Blog

Největší kouzelnický trik v historii lidstva

Ale pozor, zcela určitě nepřijde kouzelník. Tyhle čáry ovládají jiní fištróni a úspěšné reprízy dělají dennodenně. Akorát důsledky téhle magie nejsou pro planetu nic moc.

Takže spíš to nazvěme černou magií.

Abrakadabra, peníze. Ty jsou totiž jedna velká fligna. Páč možná jaksi tušíte, že většina peněz na tomto světě neexistuje. Prostě nejsou. Soukromé banky je vytvářejí stejným způsobem jako já tenhle článek - naťukají je do klávesnice.

Kdepak papírky s Masarykem nebo Lincolnem. Ty tvoří sotva 5 % všech peněz, co jsou v oběhu.

Zbytek tvoří dluh.

Jak se zrodilo kouzlo

Byly časy, kdy žádné peníze nebyly. Lidi vyměňovali věci, kterých měli nadbytek za jiné, kterých měli nedostatek. Což se časem ukázalo jako dost neefektivní. Potřeboval jsem vepřovou kýtu, ale řezník nechtěl moje jabka. Takže jsem musel hledat, kde ty jabka udám za něco, co řezník potřebuje.

Tohle řešit každý den, tak budu radši vegetarián.

Takže vznikly první platidla. Místní lokální měny - skořápky, hezké kamínky, kakaová zrna, mušle, peří,... a brzo přišlo na scénu i zlato.

A objevili se taky lidi s trezorem. Pán s velkým bezpečným sejfem, ke kterému si začali lidi ukládat své úspory, aby jim je z pod polštáře nevybral nějakej nenechavec. Samozřejmě, že si za tuhle službičku řekl pán o malý poplatek. Na přilepšenou. Vkladatelům vydal papírové stvrzenky, přičemž ti zjistili, že s kousky papíru se kšeftuje na trhu líp, než s dvoukilovým zlatým balvanem v kapse.

Takže vkladatelé používali pro směnu zboží tyhle stvrzenky a pro svoje zlato přicházeli jen velmi, velmi zřídka. A pravděpodobnost, že by si pro své vklady přišli všichni naráz se rovnala nule.

Ideální příležitost rozehrát ďábelskou hru.

Peníze se musí točit

No přece toliko zlata nebude jen tak zbůhdarma ležet v sejfu? Když se všude potlouká tolik lidí, co potřebujou opravit střechu a nakoupit dárky pod stromeček. Tak se náš pán se sejfem rozhodl, že bude to zlato půjčovat.

Jenže... lidi nechtěli zlato.

Oni chtěli ty papírky, co s nimi všichni ostatní platí na trhu.

OK, žádný problém. Půjčíme papírek. Stvrzenku nebo šek. Říkejte tomu, jak chcete. Hlavně, že pak přivalíte zpátky i s úrokem.

To byl nápad za všechno zlato. Páč průmysl v té době expandoval, Evropa kolonizovala nová území a bylo potřeba víc a víc peněz. Který lidi neměli, ale náš pán se sejfem ano. Takže půjčoval a půjčoval a bohatl a bohatl. Až neměl co půjčovat.

Půjčím i to co nemám

Nevadí. Vždyť namočit husí brk do inkoustu a napsat pár řádků na papír je tak snadný. Takže vydáme pár šeků, které zlatem podložené nejsou. No co, všichni najednou si ty svoje vklady stejně vybrat nepřijdou a dokud budou lidi splácet, všechno pošlape jak na drátkách.

Fungovalo to?

Výborně.

Z pána se sejfem se stal regulérní bankéř, co zbohatl z úroků ze zlata, které vůbec neexistovalo.

Že to nemohlo mít dlouhého trvání? Ale no tak...

Je potřeba expandovat

Vydělávat na půjčování peněz bylo odjakživa považováno za zlodějnu. Lichvu. Všechny náboženství světa to do jednoho odsoudily.

Jenže, když se kácí les... i papež oči přimhouří.

A vlády to rády legalizují. Vžďyť přece díky všem těm půjčkám můžou dál expandovat a podmaňovat si nové kultury.

Byla tady ale jedna podmínka. Bankéři musí udržovat určitý poměr mezi skutečnými a fiktivními penězi. Začalo to na 1 : 2. Ale samozřejmě nebyl problém to kdykoliv změnit, že ano. A tak nám to brzy vyskákalo na 1 : 9. Takže na jednu reálnou korunu (na kterou si můžete sáhnout) přidalo devět fiktivních - vydaných na dluh.

Té jedné reálné koruně se říká systém částečných rezerv. Jednoduše nějaké peníze existovat musí - kdyby se náhodou až příliš vkladatelů rozhodlo vyrazit do banky pro své úspory.

