří večeři, odbyla ho, že má ještě práci a zase usínali nepolíbení.

Přišlo mu, že ji město změnilo. Nebo ji naopak změnily hory? A teď byla sama sebou? Tam nahoře bývala sice utrmácená a promrzlá, ale taky se s ním smála a plánovala, těšila se a stejně jako on snila o velké společné cestě. Jenže tady dole se pořád někam hnala, a pokud se zrovna nehnala, tak spala, ale na snění zapomněla. A když se zmínil o té velké cestě s batohem kolem světa, už se jí v očích nejiskřilo, na otevřenou mapu se ani nepodívala a místo toho mu vyjasnila, že to teďkom nepřipadá v úvahu. „A kdy teda?“ zeptal se a ona odpověděla, že neví, že musí dodělat terapeutický výcvik a že teď nastoupila na kolotoč a nemůže z něj zase hned vystoupit a jestli mu to nevyhovuje, tak může jet sám, však mu v tom nikdo nebrání. A pak ještě dodala: „Oskare, vzpamatuj se už!“

Tak se jednoho listopadového rána vedle sebe probudili, z peřiny zase vykukovala ta její kulatá hlavička a pořád to byla ta nejkrásnější hlavička na světě a její pohádkově světlé vlasy zářily rozprostřené na polštáři a on neodolal a musel je pohladit a políbit. Do kaše jí zase nastrouhal devadesátiprocentní čokoládu, aby měla na svůj dlouhý den hodně energie, po snídani ji prošlapal cestičku mezi lidmi až k tramvaji, ona udělala tři krůčky po schůdcích, dveře se za ní zarolovaly, záře z jejích vlasů zmizela za rohem a on se vrátil do bytu v tom vysokém domě. Dlouho tam ale nevydržel, za chvíli už zase odcházel a ve chvíli, kdy za sebou zabouchával dveře, ležely jeho růžové brýle na nočním stolku – hned vedle jejích. A když pak dvířka sroubku udělala vrzy-vrz, začal se z nebe sypat první sníh. Zaklonil hlavu a jak tak koukal na to hemžení vloček, mezi kterými prý nikdy nejsou dvě stejné, přistála mu jedna přímo v oku. Ale nebodla, ani nezastudila, byla naopak taková měkká a hřejivá, protože první sníh – to je jako nová láska.


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.

Celý život

Na tom kopci – vlastně, co kopci – na té ohromné hoře, které hlubokou poklonou a odevzdaným povzdechem teď museli vzdát úctu, protože ještě pořádný kus ledu, skály a kamení trčel nad jejich hlavami –, tak na té hoře za nimi zůstaly jen dvě dlouhatánské klikaté čáry, což byla ale veškerá pravda o jimi vynaloženém úsilí. Důkaz, že se vůbec nešetřili. A na to se krásně koukalo.

Chvíli ty čáry vedly rovně, chvíli cik cak. To se měnilo podle toho, jak byl právě svah prudký. Ale ani na okamžik se od sebe neodpoutaly – jedna důsledně následovala druhou a druhá se nedokázala osamostatnit od té první. A dál už se všechny ty ostré i oblé tvary okolo zdály dočista neposkvrněné a zatím ještě ušetřené pohodlné lidské touhy dostat se všude a kamkoliv, a hlavně s minimem úsilí. Lanovkou, rolbou nebo dokonce, za ohromného hřmotu, vzduchem.

„Kdo pojede první?“

„Já… klidně…“ koukl na dva kamarády a sám cítil, že to neznělo úplně bojovně. Spíš tak odevzdaně. Ale snad ne ustrašeně.

Každopádně to vypadalo, že se hned nemusí nahrnout do toho nejstrmějšího hanku – do prudkého žlabu, který se ze své počáteční šíře brzy prudce zužoval mezi skály. Tak by to jistojistě udělal jeden z těch kamarádů. Jenže málo platné – takovou šťávu ve stehnech a vypnuto v hlavě, to on zdaleka neměl. A tak raději koukal po mírnějším vystouplém hřbetu, na kterém se mohl s horou přece jen lépe spřátelit. I když nakonec se i ten hřbet za horizontem lámal – a co bylo dál, to si hora nechávala jako překvapení.

„Tak jo… já jedu.“ otočil se na kamarády. A ti jako jeden – takže oba současně – přikývli a napřímili k němu své pravé paže zaťaté v pěst. Udělal to samé a potom – mlask – jeho pěst se políbila s první kamarádskou pěstí – a mlask – hned nato s druhou pěstí – to všechno pro štěstí a na kuráž – a on vyrazil.

Odpíchl se… ale dřív než skluznice lyží stačily pocítit, jak je sníh něžně hladí, zase svá prkénka zastavil.

Znovu se ohlédl na kamarády a na vysvětlenou k nim zavolal jen: „Poutka!“ A zamával u toho pravou rukou, na které visela hůlka. Pak obě ruce osvobodil z řemínků, protože si vzpomněl, že kdyby náhodou – kdyby se svah rozhýbal – musí přece hole zahodit jako první. Potom znovu – teď už definitivně – vyrazil. A najednou byl na celém tom širém kopci dočista sám.

