Blog

Maminko, já tady nechci umřít

“Běž, ty vole! Běž!” … Leda hovno. Po pas ve sněhu. Může nás to zabít? Třeba nás to nezasype úplně. Odpálil už někdo z kluků ten batoh? Proč ještě ne? Mám to odpálit já? Kde je to táhlo? Doprdele, mě přece lavina zabít nemůže.

Uf! Tohle nebylo o fous. Tohle bylo boží slitování.

O kolik nás ta lavina minula? O 3 metry? O 10 sekund, před kterýma jsme šlapali stopu v místě, kde teď leží ta hromada sněhu? Pár metrů nád námi zapích Pán Bůh do sněhu svůj všemocný prst a stočil tu vířící se masu sněhu mírně doprava. Díky Bože! Asi nejsem zase takovej hříšník. Nebo na mě chystáš něco lepšího.

Hoši, tohle nemá cenu. Balíme to. Jedeme dolů.

DSC06606.jpg
DSC06467.jpg

Kolínka na snídani? Hej děláš si…?

Tak jo hoši, pořádně se nasnídejte. Dneska to bude dlouhý. Nebudeme troškařit, mám v plánu krásnou třítisícovku.

Svanetský placky, gruzínský chleba, maslíčko vypadá domácí. A děvočka nese nášup. “Ty vole, co to je?” Čočka?! OK, tak asi to tady snídaj. Nic moc teda, ale když máme před sebou takovej výstup. “Hoši, nese další talíř!” Kolínka se smetanou?! Sorry, to už asi fakt nedám. A tohle je jako co? Vypadá to jak otruby. “Hej, podle mě už jenom zkoušejí, co ještě sníme.” Už to nežerte, jdem lyžovat!

Taxík pod horu čeká. Odjezd, nastupovat!

“Sedím vepředu!”

Hrnu se k pravým předním dveřím. Sahám na kliku. Otvírám… Proč na mě ten týpek tak divně kouká? Nelíbím se mu? “Dů jů wont drajv?” Ne ty jo, proč bych měl chtít řídit? Co to má za blbý otázky? Divnej borec. A divný auto, ty jo. S volantem vpravo. Sorry, kámo! Mažu na svou půlku.

No ale kdo to má tušit, že tady má půlka aut volant vlevo a druhá půlka vpravo. I když možná to vysvětluje, proč je tady každej druhej barák autoservis. Divná země.

DSC05601.jpg
DSC05488.jpg
DSC05531.jpg

Tak hele! Tamten hřeben

Vypadá to drsně, chlapi. Přímo pod Ushbu. To vyběhneme za tři čtyři hoďky a pak si dáme ten žlab tam vlevo mezi těma skalama. Myslím, že dost dobrej plán.

Jo, dost dobrej. Akorát s jednou malou vadou. Nahoru jsme “běželi” 6 hodin. 1700 výškových metrů. A ani zdaleka ne k tomu žlabu. Přitom to zezdola vypadalo jako takovej brdek, co? No nic, čtyři odpoledne, hodina pokročila, měli bysme valit dolů. Pro sichr kopneme sněhový profil… vypadá to stabilně. Tak kdo ten sjezd načne? Ondro?

“Ty vole!”

“Co?”

“Tady to ruplo.”

A co mám teď jako dělat? Stojím kdesi uprostřed hory, svah mi ujíždí pod zadkem a já se doprdele bojííím. Tak pro mě pošlete vrtulník nebo něco!

OK, hlavně klid. “Opatrně jedu.” I když opatrně… Jak mám asi tak jet opatrně? Se mám nad tím sněhem vznášet nebo co? Prostě jedu, no. Tepovku mám vyšší, než když jsme šli nahoru. Kolena rozklepaný. Srdce v krku. Hovno v gatích. Hlavně dýchej, Honzo. Dýchej. V těch volných kalhotách to nikdo nepozná.

Hoši, zítra prosím nějakou lehkou lázeňskou. Třeba ten kostel za městem vypadá hezky.

DSC05130.jpg
DSC05253.jpg

Myslíte, že nás chce zabít jídlem?

Pánové, tohle je ale sen. Tři hodiny cesty přes popadaný laviny, ve zledovatělých kolejích vyjetých ve srázu nad řekou a skrz XY brodů, ze kterých jsme málem nevyjeli. Dokud na té káře nezařadil 4x4 a neodložil telefon. Gruzie, no.

Ale cíl téhle zběsilé cesty nemá chybu. Kolik tady může stát baráků? Dvanáct? Patnáct? Konec světa! Všude samý krávy, přičemž jinou živou bytost jsme zatím nezahlídli.