Kolik peněz vlastně existuje?

Tolik, kolik si půjčíme.

Jakmile se podškrábneme na tečkovaný řádek v závěru úvěrové smlouvy, vytvoříme nové peníze.

Banka je doslova vytáhne z kloubouku na základě našeho závazku dluh splatit. Věřte, nevěřte, nikdo do banky neposlal paklík čerstvě vytisklých papírků s Masarykem, abychom si mohli koupit novýho bavoráka. To číslo tam prostě jen vyťukali do klávesnice a připsali na náš účet.

A bublina se dál nafukuje.

Protože systém částečných rezerv se už neuplatňuje vzhledem k zásobám ve zlatě. Pche, zlata je přece omezené množství. Takže se poměr vztahuje k již existujícím penězům. Které ale taky vznikly z dluhu.

Ups!

A teď ten problém

Tohle zatím byl jen popis reality. Která se ve škole neučí (asi už je jasné proč) a místo toho nám párkrát do roka v televizních novinách ukážou uhrančivý záběry, kterak nový peníze lítaj z tiskárny.

Wow!

Průšvih je, že čím víc peněz koluje v oběhu, tím klesá jejich hodnota. Takže za co jste si dnes koupili vepřové plecko, za to přiští týden koupíte maximálně 5 rohlíků.

To nikdo nechce.

Takže se musí imrvere navyšovat i objem výroby a obchodu. Stejným tempem, jakým roste počet peněz. Prostě ekonomika musí růst, růst a růst. A aby ekonomika rostla, musíme víc spotřebovávat. Víc nakupovat, víc jíst, víc cestovat, víc pařit, víc všechno.

A víc a víc přírodních zdrojů se musí každý rok proměnit v odpad.

Musí se vykácet víc lesů, vytěžit víc ropy, vypěstovat víc bavlny, řepky, kukuřice. Musí se vyrobit víc aut, hodinek, oblečení, počítačů, ještě chytřejších telefonů, selfie tyčí a dalších hovadin. A někdo to musí koupit samozřejmě.

My. Za peníze, co si půjčíme.

A které musíme splácet.

Takže o to víc hákujeme, protože máme pocit (správný), že peněz není nikdy dost. Devastujeme životní prostředí, vykořisťujeme komunity a vycucáváme planetu jen proto, aby celý tenhle systém držel pohromadě. A to je velký problém. Protože další planetu si do počítače nevyťukáme.

No... a happy end nebude?

A tak může být.

Třeba když se vrátíme k lokálním měnám. Ne fiat měnám vydávaným státem. Prostě si vytvoříme vlastní.

Utopie? Kdepak.

Lokální měny fungují.

Life Dollars by se určitě daly nazvat udržitelným a poctivým alternativním peněžním systémem. Life Dollar má hodnotu jedné hodiny času. A hodina je stejná pro každého. Přičemž se posouváme od "Kolik peněz to stojí?" ke spravedlivějšímu "Jakou to má hodnotu?"

A zajímavý je taky systém LETS pro místní komunity. Všichni máme co nabídnout - od hlídaní dětí až po domácí zavařeniny. Tak to prostě zveřejněte, přidejte "cenu" v jednotkách a obchodujte se sousedy za skutečnou hodnotu. Ne fiktivní peníze. Princip je takový, že součet všech zůstatků je vždycky nula. Někdo je v plusu, jiný v mínusu, ale někdo musí utrácet, aby si jiný vydělal. To je normální.

Tak asi záleží, jaký si to uděláme...

P.S. Napadlo vás, co by se stalo, kdybychom všechny dluhy světa splatili? .......... Kouzlo by pominulo.

Jak si myslíme, že děláme dobrou věc a ono ne

Někdo nám tady věší bulíky na nos. A ještě způsobem, že sladce usínáme s pocitem, jak jsme se nákupem nového trička zachovali velice ekologicky a přispěli na léčbu rakoviny. Přestože výroba toho trička rakovinu pár lidem způsobila a ekologická není ani náhodou.

Ale dobře se to poslouchá, ne? Eko, bio, udržitelný přístup, dobročinnost, záchrana, recyklované, charita, léčba,...

Takovej malinej odpustek za všechny spáchané hříchy.

Nebo myslíte, že všem těm korporacím leží opravdu na mysli jen a jen naše dobro, světový mír a krásná čístá planeta? Jasně. A Hitler byl starej dobrák.

Tesco recyklující

Čtvrtý největší maloobchodní řetězec na světě se prezentuje jako odpovědná firma. Takže naposled si hokynáři v Tescu uvědomili, že více než milarda tun jídla, co se jen tak vyhodí, protože si ho nikdo nekoupí před datem expirace, je fakt problém.

To to trvalo.