První obloučky kroužil ještě docela opatrně. Jako když si kreslíř měkkou tužkou zatím jen zlehka črtá své budoucí dílo. Hlava si musela zvyknout na tu bezvýhradnou nahotu a odevzdanost celým těmto horám. A nohy, ty zase chvíli hledaly správný rytmus. Takový, který by ladil s konzistencí sněhu a nabývajícím sklonem svahu. Postupně už ale dával lyžím víc a víc prostoru, a nakonec je i sám pobízel, aby opisovaly na kreslířově plátně delší a ostřejší linky. Přitlačil na tužku. Široké špičky se nořily do sněhu a když z něj zase vyplouvaly, tryskaly za nimi ledové závoje, které se mu hrnuly přes stehna a na břicho a kolikrát ještě výš, až do vousů v zarostlé tváři. A zrovna, když začínal mít pocit, že by se snad mohl vznést, zadržela ho na zemi rána.

Prásk! A druhá. A po ní hned třetí. Křáp a prásk!

Hned chtěl přibrzdit rozvášněná umělcova prkénka a otočit se za tím zvukem. Ale dřív než to stačil udělat, cosi mu podrazilo nohy.

Jako by do něj zezadu narazilo něco ještě rychlejšího, než byl v tu chvíli on sám. A jak to s ním škublo a stáhlo ho to na pravý bok do sněhu, naskytla se mu takto v leže unikátní a neopakovatelná příležitost, aby pozoroval, jak se půlka hory někam sune, zatímco druhá půlka na to s kamenným klidem hledí a vzdaluje se od té sunoucí se polovičky. Bohužel se on ocitl zrovna v té půlce, co se rozhodla odfrčet z chladných výšin do údolí.

Něco vykřikl. Něco jako „Prokrindapána!“, ale mnohem sprostější. A pak ze sebe dostal ještě dvě slabiky: „LA-VI…“ než ta poslední utonula ve sněhu, který se mu přehrnul přes hlavu.

Ale vzpomněl si – hůlky! Sevření dlaní povolilo. Šup. A byly pryč. I v té rychlosti, v jaké se to dělo, si uvědomil, jak udělal dobře, když nahoře vyvlékl ruce z řemínků. Jenže co mu to bylo platné, když mu na nohou zůstaly viset lyže – dvě pořádné frírajdové fošny a v tom okamžiku také dvě kotvy. A právě kvůli nim si proud sněhu dál pohazoval s jeho tělem, dokud ho neotočil, až se vezl hlavou napřed. A vázání ne a ne povolit a on prosil – Pánbůh ví koho a možná, že právě jeho –, ať mu nohy vysvobodí. Kroutily se jedna přes druhou a vypadalo to, že mu obě musí brzo vyskočit z kyčlí. Bolelo to. Ukrutně to bolelo.

A jak mu hlava poletovala mezi sněhovými kvádry ze strany na stranu, strhlo mu to brýle a najednou musel přivírat oči před sněhem, který zákeřně zaútočil zpříma na holý obličej. Aby v té šílené jízdě nenabral do pusy už ani vločku, skoro spolknul vlastní rty. A jak je nasál do pusy, zuby je ještě zamáčkl shora i zdola, aby ústa za žádnou cenu neotevřel. Pak už jen cítil, jak se na jazyku rozpouští ledové krystalky, které mráz a vítr předtím v divoké spolupráci vyčarovali v jeho vousech.

Máchal před sebou rukama – jako by snad mohl v hrnoucí se mase plavat. Zkroucenými nohama kopal o sebe, aby vázání povolilo, a nakonec opravdu – sláva! – jedna lyže odpadla. Konečně! Jedna noha byla volná. Malý úspěch v ohromné hromadě neštěstí.

Na chvíli měl dokonce i pocit, že se ta sunoucí se půlka hory zastavuje. Jenže pak se všechno zase zrychlilo a – třísk a jááááh – hlava do něčeho vrazila, až ho od nárazu píchlo v zátylku a z očí se mu vyřinuly slzy. A hned nato cuk! A znovu jááááh! Cítil, jak se noha, na které ještě pořád vlála frírajdová fošna, tedy kotva, o něco zasekla. Do údolí uhánějící polovička hory ho ale chtěla vláčet ještě dál a neměla v úmyslu se zastavovat kvůli nějaké zašprajclé lyži – a tak se jeho tvář křivila bolestí, jak se noha napínala a napí-nala a na-pí-na-la… až to křuplo. Něco povolilo.

Motal se v kotoulech a kotrmelcích a jeho tělo se dočista poddalo té síle. Docela vláčné vlálo do stran jako tělíčko hadrového panáčka, nad jehož osudem převzal moc někdo jiný, dokud se ta sunoucí se polovička hory nakonec přece jen nezastavila, protože už neměla kam pokračovat.