A tohle asi bude náš hotel!

No vida! Vítá nás mladá krásná… Sedmnáct? Aha, tak nic no. Tak alespoň panáčka s pantátou, ne?

Každopádně je to tady božský. Voda neteče. Zamrzla. Už v říjnu. Ale wifi funguje, takže srát na vodu. Jsme tady jenom my tři, několik místňáků a nad hlavou máme takový obrovský kopce. Mladou bych rozesmál, kdybych jí do ouška pošeptal, že bydlím na horách. Radši dáme ještě po panáčku. “Pantáto!”

Večeře se podává u domácích v obýváku. Panímáma kouká na gruzínskou telenovelu, mladá sjíždí Instagram a pantáta… “Hej, kam zmizela ta flaška slivovice?”

Ještě placku? Ne, fakt se moc omlouvám, ale už to nenacpu ani do kapes. Natož do žaludku. Panímáma se rozhodla, že na těch svých litinových kamnech uvaří snad všechny gruzínský jídla, co se tu předávají z generace na generaci. Bohyně! Do toho začíná neskutečně kydat. Zítra jdeme do prašanu borci. Nějakej krutej žlab.

“Dobro jutro!” Dobré? No jako snídaně excelentní. Ale já nevím, jestli si vůbec obuju lyžáky. Po týhle náloži jídla jestli se zvohnu... Ona nás chce vážně zabít. Je skvělá! Místo dcerky zkusím sbalit panímámu.

DSC05630.jpg
DSC05816.jpg
DSC05676.jpg


Ne! Laviny už prostě ne!

Jako je to hezký, když člověk tak intenzivně vnímá, že žije. Všechny starosti ho opustí a je pouze v přítomném okamžiku. Ale nemohl bych být, prosím, přítomen jinde, než na svahu, kterej se právě dává do pohybu?

Ne fakt ne! Po tom včerejším posrání se ve žlabu jdem dneska jenom fotit do lesa. Nakydalo dalšího půl metru a stejně musíme něco nacvakat pro sponzory. Budou boží záběry. “Dívej tu převěj! Tu skočím a pak to rozhulákám na dva oblouky tím svahem. Pecka!”

Hoši, tohle nemá cenu. Balíme to. Jedeme dolů.

Jako jedna věc je, když to pode mnou “jenom” praská. Ale když ta lavina jede přímo na nás a smete cestu, přes kterou jsem před 10 vteřinama šel. No ty vole! Vždyť já tam chtěl zastavit a fotit ty dva magory, co jsou tady na tom kopci se mnou.

Pryč. Dolů. Fofrem. K panímámě na večeři.

Jo fofrem. Už jste se někdy zkoušeli rozjet v metru čerstvýho sněhu? Napovím vám. Nejede to. A přidám jednu praktickou zkušenost - jet z kopce 1000 výškových metrů a odpíchávat se přitom hůlkama je dost na hovno. Ještě když padne mlha, nevidíte na pět metrů a trčíte kdesi v dolíku pod čtyřicetistupňovýma svahama. Jakoby nás ty hory dneska chtěly zabít.

Fakt krásnej den. Focení v lese. Jasný.

DSC05671.jpg
DSC06295.jpg
DSC06359.jpg


Neměls toho psa krmit

Teď se ho nezbavíme. No dívej, druhej. Chudáci, vždyť tady zdechnou. Si jich nevšímejte a třeba půjdou domů. Přece s náma nepůjdou ve stopě tisíc výškových metrů až na vrchol.

Půjdou.

Tohle je totiž Gruzie. A gruzínští psi. Co žijou ve dvou tisících metrech.

Takže když k vám z díry v plotě přijde pes, kráčí vám za lyžema 4 hodiny na kopec, nahoře si lehne na sluníčku vedle vás, pak s vámi utíká až dolů (a stíhá vám) a na začátku vesnice zase proleze tou stejnou dírou v plotě, ze který na ráno vylezl, tak s váma šel prostě a jenom na výlet. A nevím, čemu se ještě divíte. Já už se tady nedivím ničemu. Tohle je Gruzie.

DSC06740.jpg
DSC06546.jpg
DSC05925.jpg
 

A ještě video od Ondry - parťáka na život a na … na to naštěstí ne. Ať žije Gruzie!

Pour Féliciter? Nebo jen Podřadný Fascikl?

Přejeme příjemné prožití svátků vánočních a úspěšný start do nového roku. Ano, my taky. Jako stošestí v pořadí. Určitě máte radost, že jsme si na vás takto originálně vzpomněli. Jako těch stopět před námi.