Takže z potravinového odpadu teď začnou vařit. Jo a Malajcům vymysleli recyklovanou tašku s čárovým kódem, který se při nákupu mění ve slevu 20 senů. To aby si jí vážili a neházeli plasty do moře.

No, rád bych zatleskal, ale...

Ne!

Protože to je stejný, jako když o sobě řeknu, že žiju zdravě a na důkaz toho si zapálím cigaretu.

Odpovědné by bylo, kdyby Tesco přestalo utlačovat lokální zemědělce a vykupovali od nich ovoce, zeleninu a maso za férové ceny. A ne že se s nimi dohodnou na vypěstování několika tun řepy a pak jim řeknou, že už ji nechtějí. Leda za poloviční cenu. Potom by nemuselo jídlo rotovat kolem celýho světa a zanechávat za sebou tu ohromnou ekologickou stopu.

A taky by pomohlo, kdyby se odpovědní markeťáci Tesca vykašlali na ty miliardy papírových letáků 2x do týdne a netlačili nás do větší a větší spotřeby.

Ale zase to s tou odpovědností nebudeme přehánět, ano? Vždyť by jim klesly zisky.

Avon pochodující

To se takhle sejde víc jak 20.000 lidí z celé republiky, aby společnými silami bojovali proti rakovině prsu. Všichni do jednoho si koupí symbolická růžová trička a na důkaz, že to s tím bohem myslí fakticky vážně, vypustí na závěr do vzduchu tisíce růžových balónků. A Instagram Avonu jenom září.

No...

Akorát ty trička, milé dámy, ty jsou vyrobené z polyesteru a bavlny.

Té bavlny, kterou farmáři v rozvojových zemích dennodenně kropí insekticidy a pesticidy - v EU pro jejich škodlivost raději zakázanými. A samozřejmě u toho nepoužívají žádnou ochranu. Takže je dost pravděpodobný, že těch 30.000 triček, co se letos prodalo na boj proti rakovině, několika desítkám lidí rakovinu způsobilo.

Jo a polyester se vyrábí z ropy. To je taky hrozně šetrný k planetě a lidskýmu zdraví.

Ale jinak v pohodě.

A předpokládám, že ty balónky si pak jdete posbírat.

Bill Gates darující

Jeden z nejbohatších lidí planety se už před mnoha lety odhodlal světu ukázat, že Windows není dobrý jen k restartu. Založil nadaci Gates Foundation, která se zaměřuje především na prevenci AIDS a boj s nemocemi, co ohrožují země třetího světa. A ze svého do ní vložil neskutečných 35 miliard dolarů.

Panejo! Dovolíte, Bille, abych vám potřásl pravicí?

Anebo, moment. Radši ne.

Zase to má háček.

Aby těch 35 miliard neztrácelo na hodnotě, museli v Gates Foundation ty peníze investovat.

Tak nějaké ty miliardy dolarů vložili do akcií farmaceutických firem. Bohužel právě těch firem, jejichž cenová politika znemožňuje dodávat do Afriky léky, které se tam Gatesova nadace snaží dostat. Trochu paradox, ne?

A i další část investic nadace putovala do společností, které odporují jejím charitativním cílům a země třetího světa svým přístupem vykořisťují.

No Bille, tohle bys měl ještě promyslet.

adidas zachraňující

Když si projedete kolekci tohohle giganta, najdete tam opravdu spoustu produktů z recyklovaného polyesteru, plastového odpadu sesbíraného na plážích a starých rybářských sítí.

Je nutno říct, že jako jedna z mála oděvních firem se adidas alespoň snaží něco prospěšného dělat. To takové Burberry loni spálilo neprodané oblečení za 850 milionů korun. Kvůli ochraně exkluzivity značky.

Takže adidasu palec nahoru?

No pomaličku s tím. Pořád je tu totiž ten stejný problém - spotřeba.

Nebylo by efektivnější, kdyby adidas co čtvrt roku nevydával novou kolekci a svým marketingem v nás nevzbuzoval pocit, že tohle nové tričko prostě potřebujeme? Jinak nebudeme přes léto dost cool a neotočí se za námi ani bezpečnostní kamera v supermarketu?

Myslím, že bylo.

Takže je to všechno zase trochu jinak. V prvé řadě udržitelný růst pro akcionáře a s velkým odstupem za ním udržitelný přístup k planetě. Ale na ekologii lidi dobře slyší.

A borec na konec

Titul frajera roku a zlatého bludišťáka k tomu si zaslouží Philip Morris. Jo přesně! To je ta firma, co vyrábí většinu cigaret na světě. Před pár lety dala krásných 60 milionů dolarů na charitu.

Dalo by se to brát jako opravdu dobrý skutek.