Když znovu nabyl vědomí – když ho to znovu vrhlo do života, jeho ústa se zprudka otevřela a tháááá! – mohutně zalapala po dechu, jak se plíce potřebovaly znovu a pořádně nasytit kyslíkem. Jenže to nešlo. Taková tíha! Jako by mu někdo přišlápl hrudník. Zkusil to ještě jednou, trochu pomaleji, ale zato víc trhaně – thá, thá, thááá –, ale sevření stejně nepovolilo a on ukořistil sotva pár doušků.

Chtěl otevřít oči – aby se rozhlédl. Ale otevřené už je měl. To ho jen obklopila taková tma. A jak se bdělost znovu vracela do jeho mysli, začalo se o slovo hlásit také zvalchované tělo. Hlava mu duněla a v pravém koleni – proboha ta bolest! –, jako by se mu někdo rýpal ostřím nože. Levou ruku měl přibetonovanou podél těla, pravá se obtáčela okolo hlavy a prsty, dlaň i její hřbet ho studily víc než na ruce levé. Nejspíš přišel o rukavici. Levá noha zůstala natažená, ale noha pravá, ve které se vrtala ta čepel, ta zůstala zkroucená kdesi pod ním. Nebo nad ním? Vlastně ani netušil, kde zůstalo nahoře a kde dole. Až když na hlavě pocítil cosi teplého, co ho zároveň i lechtalo, jak se to pohybovalo od obočí přes všechny vrásky na čele (a že mu jich tam pár muselo ještě přibýt) až k vlasům, dovodil si, že nohy převyšují zbytek těla.

Takhle zbědovanému tíhou sněhu mu nezbývalo než čekat. Na co ale? Na kamarády, kteří ho přijdou vyhrabat? A co když na tom byli stejně a někde o kus dál čekali oni na něj a nakonec každý z nich na sebe navzájem? Hnout se nemohl ani o píď. Nedařilo se mu – ani třeba jen malinko – zacukat těmi holými prsty, ve kterých ledové jehličky vystřídalo – co je vlastně vystřídalo? Prázdno. Nic. Už je vůbec necítil.

A chlad se postupně dával do celého těla. Zatím jenom tak zlehka šimral, ale jak ho ledový sníh studil úplně všude, tedy i mezi nohama, probudilo to v něm nutkání čůrat. A chtělo se mu čím dál víc. Už to skoro pálilo. Nechtěl na to myslet. Ale od žhavého uhlíku v močovém měchýři se nedalo odstřihnout. Co se dalo dělat? Nedalo se dělat nic. A tak povolil. Vymočil se – rovnou do kalhot. A byla to ohromná úleva. Zalil ho blažený pocit a když mu teplá moč – a určitě jí bylo dobrého půl litru – stékala po břiše, nestyděl se. Přišlo mu to dokonce i příjemné. Takové hřejivé a něžné. Připomnělo mu to teplé sluníčko, co se najednou vynoří zpoza mraků a celý svět udělá hezčím. Jenže to brzy pominulo – žlutá koule zmizela za mraky a chlad se do něj zase zakousl.

Snažil se dýchat pomalu. Tak, aby šetřil to málo kyslíku, co mu osud pod sněhem zanechal. A aby udržel srdce jak jen to šlo klidné – aby jen tak v pokoji a s rozvahou vyťukávalo rytmus života. Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk.

Nakonec ho chlad tak docela příjemně kolébal a jeho napadlo, že prý se lidem v těchto chvílích promítá před očima celý život. Ale jemu se takové vysílání zachytit nedařilo. Jediné, co na něj vykouklo, byla huňatá hlava německého ovčáka Larga. Do myšlenek vtrhla dírou ve sněhu, pod kterým na něj čekal – podobně zasypaný jako teď, jenom docela plánovaně, v mnohem pohodlnější pozici a s vysílačkou v ruce – to když ho s kamarádem horskoslužebníkem, jeho pánem, cvičili, aby zachraňoval lidské životy. A za tou huňatou hlavou viděl obojek s nápisem HORSKÁ SLUŽBA. Ten obojek, co si s ním Largo tak hrdě vykračoval po horách. A vzpomněl si i, jak mu na stanici, kde bývalo teplo teplíčko, kolikrát uprostřed noci, ve spánku, olízl Largo obličej. Pod kožichem mu bylo horko, a tak ho jazykem probudil, aby ho vypustil ven do sněhu zchladit se – taková psí sauna. A v té vší bídě, v jaké tam zašmodrchaný a zabetonovaný ležel s nohama výš než hlava, ho snad i trochu pobavilo, jak se Largo vykadil běžkařům vždycky přímo do vyfrézované stopy. Nejspíš, aby si u toho nenachladil zadek. To byla potom, panečku, máza!

Tak jen takové obrazy se mu v hlavě vrstvily jeden na druhý a další byl vždycky o něco rozmazanější než ten předchozí, až vzpomínky zvolna přecházely ve sny. Když v tom ho z klimbání probudily slabé, ale pravidelné tóny. Píp, píp, píp, píp, píp, píp. Zněly ale tak zastřeně. Jako by přicházely odněkud z velké dálky. A tak – co on věděl – zdali ty zvuky byly pravé, nebo na něj hory ušily jen nějaký klam. Jenže potom se k tomu píp, píp, píp přidal ještě lidský hlas. A přestože mu nerozuměl – takové huhňání to bylo –, věděl, že ten už je skutečný. Protože ho znal.