To víte, přece nebudeme dělat kládu ze štégrajfu. PFko je povinnost. To se poslat musí.

Musí?

A to bych se na to podíval. Když už musí, tak ať to je alespoň Pořádnej Fičák. Psaný Fištrónem. Přijatelný Fejsbukem. A ne takovej Prachsprostej Fuck.

Protože co si budeme povídat. Když vám před Vánoci přijde do mailové schránky už nevímkolikáté přání veselých Vánoc a šťastného nového roku, zahřeje vás to tak příjemně u srdce, že tu zprávu, ještě celí rozněžnělí, uložíte do složky, kde jí bude nejlíp. Do koše.


Tak jsem byl požádán...

... abych udělal mým dvěma nejmilejším klientům PFko. Po dni bezradného tápání, vyťukávání trapných frází a jejich opětovném mazání, mlácení hlavou do stolu, čtvrtém kafi a depresivních vykřicích do ticha přestali tito dva být mými nejmilejšími klienty. Zasraný PFko!!!

Nicméně jsem si udělal dokonalou rešerši světové PF kreativity.

A 99,99 % je totální bullshit, u kterého nikdo nepřemýšlí dál, než k úvaze: "Musíme poslat PFko. Dej tam sněhuláka na pánvičce, jak si krájí mrkev. Vaše Tescoma." 

Takže se fakt není kde inspirovat. Pročež jsem sepsal...


Pět Fází Půvabem Fintěného PF

Což ve zkratce znamená vynechat slova: Vánoce, plné, pohody, lásky, klidu, v novém, roce, hodně, štěstí, zdraví, osobních a pracovních, úspěchů, přejí


1. Poslání Filigránské

Že máme mít veselý svátky nám už od srpna připomíná ten zelenej šmejd. A mnoho štěstí, zdraví a úspěchů budeme mít, dokud bude Andrej snít ve Strakovce. A on bude. A bude a bude! To si pamatujte.

Takže proč se opakovat.

Dejte tomu hloubku. Zadrnkejte na city. Donuťte adresáty vašeho PFka, aby se nad ním alespoň na chvíli zastavili a zamysleli.

bilek-pf_2019-final-2-512x1024.jpg

2. Pokleslý Frňák

Tohle je tip pro manažery všech Předokonalých Firem: Zhluboka se nadechněte... a polkněte své ego.

Už? Výborně. Po rameni se plácáte celý rok. Tak co se pro jednou vykašlat na: "Dokonalost skrytou v detailech?" Co takhle umazat ladné linky vašeho s láskou vyrobeného produktu a pro změnu se zabývat těmi lidmi na druhé straně přijímače? Když jsou ty Vánoce.

Je to přání. Pour Féliciter – pro poblahopřání. Ne pro sebechválu.



3. Pozitivně Foukající

Vaše PFko musí pohladit jako vááánek. Slova volte měkkoučká jak chundelatá deka, do které se zabalíte s čajem, cukrovím a Danielle Steelovou.

A ne: "Pracujeme, projektujeme a stavíme nový rok. Váš Adolf Hitler."

Jsou Vánoce. Čas, kdy i slušní lidé brněnští povolí bicepsy a do bramborového salátu jim ukápne slza. Maximálně jedna teda. A víc ani hovno.

Tak buďte něžní. A nejen vy, chlapci. Také děvčata...

AK_zahrady-pf_2019-final-512x1024.jpg


4. Přiměřeně Ftipné

Humor je fajn. Ale mně se třeba hrozně nelíbí, když je někdo ironický až sarkastický. Ke všemu, když jde o tak vážnou věc, jako jsou Vánoce. Vždyť stačí chvilku zaváhat a na přeplněném parkovišti u obchoďáku nacouvete do auta toho pána, co jste mu před deseti minutami vyfoukli poslední televizi Samsung se 70 % slevou. A to prostě není legrace.

Ale vážně.

Vtípky na PFku ano. Ale čeho je moc, toho je příliš. Musí to mít styl a úroveň. Znovu opakuji: Jsou Vánoce.

asolo_PF_2019_asolo-512x1024.jpg

5. Předběhněte Frontu

A teď, když už skoro všechno víte, vám řeknu to hlavní. Ještě předtím si ale představte ty lidi na druhém konci - adresáty vašeho PFka. Po ránu usedají k počítači, otvírají emailovou schránku a tam... 39 nových zpráv. 38 s předmětem PF 2019. Jak z nich vyčnívá to vaše?

Takže Poslední Finesa - pošlete PFko, jaké byste sami chtěli dostat.

A já vám za něj Pošlu Fáčko.

A to se necháte? Takhle se sebou manipulovat?

