Nebudu tvrdit, že mě to nenapadlo. Naopak. Ta myšlenka se mi před odletem vkrádala do hlavy mockrát. Ale vždycky jsem ji obratem vytěsnil. Jediná arménská webkamera navíc zabírá pouze Náměstí republiky v Jerevanu, položené o tisíc výškových metrů níž, takže ani tento průběžně se měnící obrázek nerozhodil naše pozitivní naladění. Letenky už stejně ležely na stole, takže bylo lepší těšit se na deset dní mimo západní pořádky.

Jenže pak, 5. února 2020 v jednu ráno, naše letadlo přistálo.

Mladík, co neuměl ani slovo anglicky – a my ještě pořád neumíme rusky, takže super pokec – nás naložil do trojkového báva předělaného na plyn a aby neusnul s volantem v ruce, dvě hodiny preventivně vymetal každou díru na silnici. Pokaždé, když se mi tak s úderem hlavy o okýnko rozklížily dvanácti hodinami cestování unavené oči, šmejdil jsem pohledem okolo silnice. A nic. Sucho.

Pak se kola stříbrného BMW stočila z hlavní silnice doprava do skalní soutěsky a začala ukrajovat výškové metry v hluboce zaříznutém údolí obklopeném z obou stran temnými skalami. A tehdy jsem ho poprvé spatřil. Bílý poprašek. Ale když tlumiče poznaly svůj doraz v poslední díře na stále horší silnici a brzdové destičky dolehly na kotouče před obrovským proskleným vstupem domu, připomínajícího vznešený pravoslavný chrám, bylo jasno.

Ani v Arménii není sníh.

Respektive ano, po ujití deseti metrů od auta ke dveřím domu máme nízké trekovky shora naplněné chomáči vloček, které ihned začínají studit na ponožkách. Ale to mluvíme o dvaceti centimetrech, co napadly včera. A pod nimi nic, tráva. “Nice winter here,” slibovala nám paní domácí do telefonu, ještě když jsme stáli s jejím synem na letišti.

Nice winter možná. Ovšem ne pro freeride.

No, co se dá dělat, uvidíme ráno.

A zalézáme do pokojíčku, ve kterém se pár posledních týdnů netopilo a který elektrický přímotop se třemi spirálami – z toho jednou funkční – ještě nezvládl vyhřát. A ani nikdy nezvládne.

Sirakova léčba

“Dobroje utro! Zavtrak?”

“Da! Spasíba.” Snídaně bude fajn. Co taky jinýho tady, když teď ty holý kopce vidíme v denním světle. V tom pochmurném šedém světle, kdy by člověk nejraději zalezl do postele a koukal na Notting Hill. Jenže tady by zamrznul i velký úsměv Julie Roberts. Takže zatímco Sirak – horami ošlehaný pan domácí s mohutným arménským nosem, obutý v bačkorách a nabalený v těžkém zeleném vaťáku – rozdělává plynovým hořákem oheň v kamnech, nám horké arménské kafe bodne při přemýšlení, má-li vůbec cenu vybalovat lyže z vaku.

“Sirak, je možno v gore?”

“Da, na mašine! Džíp.”

Tak to zkusíme. A uvidíme, jestli tam bude na čem lyžovat. Zapíchnutím prstu do mapy dáváme najevo, kam bychom asi tak rádi a Sirak slibuje, že tam sněga mnogo. A mnogo tam skutečně je. Tak mnogo, že rozdováděného Arména krotíme, aby už dál nepokoušel limity svého řidičského umění. Ještě tady budeme vytahovat lavinové lopaty a vyhrabávat ze sněhu chlápka, co si vyjel do hor s holou hlavou a v plstěných bačkorách. “Dobro, Sirak. Zděs OK.”

Půl metru tady bude. Stejně ale všude kolem trčí nad sníh suchá stébla bolševníků. Co taky jinýho by mělo trčet v bývalé zemi Bolševikově, že jo? Žádná sláva a lepší už to asi nebude. Tak se alespoň projdeme. “Spasíba, Sirak.”

Neprojdeme.