Chtěl zakřičet. I když si v tu samou chvíli uvědomil, že je to marné a že ho skrz masu sněhu tam nahoře vůbec nikdo neuslyší – přestože on ten hlas a zvuky slyšel čím dál blíž. Sníh už tak zkrátka funguje – je to hmota, co do svého nitra pouští, ovšem co propustí ven, to si velmi dobře vybírá a lidský hlas mezi vyvolené nepatří. Ale stejně se rozhodl to udělat: „Héééj! Ta-dy – sééém!“

Jenže právě tenhle výkřik ho stál spoustu energie. A musel se pak pořádně nadechnout: Thááa… Jenže už to ani trochu nešlo a jak se snažil otevřenými ústy polapit ještě alespoň doušek kyslíku, jeho břicho se křečovitě stahovalo a trup se cukal. Pořád nad sebou slyšel pravidelné pípání píp, píp, píp, lidský hlas a dokonce zaslechl i své jméno: „OSKARE!“ Ale víčka se mu už sama chtěla zavírat. Bolest, kterou předtím cítil, dávno umrzla a myšlenky… ty nebyly žádné. Ještě jednou se ústa křečovitě zaškubala, zalapala a pak – se konečně vznesl.


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.

Poslední domorodec

Kolikrát už nad tím mávl rukou. Nechal to být, prostě to přečkal a vzal to jako úděl místa, na kterém žije. Ale tentokrát ho to rozpálilo. Byla půlka ledna. Snad úterý. Zkrátka normální všední večer. Ležel v posteli, uvelebený v měkkých řádcích Saroyanovy Lidské komedie. Víčka měl tak akorát na spadnutí, a tak už chtěl jenom dočíst odstavec, zhasnout lampičku a nechat tu ithackou melancholii doznít v rytmu zpomalujícího se tepu.

Jenže najednou – rány!

Ospalá melancholie zabublala a při odchodu zahvízdala, jako když se pára dere skrz hrdlo konvice. „To už se ale fakt zbláznili!“ Rozčilený ze sebe strhl peřinu, sesunul nohy z postele a nahrbený – s dlaněmi zapřenými o stehna – zůstal sedět na okraji matrace. Chřípí rozevřené – jak se mu proud vzduchu v krátkých intervalech hrnul z nosu ven. Ještě přemýšlel, jestli dělá dobře, že se rozhodl nenechat to jen tak. Ale když ohňostroj ani po nějaké době nepřestával, ještě jednou zprudka vydechl a zvedl se z postele. 

Oblékl si kalhoty, přes spací tričko přehodil červenou, pětkrát záplatovanou péřovku, ve které odhrnoval sníh okolo domu, a pořád ještě trochu doufal, že ohňostroj skončí, jemu se zklidní tep, zase si ty kalhoty sundá a vrátí se k melancholickému Saroyanovu vyprávění. Jenže to vypadalo, že to snad neskončí nikdy. Modré, červené, fialové a taky zelené jiskry se pořád ještě rozprskávaly po nočním nebi, když ve starých rozervaných teniskách s dírami, skrz které bylo vidět ponožky a které mu pořád bylo líto vyhodit, scházel dolů k silnici a pokračoval po ní směrem, odkud palba vycházela.

Cestou přemýšlel, co těm lufťákům řekne, až k nim dojde. Že by se mohli chovat slušně? Že by mohli – co mohli, měli! – pochopit, že tady lidi taky normálně bydlí a žijí a že se sem každý nejezdí jenom vybouřit ze svých deadlinových, ASAPových a podobných korporátních traumat? Že tady po desáté večer kdekdo spí a že kdyby si on rozdělal takový ohňostroj v úterý v noci v ulici, kde oni bydlí, že by asi taky nebyli nadšení?

Po asi třech stech metrech ostré chůze, s chřípím stále doširoka roztaženým, uviděl vlevo ve svahu, na terase před chalupou, skupinku lidí. Jiskry na obloze trochu prořídly a intervaly mezi ranami se prodlužovaly. Vypadalo to, že jim dochází munice. A jemu docházela kuráž. 

„Beztak jsou opilí,“ procedil si sám pro sebe mezi zuby a zbytek myšlenky už dokončil v duchu: Co takovým lidem vysvětlím? Ale stejně mu to nedalo. Začal k nim šlapat vzhůru a sníh mu vrzal pod nohama. Už slyšel i jejich hlasy, které rozrážely ticho spící horské vesnice, ale nerozuměl jim. Všechno splývalo do takového toho kraválu, kdy jeden mluví přes druhého a do toho se jiní hlasitě řehtají. Pod terasou stála zaparkovaná auta, lehce pocukrovaná čerstvým popraškem, a když procházel kolem nabobtnalé audiny s obhroublou maskou, lehce zakroutil hlavou a povzneseně se uchechtl. Lidé s takovými auty na něj nikdy nepůsobili obzvlášť dobře. A klidně si tomu říkejte předsudek, protože i on někde v hloubi věděl, že to není nic jiného, jen se tomu nedokázal ubránit.

