Blog

Maminko, já tady nechci umřít

“Běž, ty vole! Běž!” … Leda hovno. Po pas ve sněhu. Může nás to zabít? Třeba nás to nezasype úplně. Odpálil už někdo z kluků ten batoh? Proč ještě ne? Mám to odpálit já? Kde je to táhlo? Doprdele, mě přece lavina zabít nemůže.

Uf! Tohle nebylo o fous. Tohle bylo boží slitování.

O kolik nás ta lavina minula? O 3 metry? O 10 sekund, před kterýma jsme šlapali stopu v místě, kde teď leží ta hromada sněhu? Pár metrů nád námi zapích Pán Bůh do sněhu svůj všemocný prst a stočil tu vířící se masu sněhu mírně doprava. Díky Bože! Asi nejsem zase takovej hříšník. Nebo na mě chystáš něco lepšího.

Hoši, tohle nemá cenu. Balíme to. Jedeme dolů.

Kolínka na snídani? Hej děláš si…?

Tak jo hoši, pořádně se nasnídejte. Dneska to bude dlouhý. Nebudeme troškařit, mám v plánu krásnou třítisícovku.

Svanetský placky, gruzínský chleba, maslíčko vypadá domácí. A děvočka nese nášup. “Ty vole, co to je?” Čočka?! OK, tak asi to tady snídaj. Nic moc teda, ale když máme před sebou takovej výstup. “Hoši, nese další talíř!” Kolínka se smetanou?! Sorry, to už asi fakt nedám. A tohle je jako co? Vypadá to jak otruby. “Hej, podle mě už jenom zkoušejí, co ještě sníme.” Už to nežerte, jdem lyžovat!

Taxík pod horu čeká. Odjezd, nastupovat!

“Sedím vepředu!”

Hrnu se k pravým předním dveřím. Sahám na kliku. Otvírám… Proč na mě ten týpek tak divně kouká? Nelíbím se mu? “Dů jů wont drajv?” Ne ty jo, proč bych měl chtít řídit? Co to má za blbý otázky? Divnej borec. A divný auto, ty jo. S volantem vpravo. Sorry, kámo! Mažu na svou půlku.

No ale kdo to má tušit, že tady má půlka aut volant vlevo a druhá půlka vpravo. I když možná to vysvětluje, proč je tady každej druhej barák autoservis. Divná země.

Tak hele! Tamten hřeben

Vypadá to drsně, chlapi. Přímo pod Ushbu. To vyběhneme za tři čtyři hoďky a pak si dáme ten žlab tam vlevo mezi těma skalama. Myslím, že dost dobrej plán.

Jo, dost dobrej. Akorát s jednou malou vadou. Nahoru jsme “běželi” 6 hodin. 1700 výškových metrů. A ani zdaleka ne k tomu žlabu. Přitom to zezdola vypadalo jako takovej brdek, co? No nic, čtyři odpoledne, hodina pokročila, měli bysme valit dolů. Pro sichr kopneme sněhový profil… vypadá to stabilně. Tak kdo ten sjezd načne? Ondro?

“Ty vole!”

“Co?”

“Tady to ruplo.”

A co mám teď jako dělat? Stojím kdesi uprostřed hory, svah mi ujíždí pod zadkem a já se doprdele bojííím. Tak pro mě pošlete vrtulník nebo něco!

OK, hlavně klid. “Opatrně jedu.” I když opatrně… Jak mám asi tak jet opatrně? Se mám nad tím sněhem vznášet nebo co? Prostě jedu, no. Tepovku mám vyšší, než když jsme šli nahoru. Kolena rozklepaný. Srdce v krku. Hovno v gatích. Hlavně dýchej, Honzo. Dýchej. V těch volných kalhotách to nikdo nepozná.

Hoši, zítra prosím nějakou lehkou lázeňskou. Třeba ten kostel za městem vypadá hezky.

Myslíte, že nás chce zabít jídlem?

Pánové, tohle je ale sen. Tři hodiny cesty přes popadaný laviny, ve zledovatělých kolejích vyjetých ve srázu nad řekou a skrz XY brodů, ze kterých jsme málem nevyjeli. Dokud na té káře nezařadil 4x4 a neodložil telefon. Gruzie, no.