Necháte. My všichni necháme. Protože to máme rádi. Takhle si společně u piva hezky zanadávat na ten čím dál horší svět. Který je sice ve skutečnosti lepší a lepší, ale co na tom. Dobrá zpráva není zpráva.

Viďte, milé mediální domy?

Schválně, kdy jste naposledy četli nebo slyšeli něco jako: "Svět je zdravější! Průměrná délka života tento rok celosvětově překročila 70 let." Nebo: "Na světě se žije lépe! Počet lidí žijících v zemích se středním příjmem meziročně vzrostl o 3 %."

Prdičky naší babičky. To tak spíš: "Syrský uprchlík znásilnil sedmdesátiletou důchodkyni a nevšiml si, že to nebyla důchodkyně, nýbrž důchodce!"

Pak se přidá Václav Klaus mladší a šli byste si to nejradši hodit. Evropská unie špatně. Migrace špatně. Zedníci špatně. Počasí špatně. O tom málo bílým sněhu ani nemluvě. Opozice špatně. "Počkat, vždyť já jsem opozice! Ale za to může EU." Prostě všechno špatně. Ani zvířátko na závěr už to nevytrhne.

Informace na druhém místě

Média sice píšou, natáčejí a hlásají, ale pro naše modrý oči to nedělají. V prvé řadě si musejí vydělat na rohlíky. A ty jim zaplatí jenom příjmy z reklamy. Takže čím víc lidí reklamu uvidí, tím vypečenější ty rohlíky budou.

Jak potom může vypadat takové klasické zadání pro novin(k)áře?

Napiš něco hezkého o tom, že počet přírodních katastrof se za posledních 100 let snížil na polovinu? Ani boha! Vymysli nadpis, na který budou lidi klikat. A tak na hlavní stránce naším pravým ukazovákem na myši smýká "Tornádo, co se prohnalo školkou a děti ještě týden pršely z nebe."

OK, to jsem trochu přehnal.

Ale ten klesající počet katastrof si z prstu necucám. To je FAKT.

4,2 milionu mrtvých miminek

A tohle hrozné číslo je taky FAKT. 4,2 milionu dětí se jen v roce 2016 nedožilo ani roku života. TO - JE - DĚS! Kde to prokristapána žijeme? Tenhle svět je opravdu hnůj.

Ale víte co? Podle mě je to docela hezké číslo. A nepoprskejte si monitor.

Naštěstí jsem dost daleko, abych od vás hned nechytil jednu v amoku přesně mířenou a měl čas vám to vysvětlit. Totiž, když si ty 4,2 miliony plovoucí ve vzduchoprázdnu zařadíte do kontextu, zjistíte, že s námi zase někdo hraje nefér hru. Takže: v roce 2015 zemřelo na celém světě 4,4 milionu miminek, rok předtím 4,5 milionu a v roce 1950 zemřelo na planetě 14,4 milionu miminek!

Už to vypadá jinak, ne?

A teď dosadíme ještě jednu proměnnou.

V roce 1950 přišlo na svět 97 milionů dětí. A v našem "tragickém" roce 2016 se narodilo 141 milionů dětí! Tak to hezky podělíme a hodí nám to 15% úmrtnost v roce 1950 oproti 3% úmrtnosti v roce 2016.

Voilá! Svět je se zlepšuje.

A stejně se furt jenom vraždí

No jasně, vypadá to tak. Syřani vraždí. Afgánci vraždí. Islámský stát vraždí. Koťátka se vraždí. A Dagmar Honsová včera správně předpověděla, že dnes bude v Praze svítit sluníčko.

WTF?! Co je to za zprávu?

No jo, takový věci nikoho nezajímají. Říkají se hlavně doprdeletojsoualehrůzy, páč ty přece táhnou. Na takový se kliká, sdílejí se, komentují se a... příjmy z reklamy se hrnou.

Že dřív se ale tolik špatných věcí nedělo? Sorry, ale ještě před deseti lety jsme taky nenosili televizi, noviny a rozhlas v jedné malé krabičce v kapse u kalhot. Díky sociálním sítím víme o vlastním prdu dřív, než se nám rozevřou půlky. I těch médií je víc. A v konkurenci zprava zleva je táááák snadné sklouznout k nějaké te negativní zprávičce. Alespoň malinké. Úplně nevinné pidi vraždičce. Bim ju tam: "Muž si strčil čívavu do kapsy, kde se udusila zápachem z vlastních úst."

Že žijeme v šesté nejbezpečnější zemi na světě, ve kterém je nejmíň válek v historii, už tolik netáhne. Ale je to FAKT.