Pod schody na terasu se pak zastavil a znovu přemýšlel, co tam nahoře vlastně chce dělat – co vůbec vyřeší? Ale když se ozvaly další rány a po nebi se rozprskla další salva barevných jisker, vykročil ke schodům.

„Kam to zase střílíš? Co jsem ti…“ zaslechl rázný mužský hlas, který přehlušila ohromná rána. 

* * * * *

Probralo ho, jak jím otřásla zima. Ležel na zádech ve sněhu a něco tak strašně vysoce hvízdalo, že ho to donutilo znovu přivřít oči. Posadil se, ale zamotala se mu hlava. Zabořil dlaně do ledového sněhu – aby našel rovnováhu – a zhluboka se nadechl a vydechl nosem. Pak už mu v hlavě začalo nabíhat, kde je a jak se tam ocitl. Hvízdání znělo bez přestávky, ale na terase nad sebou už nikoho neslyšel. Žádné hlasy, žádný smích. Jen z dálky k němu doléhal jakýsi hlas – jako když někdo mluví do mikrofonu. Moc mu ale nerozuměl.

Rozhodl se, že půjde domů. Jenže když se postavil na nohy, zavrávoral. Zamotala se mu hlava, jako by byl opilý, což se mu ale už dobrých několik let nestalo. Od jisté doby alkohol nepil. Rovnováhu našel v předklonu a s dlaněmi zapřenými o stehna a potom se ještě několikrát zhluboka nadechl a vydechl nosem. Chtěl se už jen rychle dostat domů.

Scházel z kopce dolů, ještě pořád se mu trochu motala hlava, a tak si i myslel, že právě proto se mu zdá, že uprostřed noci celá obloha nad údolím září chladným světlem. Jako když je měsíc v úplňku, jenže tohle bylo mnohem silnější. Spíš jako když mají nahoře ve skiareálu večerní lyžování, jenže to by i ty sjezdovky musely nějak povyrůst. A do toho pořád zněl ten mikrofonový hlas a monotónní hvízdání v jeho uších. „Jestli nemám otřes mozku,“ řekl polohlasně – sám pro sebe.

Ale jak se blížil ke dnu údolí, přibývaly ještě další hlasy a další zvuky. Dohromady takové to ševelení, jako když člověk stojí na rušné městské ulici. Prošel mezi dvěma domy, co stály u hlavní silnice vedoucí přes celou vesnici, a v obou se uvnitř svítilo, a i skrz zamlžená skla to vypadalo, že uvnitř to docela žije. „Kolik je proboha hodin?“ napadlo ho a zase ta myšlenka nezůstala jen v jeho hlavě, ale vyšla dokonce i z jeho úst. Když v tom rozhořčení odcházel z domu, nevzal si ani telefon.

Vyšel z uličky mezi domy a před bouří světel, která se před ním rozpoutala, reflexivně ucukl hlavou a rukama si zastínil přivřené oči. Všechno svítilo a blikalo a té záře bylo tolik, že opět zavrávoral a ztracený balanc objevil zase až v předklonu, když se dlaněmi zapřel o stehna.

„S dovolením!“

„Jo, pardon,“ vypadlo z něj automaticky, když ho na chodníku obcházel jakýsi pár. NA CHODNÍKU? Vždyť tam nikdy žádný chodník nebyl! Šestnáct let ho starosta sliboval, než nějaký chodník nakonec všem začal připadat zbytečný – když takovou dobu zvládali chodit po kraji silnice, tak co by takhle nezvládli chodit dalších šestnáct let a pak, to už budou na kopečku za kamennou zídkou, chodník stejně potřebovat nebudou.

Ale teď tam byl – chodník. Vlastně to ani nebyl chodník. Spíš to byla promenáda. A po ní se procházeli lidé v oblečení, jaké tam u nich doma zřídka vídal, ale častěji spíš ve filmech – jenže teď tam takhle oblečení chodili všichni. Ženy měly bundu sešněrovanou v pase širokým páskem, za hlavou jim vlála hříva, za kterou by se nemusel stydět ani lev berberský, a pohupovaly se v botách, co by pasovaly spíše ke skafandru Neila Armstronga. A chlapi mu připadali… no… vzhledem k upnutým kalhotám, z jejichž otrhaných nohavic visely nitky přes holé kotníky a ve kterých se jim nahoře rýsovalo to, co jako chlap na jiném chlapovi snad ani vidět nechce, mu vlastně připadali dost nechlapsky. A na kapuci bříškatého péřového kabátu měli někteří z nich taky hřívu, i když o něco skromnější než jejich dámy.

A on mezi nimi stál v té své červené, pětkrát záplatované péřovce, děravých teniskách a kalhotách, na které si navíc odpoledne vyklopil z talíře trochu těstovin s pestem. A ten mastný flek na pravé nohavici byl v záplavě umělého světla vidět o dost víc než v šeru domova.

Žádný div, že si ho všichni, co okolo procházeli, podivně prohlíželi. Skoro by jeden řekl, že na něj civěli. Ale stejně tak on civěl na ně.