Ale cíl téhle zběsilé cesty nemá chybu. Kolik tady může stát baráků? Dvanáct? Patnáct? Konec světa! Všude samý krávy, přičemž jinou živou bytost jsme zatím nezahlídli.

A tohle asi bude náš hotel!

No vida! Vítá nás mladá krásná… Sedmnáct? Aha, tak nic no. Tak alespoň panáčka s pantátou, ne?

Každopádně je to tady božský. Voda neteče. Zamrzla. Už v říjnu. Ale wifi funguje, takže srát na vodu. Jsme tady jenom my tři, několik místňáků a nad hlavou máme takový obrovský kopce. Mladou bych rozesmál, kdybych jí do ouška pošeptal, že bydlím na horách. Radši dáme ještě po panáčku. “Pantáto!”

Večeře se podává u domácích v obýváku. Panímáma kouká na gruzínskou telenovelu, mladá sjíždí Instagram a pantáta… “Hej, kam zmizela ta flaška slivovice?”

Ještě placku? Ne, fakt se moc omlouvám, ale už to nenacpu ani do kapes. Natož do žaludku. Panímáma se rozhodla, že na těch svých litinových kamnech uvaří snad všechny gruzínský jídla, co se tu předávají z generace na generaci. Bohyně! Do toho začíná neskutečně kydat. Zítra jdeme do prašanu borci. Nějakej krutej žlab.

“Dobro jutro!” Dobré? No jako snídaně excelentní. Ale já nevím, jestli si vůbec obuju lyžáky. Po týhle náloži jídla jestli se zvohnu... Ona nás chce vážně zabít. Je skvělá! Místo dcerky zkusím sbalit panímámu.


Ne! Laviny už prostě ne!

Jako je to hezký, když člověk tak intenzivně vnímá, že žije. Všechny starosti ho opustí a je pouze v přítomném okamžiku. Ale nemohl bych být, prosím, přítomen jinde, než na svahu, kterej se právě dává do pohybu?

Ne fakt ne! Po tom včerejším posrání se ve žlabu jdem dneska jenom fotit do lesa. Nakydalo dalšího půl metru a stejně musíme něco nacvakat pro sponzory. Budou boží záběry. “Dívej tu převěj! Tu skočím a pak to rozhulákám na dva oblouky tím svahem. Pecka!”

Hoši, tohle nemá cenu. Balíme to. Jedeme dolů.

Jako jedna věc je, když to pode mnou “jenom” praská. Ale když ta lavina jede přímo na nás a smete cestu, přes kterou jsem před 10 vteřinama šel. No ty vole! Vždyť já tam chtěl zastavit a fotit ty dva magory, co jsou tady na tom kopci se mnou.

Pryč. Dolů. Fofrem. K panímámě na večeři.

Jo fofrem. Už jste se někdy zkoušeli rozjet v metru čerstvýho sněhu? Napovím vám. Nejede to. A přidám jednu praktickou zkušenost - jet z kopce 1000 výškových metrů a odpíchávat se přitom hůlkama je dost na hovno. Ještě když padne mlha, nevidíte na pět metrů a trčíte kdesi v dolíku pod čtyřicetistupňovýma svahama. Jakoby nás ty hory dneska chtěly zabít.

Fakt krásnej den. Focení v lese. Jasný.


Neměls toho psa krmit

Teď se ho nezbavíme. No dívej, druhej. Chudáci, vždyť tady zdechnou. Si jich nevšímejte a třeba půjdou domů. Přece s náma nepůjdou ve stopě tisíc výškových metrů až na vrchol.

Půjdou.

Tohle je totiž Gruzie. A gruzínští psi. Co žijou ve dvou tisících metrech.

Takže když k vám z díry v plotě přijde pes, kráčí vám za lyžema 4 hodiny na kopec, nahoře si lehne na sluníčku vedle vás, pak s vámi utíká až dolů (a stíhá vám) a na začátku vesnice zase proleze tou stejnou dírou v plotě, ze který na ráno vylezl, tak s váma šel prostě a jenom na výlet. A nevím, čemu se ještě divíte. Já už se tady nedivím ničemu. Tohle je Gruzie.

 

A ještě video od Ondry - parťáka na život a na … na to naštěstí ne. Ať žije Gruzie!

Honza Navrátil