Blog

Takoví hodní muslimové. Jenom ty koně kdyby nejedli

Salam! “Salam alejkum! Ingliš?” Ne, Czechia! “Ááá,Čechia! Dovolíte, abych vám potřásl pravicí?” A takle to tady chodí. Lidi jsou tady ještě pořád lidi. Slušní. Hodní. Až na jednu sortu zvláštních týpků, kteří to sviňáctví mají snad celosvětově vrozený. Taxikáři.

Zrodilo se to jako spontánní nápad, který se výměnou dvou emailů proměnil v realitu. “Kyrgyzstán, jo?” … “No v květnu mám ještě volno.” … “Já taky, tak jedem?” … “Tak jedem!” Přičemž jsme koupili letenky a až poté průvodce, kde se hned na druhé stránce píše, že se do Kyrgyzstánu v půlce května nejezdí, páč je v horách kosa, plno sněhu a prostě všechno špatně.

Ale zase tam alespoň nejsou lidi, no.

Ty vole, už mi dej pokoj!

Furt: “Taxi, taxi, my friend!” Já tě vidím, slyším a… bohužel taky citím. Ale chápeš, že si napřed potřebuju vyměnit dolary za ty vaše šušle, koupit simku a taky už hodinu držím nohy křížem? Nechápeš. Chápu. “Taxi, my friend. Van tausnd fajf handrd som!”

Ne ty jo. Už toho mám zcestovanýho dost na to, abych se znova nechal odrbat hned prvním taxikářem po příletu. Dej mi pokoj! Nic nebude. Jedeme maršrutkou. 100 som. Za oba, ty vydřiduchu! Týpek z maršrutky navíc vypadá jako sympaťák, co sbírá kladný body, když nás bere do svojí oblíbené jídelny, kde se v 7 ráno můžeme trochu srovnat tím, že nám čtyřhodinový časový posun sebral skoro celou noc.

Koukám kafe jenom rozpustný. Do misky. Zajímavej podnik. Espresso? “Niet!”

Aha. Tak prosím alespoň to boží pečivo plněný masem, sýrem a všema těma vašima blízkovýchodníma dobrotama. Rachmat! Děkuju! Úúú, na to žrádlo jsem se těšil.

Plán? Nic neplánovat

Ono to totiž přijde samo. Tak jako přichází ten týpek z maršrutky už potřetí k našemu stolu a vyptává se, kam máme namířeno. Starostlivej pán. Tak dáme to údolí Ala Arča ne? Je to kousek od Biškeku, alespoň se nebudeme štrachat daleko. Po 24 hodinách na cestě mám celkem dost. A hle, maršrutkář už nám objednává taxík. Svého kamaráda. 1500 som. 600 Kč cca.

Ne, ne! My radši maršrutkou. To levnější. Míň peněz, charašo?

“Ala Arča maršrutka niet. Taxi.”

Aha. Ok, ok. Tak nic no, tady asi neušetříme. Tu máš peníze a jedem! S kamarádem tvým. A první, co vidím po příjezdu na parkoviště na začátku doliny Ala Arča, jsou tři vedle sebe krásně vyskládaný maršrutky. Za 100 somů jízda. Šmejd jeden! Ale lepším se. Tentorát se mnou vydrbal až druhej taxikář.

V hotelu čekají dvě nahotinky

Kdyby bylo na mně, dám tomu místu pět hvězdiček. Ale tady hodnocení na booking.com nesbírají. Čtyři lůžka asi nejsou dostatečnou kapacitou pro zařazení do nabídky. Parkování je možné jen o 1800 výškových metrů a den a půl pochodu níže. Datové pokrytí mizerné a topení funguje, jenom když svítí slunce. A taky se tu usadily myši. Nic pro dámičky. Teda kromě těch dvou krasotinek silikonových, co se na mě usmívají z plakátu na zdi. Krásnej výhled před spaním. No děvčata, pod vaším dohledem to bude noc jedna báseň…

Pěkně bídná báseň! Jak od Baudelaira. Opilý koráb. Asi tak se cítím. Něco mi tady v těch 4000 metrech nad mořem chybí. Kyslík, nejspíš. Bolí mě hlava. A nohy. Prej: “Dej si jenom půlku toho prášku. Po tom do dvaceti minut usneš.” Jasný. Dvacet minut trvá už pět hodin. Zabírá až Ibalgin ve čtyři ráno.

Ale stejně to bylo krásné tady přespat – v Hotelu Korona. Žluté plechové boudě obklopené sněhem, ledem a prázdnotou. A teď nastal čas zdolat nějakej kopec.

Bože, jak já nesnáším suť!

Mrzne mi zadek. Tropiko stanu se celou noc třepe ve větru. No tak snad to vydrží, ultralight. Vzhůru jsme od pěti, ale ze spacáku vylézáme až v osm, kdy se stanu dotýkají první sluneční paprsky. Jdu nabrat vodu na čaj. Aha… nejdu. Potůček zamrzl. No jo, ten květen. Podej mi cepín!

Náš cíl máme nad hlavou. Čtyřtísícovku Elektro. Tak za dvě hodiny vyběhneme do sedla, pak to střihneme po ledovci na vrchol a do dvou máme posekáno. Ještě stihneme opalovačku u stanu. Jasný, Honzo. Ses nepoučil z Gruzie? Grrr! V tom sněhu se nedá jít! Každý pátý krok se v té mokré sračce boříme po pás. “Tak to zkusíme vylézt nahoru tou sutí vpravo?”

Ty vole, sutí né! Nesnáším suť!