Stejně jako to, že Česká republika skončila jako druhá nejpesimističtější země na světě.

Jo, zase jenom druhá.

My na západě, oni na východě

Osm nejbohatších lidí světa vlastní tolik, co polovina lidstva. Supr, tenhle titulek zabere. Pár bohatých papalášů na západě neví co s prachama a chudáci černoušci v Africe nemají co do huby. A my si samozřejmě taky žijeme jak prasata v žitě. V té naší rozvinuté zemi. Narozdíl od lidí v těch rozvojových.

Tak nás to učili ve škole, ne? Rozvinuté země - to jsme my a rozvojové - to jsou ti černí a žlutí mužíci, co toho moc nemají, do školy chodí 10 km pěšky a umírají na prachsprosté nachlazení. Tak to říkají média, politici a určitě vám to tak přednesla i paní učitelka.

Ale je to pěkná blbost!

Tohle rozdělení světa platilo možná před padesáti lety. My a ti chudí. A mezitím co... vzduchoprázdno?

Takže pro pořádek - 75 % lidí na planetě žije v zemích se středním příjmem. To znamená, že mají přístup k vodě, elektrice, vzdělání a do práce jezdí v horším případě ve čtyřech na jedné motorce, kterou řídí nejmladší člen domácnosti, co překročil hranici 130 cm výšky. Svět se totiž změnil. A počet lidí žijících v extrémní chudobě se za posledních dvacet let víc jak dvojnásobně snížíl.

Což na té Nově zase zapoměli nějak dodat. Tak alespoň bude borec na konec.

Jen malinkou pravdičku

Si to vezměte optikou naší krásné pesimistické republiky. V mediích se propírá pár pracháčů (zdravím Andreji) a pak tragický případy lidí, co s exekucí na krku skončili na ulici. Ale o 99% lidí jako vy nebo já se nemluví. Teda já už jsem v televizi byl, ale viděla to jenom moje maminka. Zato čtyřikrát. Ale to je vedlejší.

Média prostě posílají do světa jen mimořádné události.

Dva extrémní protipóly - dichotomie se tomu říká. A na normální věci se kašle. 99,9% normálních věcí mezi dvěma extrémy do zpráv nebo svého politického PR nechce. A nepotřebuje.

Tak než si zase z nějaké hrůzašpínaděs zprávy uděláte obrázek o světě, plácněte svou pravou ruku, která se už už chystla kliknout na tlačítko sdílet a ověřte si FAKTA.

Nebo si přečtěte tuhle knížku. Je fakt boží. A napsal ji vrah těch miminek.

A dost už obviňování médií a politiků, že nám neříkají pravdu. Nota bene, když oni nám ji vlastně říkají. Jenom ne celou, no. A za to do pekla nepůjdou. Maximálně do malého peklíčka, s malými kotlíky a malým ohýnkem. A zase to bude špatně. Že bychom to svedli na regulace Evropské unie, Vašku, Andreji, Tomio?

Jak jsem vyhrál volby. Asi tak na půl hodiny

To se stalo jednoho letního odpoledne, kdy jsme si řekli, že kritizovat druhé bylo sice fajn, ale kupodivu to nikdy nic nezměnilo. Chodník zůstal stejně křivej, bordel v dědině dál bordelovatěl a kyselo bylo... málo kyselý. Jak jinak.

Takže volby.

Proč proboha? Zrovna do politiky. Já, takovej slušnej kluk, co dva dny nespí z rejpavýho komentáře na facebooku, se pouštím do špíny všech špín.

Jó, to byste mi mohli říkat desetkrát.

Ale já když si prostě něco zamanu... tak za tři dny i celou dědinu křížem krážem projedu, 53 podpisů na petiční archy posbírám, vypoklonkovat jedním sociálním demokratem se nechám (kdyby jen věděl, ke komu se to hlásí) a ke všemu na první místo kandidátky se napsat nechám. Ne že bych se tomu bránil.

A jako co?

Podpis? A co jako nabízíte?

Ehm... no... my... číslo na Babiše? Nemám prosím. Makat? Samozřejmě že budeme! Islám? Tak ten tady jakoby nechceme. I když farář stejně moc práce nemá, tak by si jakoby mohl přivydělávat v mešitě... Ne, dobře, máte jakoby pravdu! Ale umím mluvit sprostě. Skoro jako pan prezident. Kundu za podpis, co vy na to? Cože? Zadarmo? Samozřejmě, všechno! Uvidíte, bude eště lepšie.

Hmm, tak ten politický marketing asi nebude moje parketa.

Já tak říkat pravdu.