Kdyby dalších 108 milionů dolarů nevrazili do propagace jejich nezištěného daru.

Ajajaj!

Když tohle víte, tak pak těžko můžete věřit Exxon Mobil a Shell jejich image ochránců přírody. Vždyť přece těžba ropy není nic hrozného. A těch pár stovek parků pro děcka, co na oplátku vybudují, tu zdevastovanou přírodu a vykořisťování lidí vykompenzují.

Tak určitě.

Oberu tě o poslední rubl, charašo?

Začalo to zvostra. Plot obehnanej ostnatým drátem. Úřednice na imigrační kontrole mají zřejmě v pracovním kodexu výraz trvalýho nasrání. Polda tu a tam někoho vytáhne z davu a odvede ho za dveře, za který se asi z protekce nechodí. A ten blonďák s koženou brašnou... to vám povídám, že je to tajnej.

Uf, konečně jsme z těch sádrokartónových kulis, co jim říkaj Arrival Hall, venku. A hned ke mně kdosi natahuje ruku. Že by žádost o úplateček? Ať se nezdržujeme aklimatizací. Co?

"Niet, já Osman."

Ááá, hej borci! Tak to je Osman.

No tak super, domluva s Osmanem klapla na jedničku a o půl druhé ráno nás čeká na letišti. Což se divím. Protože on neumí ani slovo anglicky a my ani slovo rusky. Pokud se nepočítá vodka, Kolja a CCCP.

Ruská jízda začíná

Ve Volkswagenu Transporter barvy holubí šedi, ve kterým se mačkáme v devíti lidech a Osman hned roztáčí khabardsko balkarskou diskošku, rozdává rubly, slibuje pivo, vodku, šašlik a děvočky prej taky budou.

Staženej zadek z příletové haly se mi pomalu vrací do normálu.

A před námi jsou tři hodiny cesty do hor: "Hej, Honzo! Hlídej ho ale, ať neusne."

No jasan. Proto jsem si přece sedl dopř... áááh.

...

Ty vole, brzda! Co je? Co se děje? No to mě... kráva? Celý stádo? Na silnici? A moment... To pod mým levým uchem je Osmanovo rameno? Sorry hoši, tuhle roli jsem asi nezvládl. Sorry Osman.

...

Prásk!

Osman! Što to bylo?

"Cha! Golub. Šašlik!"

Aha, dobře. Tak už alespoň víme, od čeho mají všechny místní auta pavouka přes celý čelní sklo. Bože, snad alespoň pod ten Elbrus dojedem.

Dobroje utro

Dobré? Dojeli jsme v 5 ráno. Po cestě rozstřelili jednoho holuba. Natankovali do nastartovanýho auta a zjistili, že... no asi takhle: když v Evropě vytáhnete klíče ze zapalování, je normální, že motor zhasne. Podle Osmanova výrazu jsme ale nebyli první, komu to přišlo divný.

Každopádně protože ses ke mně po cestě tak hezky tulil, tak tady máš: "Ty eto znaješ?"

Česnek, no. Budeme dělat salát?

Aha, nebudeme. Budeme ho snídat.

A jen tak? Alespoň chleba, co? Super, děkuju. Osman a jak ho mám jako...? Jo jasný, zkousnout mezi zuby a šlupku plivnou pod stůl. Charašo, spasíba!

Eh, ale... on docela palí.

Já znaju akorát čínskej česnek, víš? Oh, eh, ale tohle má na mě trošku grády. Hhh, ten asi není z dovozu, co? Eh... no potěš, to je síla teda. S tímhle se můj dech mění ve smrtící nástroj. A nedivím se tomu holubovi, že to čelní sklo nevybral.

Lekce ruského jazyka začíná

Takže zaprvé. Magazin není ke čtení.

Magazin je takovej místní mini... dobře, spíš nanomarket. Starší ročníky říkaly (díky kluci), že takhle nějak to u nás vypadalo za komunismu. Pokud ano, prosím, ať se to vrátí. Bochníky čerstvýho kravskýho sýra. Od hlíny špinavá mrkev, co se nestydí za své nedokonale křivky. Kvašáky naložený v kbelíku od primalexu. A jabka, co chutnaj jako jabka.

Řekl bych, že tady je svět ještě v pořádku. Zřejmě z lásky k Rusku.

Tak a co nějakej oběd?

Aha, tady jsme s ruštinou asi skončili.

Nemáte menu i bez tý hlaholice? Aha, nemáte. A to na obrázku? To bych si dal. Aha, taky nemáte. A tak alespoň ceny vypadaj dobře. Rubl děleno třema, tohle je ráj. Děvočka, nos to na stůl a nevyptávaj sa!

Trefa do černého. Tohle je gastrotrip!