Ale není zbytí. Ujíždím. Klopýtám. Proklínám. Jsme v sedle. 13:50. Opalovačku asi nestíháme. Balíme to. A hádejte, kudy vede cesta dolů.

Ujíždím. Klopýtám. Proklínám. Letím na držku. Super túra. Ve čtyři jsme u stanu. Přesně podle plánu. V šest zalézáme do spacáků. A vyklubeme se z nich zase až další den v 8 ráno. Mrzne mi zadek.

Tak bych si dal nějakou místní specialitu

Konečně v údolí. Po šesti dnech “sprcha” v řece. Tak ukažte, co tady máte dobrýho. Local food? Ale né, neukazuj mi tu bajdu přes cestu. Sem říkal local, ne lokál. Typical Kyrgyz, charašo?

“Da, charašo! Bešparmak.”

Bešparmak?

“Da! Typical Kyrgyz.”

Tak sem s tím!

No a to si děláš legraci, ne? Já tady šest dní žeru v horách jídlo z pytlíku, žaludek mám scvrklej jak tu sušenou švestku, co se válí pod stolem, a když si chci konečně pořádně pochutnat, tak přede mě postavíš hromádku - jako fakt hromádku - planých nudlí posypaných masem? A ještě to mám jíst rukama, ne? Když je to ten bešparmak - pět prstů. Á… tak super. Dostanu vidličku. Uf!

Tak mi, prosím, dones ještě alespoň chleba se sýrem. A kafe! Aha, rozpustný, v misce. Zkvašený koňský mlíko? Ne děkuju, už jsem dneska byl. Dvakrát. Chudáci Kyrgyzové.

Chceš říct, že všechny tyhle koně…?

“Da, na mjaso. Byznys. Charašo?” No charašo. Bohužel. A takový to bylo doteď romantický. Takže počkej, ještě jednou - všech těch 150 koní, co se tady volně prochází na loukách pod pětitisícovými štíty, jsou na maso? “Da, mjaso.” Supr. A ještě mi řekni, že to, co jsem měl včera naházený na těch nudlích bylo… “Da.” No doprdele. A to jsem chtěl místopřísežně prohlásit, že bych koně v životě nestrčil do huby.

Promiň, Jurášku.

Pojďte, budeme si povídat

Jako jo, je to super, když jsou ty lidi tady tak srdeční. A hned, jak zahlédnou dva podivíny s batohama, se s náma dávají do řeči. To já si jako rád povídám. Ale, ty vole, tohle jsou konverzace asi tak hluboký, jako když mluvíte se svým psem. Angličtina? “Něpaněmajem. A ty rusky paněmaješ?” Cha! Vypadám snad jako ročník pětašedesát? Takže začínáme a končíme asi takhle: “Ty zlaté zuby. To v Kyrgyzstán normální?” … “Da!” … “Aha.”

Problém ovšem nastává při ubytovávání se přes Airbnb, když se jim snažíme vysvětlit, že jsem platil kartou v aplikaci a Airbnb jim peníze pošle po check outu. Nechápou. Chtějí peníze cash. No jo, technologie.

Dvakrát to zvládáme vysvětlit za pomocí té nejjednoduší angličtiny řízlé českoruštinou, Google Translatoru a ujišťovacího se charašo za každou větou. Přičemž pokaždé, když do translatoru zadám něco přeložit do kyrgyzštiny, začnou se hrozně smát. Hahaha. Asi se začnu smát taky. Nebo plakat. Do třetice beru do ruky tužku, papír a kreslím - na ultrazvukový snímek miminka - schéma toku peněz od nás přes Airbnb k našim hostitelům.

Charašo? Sláva! Charašo!

To jsou takové lehké peripetie. Jinak ubytování přes Airbnb používám skoro všude na cestách a vždycky se dostanu k fajn lidem. Třeba až k nim domů. Žádný anonymní hotel. Zaregistrujte se na Airbnb přes tento odkaz a dostanete 725 Kč na své první ubytko. A já 375 Kč. Na další cesty.

To se tady nikomu nechce na záchod?

Za ty tři dny tady v Barskoonu ta ztracená kila z hor určitě nabíráme zpátky. Rodinka, co nás přes Airbnb hostí, je boží. Máme pokojíček u nich doma, děcka si hrají s karimatkou a cepínem a paní domácí nás od rána do večera krmí specialitama její kuchyně. Kam se hrabe bešparmak!

Ale nastal čas sbalit batohy.

U hlavní silnice zkušeně odchytáváme maršrutku. Cenu smlouváme takovým stylem, že borec ani nestačí oponovat a frčíme zpátky do Biškeku.

Jedeme hodinu, dvě, tři, čtyři,… “Jako myslíš, že zastaví na záchod? Už mě docela pálí močák.” Pět hodin. Ty vole, už to odstav! Pět a půl. A odbočka. Konečně. Stojíme. Močíme. Vám se nikomu nechce? A jo vy máte Ramadán. Nejíte, nepijete, nevylučujete. No tak dobrý, mám prázdno, můžeme pokračovat. Další tři hodiny. Alláhu, drž mi močák, prosím!

V Biškeku bereme první taxík. Chyba. Za pět minut ho uprostřed kolony společně se šoférem tlačíme přes čtyři pruhy na kraj silnice. Nestartuje. Divím se? Ani ne. Když tady mají všechna auta rozflákaný čelní sklo, půlka jezdí s volantem vpravo, druhá vlevo a bezpečnostní pásy ustřihli, aby nepřekážely.

A víte co? Vůbec se mi do toho našeho navšechnopravidlo a nicnemůžetejentak nechce vracet.


Mrkněte taky na pár mých fotek.

 
Honza Navrátil