Protože soudě podle volebních programů současné poctivě uležené dvanáctileté garnitury tady v obci se 700 obyvateli máme už minimálně tři doktory, čtyři informační centra a plyn přímou trubkou z Moskvy. Krásnou žlutou. A další mi už přišla zbytečná.

Jenže ta pravda není zdaleka tak důležitá jako...

Koblihy? Nic. Vodu dostanou

Přece si nebudeme hlasy voličů kupovat. Já chci, aby mě lidi volili, protože mi věří. Protože jsou přesvědčení, že pro ně budu ty čtyři roky dělat něco smysluplnýho. A ne jenom jednou za tři měsíce hajlovat na třináct bodů programu veřejného zasedání zastupitelstva.

Takže byla beseda. Vlastně dvě.

Krásné letáčky, pozvánka všem do schránky s termínem, programem, hezkou fotkou a... "Božka, tam se asi nenadlábnem. To radši kouknem na Prostřeno. Namažeš chleba se sádlem a podíváme se, jestli to v Praze dělaj stejně."

A tak to taky dopadlo.

Není žvanec, nejsou besedující.

Na tu první sešlost dorazilo šest lidí. Z toho dva zástupci konkurenčních stran podívat se, jestli tady fakt nebude nic k jídlu a to pivo si fakt musejí zaplatit sami. Nebylo. A museli. Fakt. Páč voda s citronem jim nejela. A brambůrky jsme sežrali my.

Druhá beseda ovšem dopadla o poznání lépe. Jen si to vezměte - při té první jsme na účast šesti hostů vynaložili 345 Kč. To znamená 57 Kč a 50 haléřů na jednoho účastníka besedy. U té druhé jsme už ale optimalizovali rozpočet na 0 Kč. Přičemž přišli dva lidi a 0 Kč na osobu ukázalo, jak efektivně bychom v zastupitelstvu hospodařili s veřejnými financemi.

A toliko k zájmu občanů o věci veřejné a guláš zdarma.

To jsem ještě nezažil

Představte si, že mi přišel do schránky volební lístek s mým vlastním jménem! Kandidátka číslo 5 - S mladými do budoucnosti - první v pořadí Jan Navrátil, 29 let, OSVČ.

OSVČ?

No, to jsme asi krapet nedali. Ale kdo to měl vědět, že se v těch přihláškách píše truhlář, dělník, učetní, ředitel a tak. Sem prostě navyklej, že všude píšu OSVČ. Stejně jako těch pět dalších lidí za mnou... "Cože to jsou, Božka? OZZ? No tak to hodím těm sociálním demokratům. Ti jim pomůžou."

Otázka, jestli bych to v obci s věkovým průměrem 54 let vytrhl s copywriterem.

A pak to přišlo.

Pátek 5. října 2018. Zkontrolovat, zda je křížek na správném místě. Vložit do obálky. Sebejisté vykročení zpoza plenty. Úsměv na komisi. Úsměv na... Aha, tak nic, v televizi zase bude jen Babiš s Okamurou. Tak teda volím SEBE!

My to vyhráli! My to...

Ale hezky jsem si to naplánoval. Očekávat výsledky voleb na dnech moravského vína v Olomouci, se sklenou vína neustále v pohotovosti. Volby.cz a... Refresh. Refresh. Refresh. Refresh...

Ty vole!

My to... My to vyhráli! 32,29 %!

Ivane! Máš o jeden hlas víc. Budeš starosta!

Volám, kam se dá. Našim. Kámošům. Současnému starostovi pogratuluju k druhému místu až později.

Klepu se. Natahuju. Brečím. Směju se.

Tohle je asi nejvíc, co jsem v životě dokázal. Lidi nám dali důvěru a můžeme tam u nás začít něco dělat. Rozkrýt špínu. Přinést změny. Dělat to, co jsme si vysnili. A ti ostatní nás musí brát vážně. Bože, já jsem tak šťastnej.

Á, budoucí starosta přichází. "Tak co starosto?" ... "Všechno špatně! To byly výsledky jenom za Karlov. Morávka ještě není sečtená."

To si děláš... Fakt? Né, to není možný!

Je.

Takže další dvě hodiny zase jen refresh, refresh, refresh,refresh, refresh, refresh. A pak mi to všechno vzali. Celkové výsledky voleb: S mladými do budoucnosti - 16,94 %. Do zastupitelstva se dostali dva. Jsem první náhradník. Kdybych věděl, jak se písmeny reprodukuje ten game over zvuk, když vypadnete z Chcete být milionářem, tak ho sem napíšu. Další sklenička je na žal. Anebo sem podej celou tu flašku, troškaři.