A pak že Rusko je zaostalá země. Minimálně, co se kvality jídla týká, jsou na tom líp jak my.

Slečno! Toalet, požalujsta?

Aha, tady, spasíba. Jo ona nejde ta elektrika, tak... vy mi půjčíte svůj mobil, ať si posvítím? No děkuju za důvěru. A nebojte, facebook vám lustrovat nebudu. Copak jsem Vladimir?

A ty schody vzhůru? Kampak asi vedou?

No tak to né! Tohle se může stát jenom v Rusku. Hoši, bežte se podívat.

Ale ne všichni naráz, ty vole.

Á, slečna zřejmě chápe, že není něco v pořádku. Že ta evropská keramická mísa asi opravdu nepatřila zabetonovat do země alá tureckej hajzl. No jo, i v zemi zítřka se občas utnou.

Doklady? Zbytečný

Osman, a pasporty? Vratiš nám? Jdem v gore.

"Pasport ne nužno. Ty raskaži Osman."

Aha, slušný. Tak Osman je tady asi kápo. Stačí říct "Osman" a začnou lítat pečení holubi to pusy. Nebo by po nás alespoň neměli na gruzínský hranici střílet. Ten chlapík to má prostě ošefovaný.

A vlastně je to super. Nemuset se deset dní starat o pas.

Kór v zemi, o který se v médiích povídá, že se tam ztrácí novináři, hranice pro ně znamenají jen čáru na mapě a dva kiláky od baráku stojí hlídka s kalašnikovem na rameni. Máme fakt štěstí, že je Osman takovej dobrák.

Mimochodem, jmenuje se vůbec Osman?

Že mě neprobodnete? Prosím

"Zdrastvujte, odkuda ty prišel?"

Ček repablik.

Eh, kluci, ten borec vytahuje kudlu.

Né, né Čečna! Česká republika, Čechia, Česko! Ty paněmaješ?

"Á charašo. Čechia. To dobrá země."

Tak to bylo o fous. A nakonec se z vojáčka vyklubal celkem milej chlapík, se kterým jsme si moc fajnově popovídali - přes google translator.

Vlastně mi ti milí lidi tady docela "zkazili" představu o Rusku. I když se na letišti hodně snažili ukázat nám, že jsme tady omylem, tak tady evidentně žijou taky lidi milí, srdeční,... normální. Stejně, jako všude jinde ve světě. Vladimir nevladimir.

Jen to nepodělat s tou Čečnou. Hezky pěkně "Čechia" a jsme kámoši.

Neznám. Jen když se to hodí

Osman je sice kápo. Ale doma drží kasu Ludmila. A s kalkulačkou týhle panímámy fakt nechcete přicházet do styku víc, než je nutný. Je prostě na prachy no. A v její zástěře se neztratí ani rubl. Ale jinak je hrozně fajn.

Ludmila, my na Elbrus jdeme. Ty zarezervuješ nám nocleh? Spaní na Prijut? Chalupa?

Ale to víš že jo, panáčku. Tam najdeš Cosťa (asi domovník), Ludmila povíš, 800 rublů vykešuješ a postýlku jak obláček dostaneš. A tady máš pro jistotu moje číslo. Kdyby něco, to ukaž a sledano.

Boží, spasíba Ludmila!

...

No, Ludmila dobrý. Akorát ten tatar ve 4200 metrech nad mořem byl nějakej chladnej: "Mesta net!"

Jak net?

"Net!" Nerozumíš rusky chlapečku?

Ale Ludmila... tady její číslo. Na, papírek. Ludmila, ráno ti volala.

Neznaju Ludmila.

?!?

Ještěže jiní ruští dobrodinci, co jim v mozku zůstalo víc kyslíku, Cosťovi vysvětlili, že mest je.

Uf, to by bylo. A rovnou zaplatíme, ne?

Net!

Aha, oblíbený slovíčko. Tak asi až ráno. Až se vrátíme z vrcholu. Akorát jsem teda zvědavej, kde toho tatara budeme hledat. No a taky, že jo. Sedm ráno a on nikde. Hledám, buším na dveře, nic. Hmm, takže co? Bez placení? Snad nebude průser.

Byl.

Zdrastvuj, Ludmila! "Net zdrastvuj! Tys spal na Prijutu a nezaplatil. Cosťa prijechal a 1000 rublů chtěl."

A já měl za to, že žádnou Ludmilu nezná. Že by se rozpomněl? A když už byl v tom náhlým opojení vzpomínek, tak si i uvědomil, že o dvě kila zdražil - včera, právě před naším příchodem. Miluju Rusko.

Sčot!