Boříme se po kolena. Vyprostit lyži, utopenou při každém kroku pod mnoha kilogramy sněhu, je za trest. Stehna hoří, kyslíku se nedostává. Naše rychlost? Tak pět metrů za minutu. A když se konečně blížíme pod závěrečné a nikterak strmé stoupání, pokrývka pod našima nohama hrozivě zapraská. A pak ještě mnohokrát. Okolo přibývají čerstvé lavinové nánosy a na ztěží třicetistupňovém svahu – no svahu, brdku – pár metrů od nás se sníh najednou rozjíždí dolů. Doprdele, to je zima tohleto!

Zkusíme sjet na druhou stranu hřebene? Fouká od jihu, mohlo by to být bezpečné.

Mohlo.

Ne však pro naše skluznice. Slabá vrstva sněhu zakrývá kromě trávy i kameny – kvalitativně dosvědčující vyšší tvrdost kvartérních sedimentů oproti mileniálním plastům.

Jenže výběr není velkorysý. Na jižních svazích ničíme lyže a na těch severních, směřujících k našemu vymrzlému pokojíku, musíme píchat a píchat, abychom se vůbec hnuli z místa. Ani na pětadvacetistupňovém svahu nevyplují lyže na povrch. A cokoliv strmějšího ze strachu raději míjíme i pohledem. Dřeme se nahoru, abychom se dřeli dolů. Freeriderův sen.

To fakt nevím, co tady budeme dělat. U večeře ale přichází s řešením Sirak. Pět až šest přizvednutí loktů v rychlém sledu za sebou a už na to koukáme z jiného úhlu pohledu. “Vodka. Tu, doma.” Vida, ani v tom pokojíku už není taková zima.

Vesnice duchů

Nevzdáváme to. Ráno nás nebolí nohy, dokonce ani hlava. Možná žaludek máme trochu na vodě z té mastné splácaniny zelí, hovězího masa a nejspíš ovesných vloček nebo něčeho takového, kterou před nás postavil Sirak u snídaně.

“Spasíba Sirak, ale chleba s máslem by býval stačil.”

Na základě včerejších zkušeností hledáme na mapě kopce, které nám trochu spraví chuť – ze snídaně i z předchozího dne. Alespoň kousíček, kdybychom se svezli v prašánku. A nedaleká vesnice, položená o pár set metrů výš než ta naše, vypadá jako ideální výchozí bod do všech stran. Obloha vymetená, tak se tam rozkoukáme a něco přívětivého vybereme. Dokonce by tam měl stát i nějaký klášter. A pravoslavné arménské kláštery se prý musí vidět. Takže se zdá, že máme fajn plán.

OK, klášter bude evidentně tahle hromada kamení, u které Sirak zastavuje svůj džíp. No dobře, no.

Zvuk motoru pomalu slábne v dálce a horským vzduchem se nese už jen tlumený psí štěkot. Procházíme kolem kamenných zdí s velkými plechovými vraty, která střeží vstup k domům, o nichž lze ztěží říct, zda tam vůbec někdo žije. Ztrouchnivělé krovy, které se propadají pod sněhem zatíženou střechou, naznačují, že spíš ne. Přece jen ale v čistém bílém sněhu občas zahlédneme linii blátem ušpiněných stop. Ale člověka? Ne.

Divné místo. Děsivé.

Někde tady pobíhá akorát ten štěkající pes. A toho raději potkat nechceme.

Procházíme kolem posledního rozpadlého domu a začínáme stoupat pod korunami stromů, jež si na zimu ponechali své listí a tak se větve obalené vločkami sklánějí hluboko k zemi. Opět se boříme po kolena a místo šlapání stopy spíš razíme štolu.

Z pod lyží se zase připomínají ty děsivé zvuky. A rozpraskaná pokrývka na terénních zlomech naznačuje, že napětí v jejím nitru je obrovské. Nic dobrého pro nás. Hledáme ten nejbezpečnější směr, ale jistotu? Tu nemáme. A když vybírám stopu v závěru stoupání, objímám očima ohromné balvany vyčnívající ze sněhu. Zpevňují teď při minusových teplotách pokrývku, nebo ji naopak dělají nestabilní? Ať je tomu tak, či onak, sníh pod nohama pořád hrozivě duní.