Zase se klepu

A zase volám, kam se dá. Našim. Kámošům. Současnému starostovi už ani volat nebudu. Jsem blbec. Cpu se do zastupitelstva a nerozumím údaji "Sečteno 50 %".

Ach jo. Že by ten guláš zdarma opravdu dělal takový divy?

Nevím no. Babiš ho v Praze navařil za 130 mega, dostal jen 15,37 % hlasů a je bez primátora. Vastně je na tom ještě hůř jak my - s těma našima 3244 Kč v kampani. Takže když to vezmu kolem a kolem, tak jsme ušetřili krásných 129.996.756 Kč. A vlastně teda máme docela dobrej výsledek, no ne?

P.S. Kdybyste chtěli podotknout něco ve smyslu "Já ti to říkal!", tak upozorňuju, že ani příště vás neposlechnu. Protože za ty zkušenosti to stálo.

Největší kouzelnický trik v historii lidstva

Ale pozor, zcela určitě nepřijde kouzelník. Tyhle čáry ovládají jiní fištróni a úspěšné reprízy dělají dennodenně. Akorát důsledky téhle magie nejsou pro planetu nic moc.

Takže spíš to nazvěme černou magií.

Abrakadabra, peníze. Ty jsou totiž jedna velká fligna. Páč možná jaksi tušíte, že většina peněz na tomto světě neexistuje. Prostě nejsou. Soukromé banky je vytvářejí stejným způsobem jako já tenhle článek - naťukají je do klávesnice.

Kdepak papírky s Masarykem nebo Lincolnem. Ty tvoří sotva 5 % všech peněz, co jsou v oběhu.

Zbytek tvoří dluh.

Jak se zrodilo kouzlo

Byly časy, kdy žádné peníze nebyly. Lidi vyměňovali věci, kterých měli nadbytek za jiné, kterých měli nedostatek. Což se časem ukázalo jako dost neefektivní. Potřeboval jsem vepřovou kýtu, ale řezník nechtěl moje jabka. Takže jsem musel hledat, kde ty jabka udám za něco, co řezník potřebuje.

Tohle řešit každý den, tak budu radši vegetarián.

Takže vznikly první platidla. Místní lokální měny - skořápky, hezké kamínky, kakaová zrna, mušle, peří,... a brzo přišlo na scénu i zlato.

A objevili se taky lidi s trezorem. Pán s velkým bezpečným sejfem, ke kterému si začali lidi ukládat své úspory, aby jim je z pod polštáře nevybral nějakej nenechavec. Samozřejmě, že si za tuhle službičku řekl pán o malý poplatek. Na přilepšenou. Vkladatelům vydal papírové stvrzenky, přičemž ti zjistili, že s kousky papíru se kšeftuje na trhu líp, než s dvoukilovým zlatým balvanem v kapse.

Takže vkladatelé používali pro směnu zboží tyhle stvrzenky a pro svoje zlato přicházeli jen velmi, velmi zřídka. A pravděpodobnost, že by si pro své vklady přišli všichni naráz se rovnala nule.

Ideální příležitost rozehrát ďábelskou hru.

Peníze se musí točit

No přece toliko zlata nebude jen tak zbůhdarma ležet v sejfu? Když se všude potlouká tolik lidí, co potřebujou opravit střechu a nakoupit dárky pod stromeček. Tak se náš pán se sejfem rozhodl, že bude to zlato půjčovat.

Jenže... lidi nechtěli zlato.

Oni chtěli ty papírky, co s nimi všichni ostatní platí na trhu.

OK, žádný problém. Půjčíme papírek. Stvrzenku nebo šek. Říkejte tomu, jak chcete. Hlavně, že pak přivalíte zpátky i s úrokem.

To byl nápad za všechno zlato. Páč průmysl v té době expandoval, Evropa kolonizovala nová území a bylo potřeba víc a víc peněz. Který lidi neměli, ale náš pán se sejfem ano. Takže půjčoval a půjčoval a bohatl a bohatl. Až neměl co půjčovat.

Půjčím i to co nemám

Nevadí. Vždyť namočit husí brk do inkoustu a napsat pár řádků na papír je tak snadný. Takže vydáme pár šeků, které zlatem podložené nejsou. No co, všichni najednou si ty svoje vklady stejně vybrat nepřijdou a dokud budou lidi splácet, všechno pošlape jak na drátkách.

Fungovalo to?

Výborně.

Z pána se sejfem se stal regulérní bankéř, co zbohatl z úroků ze zlata, které vůbec neexistovalo.

Že to nemohlo mít dlouhého trvání? Ale no tak...