Jinak Elbrus jsme nedali. Ono je totiž kapánek demotivující, když ve 3 ráno nad hranicí 5000 metrů při každým kroku marně hledáte svoje plíce a cítíte, jak se vám obrací žaludek a v tom vás předjete rolba naložená deseti tak trochu jinými horolezci. Z Taiwanu. A za chvíli další. A další...

Na to serem. Navíc -25°C v červenci? Co je tohleto za dovolenou?

Jdem na jídlo. To je sichr.

...

Áááh. Zaplatíme!

Ale ne dohromady! Každý zvlášť. Zase tak dobří kamarádi nejsme. Adin, adin, adin, adin,... charašo?

Eeeee...

Ještěže má tak velkou kalkulačku. 80 rublů plus 200 rublů, to už je skoro vysokoškolská matematika. Ve které by asi nedostála, páč 300 to není ani náhodou!

Ne, to je moc! Znovu to spočítej. Špatny sčot.

320.

Nic, balíme. Tady máš a mizíme. Se nedivím, že jim krávy chodí volně po silnici. Stejně se nedopočítaj, když jim nějaká skončí pod kamazem.

Radši už jedeme

Ale ne, taxi nechci a nepokřikuj. To už je jak v Thajsku. Akorát, že tady se taxikaří s žigulem. Což jako zážitek dobrý, ale že bych to musel vidět dvakrát.

Jdem na stopa.

Hmm, takže BMW X5 asi neklapne. Budeme muset slevit z nároků a vystrčit palec na nějaký chudáky. Možná, že by měli smrdět alespoň podobně jako my. Po deseti dnech v jednom tričku.

Dívej, ta Lada brzdí! A couve! Pojď honem!

Zdrastvujte. Do Čeget?

"Da! Ale chto ty dělaješ?"

Zapínám si pásy, ne?

"This is not Europe. This is Russia."

Aha, ok. Já málem zapomněl, že tady máte pásy akorát na přidržení se v zatáčce. Dobře no. Russia great! Ale můžeš, prosím tě, mězi těma krávama jet alespoň míň jak kiléééééééém.

Jestli to nepřežiju, dejte prosím vědět Osmanovi. Spasíba.

O copywritingu, ovlivňování a zodpovědnosti

Copywriter není jen někdo, kdo datluje texty, aby na webu bylo co číst. Copywriter je ten, co vás nabízí. Váš obchodník. Prodavač. Ten, co to okecá a udělá z návštěníka zákazníka. Jenže, kde leží hranice mezi přesvědčováním a manipulací?

Zbývá už jen 1 pokoj!

1 další člověk se také dívá.

Dnes skvělý poměr ceny a kvality.

Velmi žádané.

Říká vám to něco? Hlášky z Booking.com. Všechny jsem je našel u jednoho ubytování. To vás popíchne, abyste sakra hnuli zadkem a bez dalšího přemýšlení to rychle objednali. Je tohle přesvědčování, nebo už manipulace?

No, vzhledem k tomu, že u devíti z deseti nabídek budou némlich stejné hlášky, tak co myslíte?

Šikovná copywriterská finta. Nebo spíš pěkně zákeřná.

S vaším mozkem si někdo hraje

Markeťákům bookingu stačilo pár slov, do kterých vměstnali hned tři přesvědčovací taktiky, vůči kterým je jen málokterý lidský mozek imunní. Je to holá psychologie.

Za prvé: pocit nedostatku

Už jen jeden pokoj! Hejbni kostrou, jinak o tu úžasnou nabídku, která ve skutečnosti zase až tak užasná není, přijdeš. Ale prostě poslední pokoj. Není čas lámat si hlavu a hledat jinou variantu.

A pokud seš jo odolnej kousek, tak si uvědom, že se na to samý dívá ještě jeden člověk.

To už není prdel.

Za druhé: časově omezená nabídka

Za tyhle prachy to dostaneš jenom dneska. A taky zítra. Pozítří. Popozítří. Ale to ty už nebudeš vědět, protože to koupíš dnes.

A kdyby sis to náhodou přišel zítra zkontrolovat, tak to už přece bude dnes. Neviděls Honza málem králem? Dnes za peníze, zítra zadarmo. Takže s tím "Dnes skvělý poměr ceny a kvality" zase tak nelžeme.

Za třetí: sociální schválení

To prostě lidi chcou, ty vole! Velmi žádané, mámo! A dívej, u hodnocení píšou, že je to fantastické. No to mě... Na co tady ještě čekáme? Ber to!

Právě jste skočili na špek

Je mi líto. Jako maj to zmáknutý. Ale dovolím si říct, že to je až nehezká manipulace. Proti které se ale zatraceně těžko brání. Mluvím z vlastní zkušenosti. Páč, co kdyby to jednou byla pravda a byl to fakt poslední pokoj, o kterej bojuju s dalším dobře zpracovaným týpkem?