A vůbec mu nebylo jasné, jak se dostane domů. Tam, kde se vždycky vyvážela posekaná tráva, větve a další takové věci ze zahrad, teď stál hotel, před ním okolo stolečků postávali lidi, vykládali, popíjeli ze skleniček na stopkách a mezi nimi bylo několik sudů, ve kterých plál oheň. Na bezdomovce ale nikdo z nich nevypadal.

Zvedl hlavu a podíval se nad ten hotel, kde tušil starou kapličku, co vždycky svítila na kopci nad vesnicí a jejíž vyzvánění v šest ráno, v poledne a v šest večer ho pokaždé tak hezky pohladilo na duši. Jenže už tam nestála. Místo ní tam k nebi trčelo cosi, co připomínalo přerostlý, asi třicetimetrový mixér, na který z každé strany dopadalo světlo jiné barvy. A na úpatí toho mixéru začínal dlouhatánský lanový most, taky osvětlený, který se prohýbal nad celým údolím, do nějž klesala slova lidí, co po tom mostě procházeli na druhou stranu k horní stanici lanovky.

Lanovky? Kabinové lanovky, dokonce!

Začal se prodírat mezi hloučky měsíčních lvic a jejich obepnutých samců směrem, kde si myslel, že by měl stát jeho dům. Jenže všechno – úplně všechno! – se změnilo. Po obou stranách chodníku – vlastně ne, promenády – stály hotely s názvy, které rozhodně nezněly tak vesnicky a poeticky jako ubytování U mlsné lišky nebo chata Na mechovém loži. A v přízemí těch do výšky vyhnaných hotelů zářila velká francouzská okna nafintěných restaurací se třemi vidličkami u každého talíře nebo se tam z výloh obchodů rozhlížely figuríny s těmi samými hřívami a obepnutými kalhotami, co měly všichni ti lidé okolo.

Hlas z mikrofonu byl čím dál hlasitější, i když pořád rozuměl každé třetí slovo, ale konečně mu aspoň přestalo hvízdat v uších. Po obloze se rozprskla pestrobarevná salva z ohňostroje a jak chvíli zíral se zakloněnou hlavou na nebe, málem vrazil do jakési vitríny se sochou uvnitř.

Vypadala jako živá. Byl to muž. Zarostlý vrásčitý prošedivělý starý chlap. Oblečený v podobně otrhaném oblečení jako on. Když si tu sochu prohlížel, vzpomněl si na repliku Ötziho, kterou viděl v muzeu v Bolzanu. Ale ta tehdy opravdu vypadala jako replika, kdežto tenhle panáček se nedal rozeznat od živého. Dokonce měl i špínu za nehty. A jak sjížděl pohledem níž, zastavil se u cedule na podstavci:

✦✦✦

POSLEDNÍ DOMORODEC

Tento muž odmítal opustit údolí a prodat svůj dům a až do své smrti tak svým ošuntělým zjevem a nemoderním domem, který údajně v 80. letech 20. století vlastníma rukama sám postavil, bránil finálnímu zvelebení tohoto místa a jeho proměně v nejmodernější středisko na severní Moravě. Zemřel 24. 3. 2023 ve věku 64 let, když v jeho domě začal z naprosto neznámých příčin unikat plyn. Jeho dům byl hned druhý den zbourán a na jeho místě byl postaven zdejší nejmodernější hotel, před kterým právě stojíte, a v jehož recepci začíná unikátní 360° lanová dráha s restaurací a vířivkami vedoucí přímo na vrchol Pradědu.

Vycpané tělo tohoto muže budiž mementem doby, která se už NIKDY nevrátí.

✦✦✦

Zase se mu trochu zamotala hlava, a tak se levou dlaní zapřel o stehno, do pravé si tentokrát položil čelo a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Když nabyl pocitu, že se svět přestal točit – ale určitě to byl jenom jeho pocit – obešel vitrínu a chtěl jít dál a nejlépe už konečně domů, jenže se po chvilce zarazil o dav lidí, před kterým stál na pódiu ten chlápek s mikrofonem, jehož hlas se tady po celou dobu rozléhal. A teď už mu rozuměl docela dobře. Zrovna mluvil o kácení lesů pro nové sjezdové tratě přímo z Pradědu a taky říkal, že až agentura pro rozvoj horské krajiny uloví posledního kamzíka, který se zatím skrývá, ale údajně už jsou mu na stopě, vycpou ho a postaví hned vedle Posledního domorodce. Prý budou pak společně hledět na Praděd, podobně jako v Chamonix hledí Jaques Balmat a Horace Benedict de Sassure na drolící se černé suťovisko Mont Blancu – jen to bude o mnoho živější. A jak o tom ten chlápek mluvil, natáhl levou paži a ukázal někam k Poslednímu domorodci.

V tu chvíli se lidé v davu ohlédli přes ramena, aby se podívali směrem, kterým mířil prst chlápka z pódia. Ale místo, aby za moment všichni zase vrátili hlavy zpět a věnovali dál pozornost řečnění, pokračovali v rotaci za ramenem celými svými těly, až najednou stáli zády k pódiu a čelem k Poslednímu domorodci – a všichni do jednoho – s hřívami načepýřenými – zírali na něj, jak tam stojí v té své červené, pětkrát záplatované péřovce a v roztrhaných teniskách. 