Ale nakonec stojíme nahoře. Dál už se rozlehlá jen pustá planina. A přestože nemáme nastoupáno vůbec málo, tak kam se jen podíváme, tam nás převyšují temnými skalami prostoupené kopce, které zůstávají mimo naše současné možnosti.

Jedeme dolů. A nakonec dvakrát. Tenhle sjezd stojí za to!

Málo sněhu, moc sněhu

Jak se údolí rozevírá, získává Sirakův černý džíp na stále sušší silnici více jistoty. S každým ztraceným výškovým metrem mizí i sněhová pokrývka. Citelně se otepluje. A na parkovišti před motorestem u hlavní silnice, vedoucí skrz město s jazyk lámajícím názvem Yeghegnadzor, už se svlékáme jen do mikiny. Totální jaro.

Sirak odjíždí, my usazení na kamenném zábradlí vyhlížíme maršrutku, která nás odveze na místo, kde snad objevíme další parádní sjezd.

Čekání dlouho netrvá. Ale naše beznaděj po příjezdu do města Goris, položeného v 1600 metrech nad mořem, nemá konce. Jaro. Místo sněhových bariér lemuje široký bulvár jen černý štěrk a v něm stojící zaprášené nivy a žiguly. A téměř třítisícové kopce za městem vypadají jako lehce pocukrovaná dietní bábovka. Co tady budeme tři dny dělat? Běhat?

Tady nemůžeme zůstat.

Hledáme, gůglíme, píšeme zprávy přes Airbnb.

“Hello. In Jermuk there is plenty of snow for skiing (yesterday was snowing). Many come here for that now.”

Jermuk? Jak je to daleko? Necelých sto kilometrů. 2000 metrů nad mořem. Kolik je hodin? Půl třetí. To ještě dneska dáme!

Balíme! Platíme tisícovku za tři noci v domě, ve kterém jsme se ani nestihli vyčůrat. Pro sníh cokoliv. Přede dveřmi bereme taxikáře, který zase udělá cokoliv pro šest stovek. Ale to ještě netuší, že těhle šest stovek bude za pár hodin proklínat.

Odjíždíme za sněhem. Zhruba půl hodiny za Gorisem se silnice mírně zvedá a před horizontem stojí v pravém pruhu kamion. “Chudáci kamioňáci, že? To je všude stejný.” Víc pozornosti tomu nevěnujeme – do chvíle, než před námi jedoucí Renault na zledovatělé silnici zastaví a už není schopný se znovu rozjet. “Kretin!” Mlátí střídavě dlaní do hlavy a do volantu náš šofér. Z Renaultu vyskakuje chlapík a má co dělat, aby se na hladkých podrážkách zaprášených kožených polobotek udržel ve stoje. Natož aby pomohl najít oporu pneumatikám – beznadějně se protáčejícím na místě. Nakonec se auto rozjíždí. Ale bokem. A směrem dolů. Arménec v lakýrkách na poslední chvíli uskakuje z dráhy, která vede k rozmáčknutí s podtitulem KAMAZ.

Prásk!

Pár desítek metrů na horizont. Ale i naše pneumatiky už ztratily veškerou přilnavost. Couveme k úpatí a tím naše pouť za perfektní lajnou na nějakou dobu končí.

Rozumní stojí u krajnice, stahují jedno cigáro za druhým a máchají pažemi ve vzduchu při sledování odvážlivců, co se to pokouší projet, čímž silnici víc a víc ucpávají. “Kretin!” Kdo má řetězy, nasazuje. A i by to projel – kdyby ještě bylo kudy.

Čekáme jen, kdy to otočíme zpátky.

Ale náš taxikář se těch šesti stovek zřejmě tak snadno vzdát nehodlá. Po dvou hodinách zahazuje špačka, sedá za volant a po několika nervózních vteřinách jemné práce s plynovým pedálem s námi stojí na vrcholu stoupání.

Uf, tak to máme za sebou. A začíná docela slušně sněžit. Takže míříme správným směrem.

Si myslíme.