OK, jestli je to pravda, nemám namitek.

Ale pokud si to cucaj z prstu, zajímalo by mě, jak se markeťákům bookingu spí. A nejen bookingu. Takových fištrónů je mraky.

A mně je z toho na blití

Kde je nějaká zodpovědnost? Prachy, prachy, prachy. Zblbnout lidi. Oškubat je. A zítra zase. Nebo dneska?

Fajn, dílem si za to můžem sami. Díky nedostatku vlastního kritického myšlení.

Ale za sebe říkám, že jako copywriter mám hranice, za který nejdu. Nebo ještě přesněji - mojí hranicí je pravda. Férová, upřímná pravda. Žádná pokroucená realita a kecy v kleci.

Jako jo, taky ty psychologické čachry používám. Přesně ty, o kterých jsem psal. Prostě fungují, marná sláva. A do copywriterskýho - nebo vlastně obchodnickýho - řemesla patří. Nemůžeme je odsuzovat. Ovšem pokud říkaj pravdu.

Jakmile jsou to lži, zaslouží ten pisálek rákoskou přes prsty a z klávesnice vytrhnout mezerník.

Kam se poděl férový marketing?

Takový ten, co je založený na opravdových kvalitách produktu nebo služby. Na lidech okolo něj. Hodnotách a nějaké přirozenosti. Byl tady vůbec někdy?

Byl. A pořád je. Věřím tomu a podporuju to.

Ale co se divíme, že nás firmy oblbují. Když v jednom kuse oblbujeme i my sami sebe. Stačí se mrknout na sociální sítě. Dáváte tam všechno? Dobré i zlé? Nebo jenom to pozlátko ze života? No? Je tohle fér?

Takže tak no.

Prostě zapojte kritické myšlení a dvakrát - a klidně i třikrát - rolujte a jednou klikejte. Poctivý firmy s poctivým přístupem tu jsou a mě baví takovým pomáhat. Že to mám prostě nějak napsat a zařídit plnej košík?

Sorry, to nedám. Je to moje zodpovědnost vůči světu.

Jak digitální nomád donomádil

Dva měsíce v kuse. Dýl jsem to nedal. Rýže, rýže, rýže. To tady nemáte brambory? Potato? Kartofeln? Ne. Prostě nemaj. Brambory tu asi v životě neviděli. Stejně jako takhle žlutýho bělocha.

Přesně tak. Tomu vietnamskýmu klukovi, co nás hostil poslední dny před odjezdem v Ho Chi Minh City, jsme se zdáli nějak moc žlutí. Tak je pravda, že soused Korejec vedle nás vypadal jak albín.

Ale tak se opalujeme ne?

What? No?! Why?

Čemu jako nerozumíš?

A jo. Blik! Vždyť my jsme neviděli u moře jedinýho Vietnamce v plavkách. Všichni do jednoho se máchaj ve vlnách zahalení od hlavy až k patě. Sluníčko je totiž špatný, abyste věděli.

A vietnamští Vietnamci neznají Českou republiku. No chápete to?

Nomádění je super, ale...

Nikdo mi třeba na začátku neřekl, že v Kambodži se lidi na sebe usmívají. To se tady doprdelefix neumí tvářit alespoň trochu nasraně?

Alespoň tak jako my?

Bydlí tady v chýších z vlnitýho plechu. Vedle letiště za miliardy a turisti se na ně dívají jak na atrakci. Koupou se a perou prádlo ve stejné vodě, do které i... no vždyť víte co.

Děcka běhaj po kameništi bosa a největší radost jim udělá běloch, co je vozí na kole tam a zpátky.

Místo restaurace mají pojízdný wok na motorce, se kterou každý den postávají na jednom a tom samém místě. Každý den. Nejen pondělí až pátek.

A stejně se furt smějou.

Sluníčkáři.

Jenže my tady doma, na rozdíl od nich, řešíme důležitý věci. Třeba proč je na svátky zavřenej Kaufland, ale večerka být otevřená může.

Asiatů je jak...

No hodně. Hodně, hodně moc.

V Ho Chi Minh City se už nemůžete pomalu ani projít po chodníku. Jezdí po něm totiž motorky. Selským rozumem jsem vyvodil, že červená tady znamená něco jako: "Pojďte hoši, vezmem to po chodníku!"

Alespoň už vím, proč mají všechny patníky nakloněný do silnice.

Každopádně slalom mezi ojedinělými chodci zvládají bravurně. Ani u toho nemrknou.

Zato já jsem si párkrát málem káknul.

Jo a nedoporučuju spoléhat na zelenou pro chodce. Funguje spíš rychlý krok a vypnout hlavu. Zlatej Bangkok, poklidná to vesnička.