Ty upřené pohledy ho tlačily vzad a on před nimi po malých krocích couval, až vycouval natolik, že ho přes dav konečně uviděl i chlápek z pódia, který do té doby nechápal, co se to s jeho publikem děje.

„Co seš zač?“ promluvil pak ten chlápek do mikrofonu.

„Nejspíš nejposlednější domorodec,“ ucedil tak, že to slyšel jenom on sám, přestal už couvat po malých krůčcích, škubnul sebou čelem vzad a rozběhl se po chodníku – pardon, po promenádě – právě tím směrem, ze kterého k davu přišel. Směrem, kde to vypadalo, že údolí ústí do tmy. Když se pak po pár desítkách metrů ohlédl přes rameno, aby se podíval, jestli za ním někdo neutíká, tak tak že se vyhnul měsíční lvici zaklesnuté do rámě svého obepnutého samce a možná, že se o ně i lehce otřel. A tak už se raději znovu neotáčel a spíš ještě přidal do kroku. A někde za jeho zády… někde tam za jeho zády dávno zmizel jeho domov.

Po obloze se rozprskl další ohňostroj a jemu zase začalo hvízdat v uších.


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.

Náplast

Nedokázal pochopit, proč to tak je. Proč to nepoví na rovinu. Bylo by to přece o tolik jednodušší, kdyby prostě řekla, co si přeje, on by to takhle udělal, a tím pádem by do společně strávených okamžiků nevkládali ty mučivě dlouhé tiché mezery, za kterými pak následovaly jeho opatrné otázky, co se děje, jestli je něco špatně, a nakonec i její odpovědi, že NIC! 

Na druhou stranu, když mu řekla „Sbal se a vypadni!“, tak mu taky nepřišlo, že by se tím situace zásadně zjednodušila. Každopádně alespoň věděl, co má dělat. A možná právě z obavy, že se jednoho dne bude muset sbalit a vypadnout, se nikdy u žádné dívky moc nezabydloval. Takže těch pár triček a trenýrek ze skříně na chodbě, ve které mu na dvou policích udělala místo, pyžamo a kapesník zpod polštáře a knížku odloženou na nočním stolku si tenkrát sbalil docela rychle. A vypadl.

Sešel po venkovním kovovém schodišti, ani se neohlídl, nasedl do auta a odjel. Zpátky do hor to měl dvě a půl hodiny. S kolonou u Brna, do které ve všední den dopoledne bezpochyby musel najet, spíše tři. Byl si jistý, že tímhle to skončilo. Už zase. A začínal to brát jako normální, že v každém vztahu má k dispozici nanejvýš dva roky. Celou cestu akorát přemýšlel, co řekne rodičům, až přijede domů. Byť zrovna ti už taky museli být na jeho nenadálá zjevení se ve dveřích zvyklí. Však je na to připravoval od dětství. Třeba tehdy, jak se vrátil v doprovodu záchranáře se zašitou hlavou. Nebo když ho v devíti přivedli policajti, kterým se nepozdávalo, že se vydal se žebradlem přes rameno – nabaleným přesně podle seznamu Mladého zálesáka od Claude Luxe, jeho dětské bible – po silnici číslo 11 pryč z města. Zkazili mu tenkrát celý výlet. Blbečci. 

Nakonec se ale rozhodl, že doma bude zatím mlžit. A že si večer pustí Rockyho. Vždyť i samotný Sylvester Stallone nakonec přiznal, přestože dlouho dělal ofrky, že ten film je především lovestory – ve které si holt dva chlapi udělají z obličejů fašírku. A přesně tohle potřeboval, vymlátit to ze sebe.

Ale sotva si vybalil pyžamo a kapesník a schoval obojí pod polštář, který zůstal povlečený ještě z jeho poslední návštěvy doma, a nasál vůni pokoje, ve kterém se hodlal zase nějaký čas skrývat před světem, rozsvítil se mu na telefonu displej: 

„✓✓ Mam zachvat, volam si zachranku“

Co, proboha? Jaký záchvat? „✓✓ Jaky zachvat?“

„✓✓ Srdce“ 

„✓✓ Jedu zpatky“

„✓✓ Ne! Nejezdi. Nechci te videt“

Tak proč mu psala, že má záchvat, když od něj nechtěla pomoct? Mlelo se to v něm. Co si teda myslela, že po takové zprávě udělá? Uvaří si kafe a bude v klidu čekat, až přestane odepisovat?

„✓✓ Prijedu. Sedam do auta“

Pyžamo a kapesník si sbalil s sebou. Na Rockyho se nepodívá, to bylo jasné. Vypadalo to na další skutečné drama. 