Je potřeba expandovat

Vydělávat na půjčování peněz bylo odjakživa považováno za zlodějnu. Lichvu. Všechny náboženství světa to do jednoho odsoudily.

Jenže, když se kácí les... i papež oči přimhouří.

A vlády to rády legalizují. Vžďyť přece díky všem těm půjčkám můžou dál expandovat a podmaňovat si nové kultury.

Byla tady ale jedna podmínka. Bankéři musí udržovat určitý poměr mezi skutečnými a fiktivními penězi. Začalo to na 1 : 2. Ale samozřejmě nebyl problém to kdykoliv změnit, že ano. A tak nám to brzy vyskákalo na 1 : 9. Takže na jednu reálnou korunu (na kterou si můžete sáhnout) přidalo devět fiktivních - vydaných na dluh.

Té jedné reálné koruně se říká systém částečných rezerv. Jednoduše nějaké peníze existovat musí - kdyby se náhodou až příliš vkladatelů rozhodlo vyrazit do banky pro své úspory.

Kolik peněz vlastně existuje?

Tolik, kolik si půjčíme.

Jakmile se podškrábneme na tečkovaný řádek v závěru úvěrové smlouvy, vytvoříme nové peníze.

Banka je doslova vytáhne z kloubouku na základě našeho závazku dluh splatit. Věřte, nevěřte, nikdo do banky neposlal paklík čerstvě vytisklých papírků s Masarykem, abychom si mohli koupit novýho bavoráka. To číslo tam prostě jen vyťukali do klávesnice a připsali na náš účet.

A bublina se dál nafukuje.

Protože systém částečných rezerv se už neuplatňuje vzhledem k zásobám ve zlatě. Pche, zlata je přece omezené množství. Takže se poměr vztahuje k již existujícím penězům. Které ale taky vznikly z dluhu.

Ups!

A teď ten problém

Tohle zatím byl jen popis reality. Která se ve škole neučí (asi už je jasné proč) a místo toho nám párkrát do roka v televizních novinách ukážou uhrančivý záběry, kterak nový peníze lítaj z tiskárny.

Wow!

Průšvih je, že čím víc peněz koluje v oběhu, tím klesá jejich hodnota. Takže za co jste si dnes koupili vepřové plecko, za to přiští týden koupíte maximálně 5 rohlíků.

To nikdo nechce.

Takže se musí imrvere navyšovat i objem výroby a obchodu. Stejným tempem, jakým roste počet peněz. Prostě ekonomika musí růst, růst a růst. A aby ekonomika rostla, musíme víc spotřebovávat. Víc nakupovat, víc jíst, víc cestovat, víc pařit, víc všechno.

A víc a víc přírodních zdrojů se musí každý rok proměnit v odpad.

Musí se vykácet víc lesů, vytěžit víc ropy, vypěstovat víc bavlny, řepky, kukuřice. Musí se vyrobit víc aut, hodinek, oblečení, počítačů, ještě chytřejších telefonů, selfie tyčí a dalších hovadin. A někdo to musí koupit samozřejmě.

My. Za peníze, co si půjčíme.

A které musíme splácet.

Takže o to víc hákujeme, protože máme pocit (správný), že peněz není nikdy dost. Devastujeme životní prostředí, vykořisťujeme komunity a vycucáváme planetu jen proto, aby celý tenhle systém držel pohromadě. A to je velký problém. Protože další planetu si do počítače nevyťukáme.

No... a happy end nebude?

A tak může být.

Třeba když se vrátíme k lokálním měnám. Ne fiat měnám vydávaným státem. Prostě si vytvoříme vlastní.

Utopie? Kdepak.

Lokální měny fungují.

Life Dollars by se určitě daly nazvat udržitelným a poctivým alternativním peněžním systémem. Life Dollar má hodnotu jedné hodiny času. A hodina je stejná pro každého. Přičemž se posouváme od "Kolik peněz to stojí?" ke spravedlivějšímu "Jakou to má hodnotu?"

A zajímavý je taky systém LETS pro místní komunity. Všichni máme co nabídnout - od hlídaní dětí až po domácí zavařeniny. Tak to prostě zveřejněte, přidejte "cenu" v jednotkách a obchodujte se sousedy za skutečnou hodnotu. Ne fiktivní peníze. Princip je takový, že součet všech zůstatků je vždycky nula. Někdo je v plusu, jiný v mínusu, ale někdo musí utrácet, aby si jiný vydělal. To je normální.

Tak asi záleží, jaký si to uděláme...

P.S. Napadlo vás, co by se stalo, kdybychom všechny dluhy světa splatili? .......... Kouzlo by pominulo.