Akorát mi vrtá hlavou, jak se sem všichni ti lidi vlezou za dvacet let.

Možná otevřou atlas a píchnou prstem někam k Řípu a uvidí zemi zaslíbenou. Řepkou oplývající, co tam kdysi taky měli srp a kladivo. A hle, šéfuje jim Asiat.

Ekologie? What sir?

Dám vám ten plastový pytlík pro jistotu do dalšího plastového pytlíku, yes sir?

No, no, no!

What, sir? Ty nechceš tu vymoženost moderní doby, kterou tady máme? Náš plastovej pytlík? A brčko zdarma? Proč probuddhu?

Protože už se na ten bordel, co tu každý ráno vyplaví moře na pláž, fakt nedá dívat.

Plast, plast, plast.

Možná se tady válí víc plastu jak rýže.

A co víc! Oni se mezi těma odpadkama brouzdají ve vlnách a loví v tom kdo ví jaký mořský potvory, který vám pak připraví jako skvělou delikatesu v luxusní restauraci sto metrů od pláže. Fuj!

Průser je, že jim to nepřijde divný.

Že prostě vůbec nemaj páru, že oceán zasranej plastem něčemu vadí.

Že na vás koukají jak na blbce, když seberete kbelík, začnete chodit po pláži a sbírat ten jejich bordel. A že si jako moc nedělám iluze, kam ty mnou vysbíraný odpadky zase putovaly.

Tohle mou ekologicky zaměřenou dušičku fakt zatraceně bolí.

Hůlky? Tak akorát na lyžování

Ale jíst mě s tím fakt nenuťte.

Ještě ke všemu nudlovou polívku! Se mi to v těch rukách smeká a ty nudle... vždyť to klouže jak sviňa.

Pak mi ještě ten kus hovězího spadne zpátky do polívky, což vyvolá tlakovou vlnu a nudle mám v klíně.

Ne sorry, stačilo. A teď mi prosím dejte normální lžičku. Spoon, please.

Jak nemáte?

Bezva, tak jsem o hladu. A ten stůl po sobě fakt utírat nebudu.

Příště jdu zase do jistoty. Kuře, rýže, vidlička. Thank you!

Alespoň nějaká jistota

Hromadná doprava. Jestli něco v jihovýchodní Asii funguje spolehlivě, tak tohle. Autobusy, mikrobusy, trajekty, vnitrostátní lety.

Objednáte online. Zaplatíte online.

Sice se v tom busu pak konstantně klepete hrůzou. To když se autobusák za souvislého troubení snaží vytlačit z cesty náklaďák. Ale vždycky jsme dojeli. Já a můj kynedril.

Jo a pecka největší. Jedete si takhle busem na letiště a najednou nějakej Vietnamec ze zadního sedadla cosi zahuláká dopředu. Autobus zastaví, Vietnamčík vyskočí a bus pět minut stojí.

Zastávka? Asi má náskok, tak čeká.

Prdlačky!

Za pět minut se ten Vietnamčík vrátí se čtyřma bagetama, mávne na šoféra a pokračujeme na letiště.

Už se těším, až to vyzkouším u nás a poprosím řidiče, jestli mi zastaví na sváču. Asi už předem tuším, kam mě pošle.

A proč jsem donomádil?

No popravdě, na práci je to super. Dopoledne makáte, u nás všichni spí, nikdo neotravuje urgentníma emailama a produktivita letí strmě vzhůru. Protože chcete i něco vidět. A ne prosedět celý dny u počítače.

Taky mají všude skvělý kafe. A z kavárny vás nevyhodí, ani když tam jedno espresso srkáte čtyři hodiny. Spíš se na vás usmějou a donesou vám zadara ledový čaj.

Kuře s rýží stojí všude 25 Kč. S krevetama 30 Kč.

Bio ovoce prodávají na každém rohu. Za lidovku.

Na motorce můžete jezdit bez řidičáku.

Děti tu sice nemaj tablet, ale ve dvou letech umí pozdravita rodiče jim furt nestojí za zadkem. Ani když je úplně cizí běloch vozí na kole.

Není tam třičtvrtě zimy mlha a slunko svítí 12 hodin denně.

...

Doprdele, mně je smutno.

Proč jsem vůbec jezdil domů?

No proč. Protože jsem rozežranej středoevropskej parchant, co žije v jedné z nejsvobodnějších zemí světa a může kdykoliv sednout na letedlo a letět si, kam se mu zachce. Když se mu třeba zasteskne po bábovce od maminky.

Což většina lidí z těch zemí fakt nemůže.

Tak nepruďte s tím, že máte chuť emigrovat, protože jsme si zvolili prezidenta, co se půlce národa nelíbí.

Hawk!