„✓✓ Nejezdi. Uz zvoni zachranka. Musim jim otevrit“

„✓✓ Prece te tam nenecham, kdyz mi pises, ze ti neni dobre. Jedu“

„✓✓ Ne! Uz mi berou telefon. Budou mi davat kapacku“

„✓✓ Dobre, dobre. Za tri hodiny tam budu“

„✓✓ Nechci abys jezdil. Musim uz jim ten telefon dat. Napichuji mi zilu“

„✓✓ Vyjizdim. Povezou te do nemocnice?“

„✓✓ Ne. Budu ted spat. Davaji mi nejake prasky“

„✓✓ Dobre. Za chvili dorazim“

Když od ní přijel, na otázku, jak dlouho bude doma, rodičům odpověděl, že neví. A byl doma hodinu. Ve dveřích pak na otázku, kam zase jede, odpověděl, že za ní musí zase zpátky.

„Vždyť jsi odtamtud teď přijel.“

„Já ti to pak někdy vysvětlím, mami.“

„Ach jo.“

Zaparkoval na tom samém místě, ze kterého před nějakými sedmi hodinami bez ohlédnutí vystřelil. Už byla tma. Ale makadamový povrch pod koly auta chrastil, jak se kameny otíraly o sebe, takže jestli nespala, musela slyšet, že přijíždí. Vždycky bylo slyšet, že někdo přijíždí – i když měl člověk zavřené okno. To v obýváku teď bylo pootevřené a mělo oranžový nádech od dekorativního svítícího řetězu nalepeného na bílé skříňce pod televizí. Vždycky ho rozsvěcela a ostatní světla v bytě naopak zhasínala, aby udělala atmosféru, když spolu večer koukali na film a pili víno z velkých baňatých sklenic, co dostali od její mámy. 

Když se to dopoledne balil a vypadával, sbalil taky klíče od bytu. Snad jí je tam zapomněl nechat nebo někde v hloubi duše věřil, že se ještě vrátí, a proto si je nechal – v tu chvíli ani sám nevěděl, z jakého přesně důvodu mu zůstaly. A nepátral po tom. Jen se hodilo, že je měl. Venku totiž nebyly zvonky. Takže vystoupal po kovovém schodišti a odemkl si dveře do domu. Šel chodbou a po schodech, světla se sama rozsvěcela a po chvíli zase sama zhasínala, až se rozsvítilo i to přede dveřmi do bytu. Nahmatal správný klíč, chvíli na něj koukal a pak se rozhodl, že bude lepší, když zazvoní. Vždyť ho ráno vyhodila.

Zazvonil. A ona otevřela.

Zevnitř vyvanulo vlhké teplo. Stála tam potmě. Jenom ty blonďaté vlasy, které jí teď v zimě vždycky tak krásně lezly zpod čepice, to tam uvnitř trochu prosvětlovaly – to jak se na nich odráželo světlo z chodby.

„Ahoj…“

Neodpověděla. Jenom na něj krátce koukla očima, ze kterých nevěděl, jestli číst únavu, naštvání, smutek nebo všechno tohle dohromady. Pak se otočila a odešla za oranžovým světlem. Lehla si na gauč a zabalila se do růžové deky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně, když si odložil batoh s pyžamem a následoval ji do obýváku.

„Psala jsem ti, ať nejezdíš.“

Cítil, že bude lepší nemluvit. Stejně ani nevěděl, co by říkal. A tak se jen rozhlížel po bytě, kde to vůbec nevypadalo, že by se tam odehrálo nějaké záchranářské drama. Nikde nic. Jenom na posteli v ložnici ležela peřina shrnutá tak, jako ji člověk nechá, když zpod ní ráno vyleze a hned si po sobě neustele. Ale nějaké, byť jen minimální stopy po lidech v červeném mundúru, co se s kapačkou prohnali bytem až k její posteli – to teda neviděl. Přitom tušil, že by se jí srdce zastavilo právě už jen z těch lidí v jejím téměř sterilním bytě. Měla totiž fobii z bakterií. Běžně se i dvakrát denně zavírala v koupelně a když odtamtud po půl hodině vycházela a on se konečně mohl jít vymočit, praštil ho do nosu zápach sava. A když její babička jednou nakráčela do toho bytu v botách rovnou z ulice, třepala se jí bradička a stoličky jí jemně cinkaly o sebe, až dokud babičku nevylifrovala, načež pak hned klekla na podlahu a savem likvidovala špínu, kterou nikdo jiný neviděl. Nikdo – jenom ona.

Jenže teď žádné savo necítil. Akorát když se posadil vedle ní a pohladil jí po vlasech – tak trochu toporně, protože měl strach, jestli může, a měl ho oprávněně, protože se po něm hned ohnala – všiml si, že má právě na té ruce, co se s ní ohnala, malou náplast. Malý důkaz předchozích událostí.

„Připravím večeři, jo? Rajčata s mozzarellou a balzamikem. Jak to máš ráda…“

Zase neodpověděla. Zkrátka nemluvila. Jenom ta náplast – ta naopak odvykládala vše, co se v bytě během sedmi hodin jeho nepřítomnosti událo. Nebo neudálo? Ale tak hlavně, že ho dostala zpátky, ne?


Do(bro)pis

Newsletter, co zlepší den. Dobře naladěné čtení do vaší e-mailové schránky. Jednou za čas pro lepší den.