Jenže ještě nám stojí v cestě silniční sedlo ve výšce 2300 metrů a – kromě sněhu fofrem přibývajícího na vozovce – taky kamiony nekontrolovaně se smýkající ze strany na stranu. V ostré pravotočivé zatáčce jeden přímo před námi nabírá na nárazník žigula stoupajícího do protisměru. No doprdele. Tak my tady ještě umřeme ve sněhové bouři. A na silnici.

“Sigareta, davaj!” Před devátou večer s námi šofér kroutí poslední zatáčku před zasněženým Jermukem a na dva mocné šluky stahuje celou českou Spartu. Těch šest stovek se pro něj stalo spíš bláznivou obsesí. Dostává sedm. Prémie. A pak nasedá do auta a vyráží tím mordorem zpátky domů. Blázen.

Mezi paneláky

My tam – na okraji sovětské panelové výstavby, potmě a bez adresy domluveného ubytování – zůstáváme stát s taškami hozenými do čerstvého sněhu. V ruce telefon a na displeji svítícím proti směru padajících vloček zpráva, že máme počkat na nějakou Lusine. Jak vypadá? Kdo ví. Ale věříme, že ona dva cizáky v červených bundách nepřehlédne. Je kosa, sněží a my mrzneme na ulici bez pouličního osvětlení a čekáme, jestli a kdo se nás někdo ujme.

“Hi, are you from Airbnb?”

“Yes! Lusine? Oh, nice to meet you.”

Tak už to máme za sebou. Si zase myslíme. Načež přítel Lusine domlouvá s okolo jedoucím mladíkem odvoz jeho žigulem, cpe naše tašky a vak s lyžemi dovnitř a vyzývá nás, abychom nasedli.

Jako všichni? Pět lidí? Do žigula, ve kterém už dvě místa zabraly naše věci? Vážně? Vážně. Borci prostě řídí ve dvou. Jeden šlape na pedály a ten, co mu sedí na klíně, točí volantem.

A teď už to máme za sebou?

Lusine vstupuje do plechových dveří, ve kterých bývala skleněná tabulka, a společně stoupáme po betonových schodech mezi stěnami s opadávající modrou omítkou do druhého patra paneláku. Uvnitř bytu je stejná kosa jako venku. A v jediné místnosti vybavené plynovým přímotopem tipuju tak 14 stupňů.

“Tomorow minus twenty five degrees.”

Nemáme to za sebou.

Skiareál mimo provoz

Když ráno pozorujeme skrz netěsnící dřevěné okno větrem zvířený sníh, kterak se žene ulicí mezi naším a protějším domem, začínáme se zdráhat opustit příjemných čtrnáct pokojových stupňů. Jermuk má ale jednu výhodu – skiareál.

Pod goráčovky přidáváme vrstvu peří a chodbou se nese dusot našich lyžáků dopadajících na tvrdý beton schodiště. Lyže obouváme hned před domem, čímž vyvádíme z koncentrace chlapíka, dosud skrčeného pod kapotou v mínus pětadvaceti nestartujícího vozu – žigula pro změnu. Šoupeme se na pásech ulicemi, nad kterými se mezi okny bytů a nedalekými sloupy pnou ocelová lanka. A na nich se suší prádlo – mrazem.

Ve skiareálu nám ale obsluha oznamuje nemilou zprávu: “We are closed. Lot of snow.”

Aha, jasně, to dává rozum. Napadlo půl metru, rtuť skoro ani nevylezla na stupnici, to je spíš na kolo.

“We are freeriders. My nepotřebujeme manšestr. Just lift.”

“Áá, da, možno.“

Načež vylézá z dolní stanice pět vlekařů v bundách ruského olympijského týmu z roku 1998, jeden z nich shazuje smetákem sněhovou čepici ze sedačky a ta nás zostra nabírá pod koleny. Čtyři hodiny lyžování za 200 Kč. Bez front. Celý kopec jen pro nás. Včetně třiceti čísel čerstvého prašanu na nerolbovaných sjezdovkách.

Letos ještě vůbec nerolbovaných.

Takže skluznice občas zaskučí – když trefí kámen ukrytý pod sněhem. Ale to už prostě nemůžeme řešit.

Zkoušíme to i mimo sjezdovku, ale ze sněhu trčící neohebné červené větvičky obrněné ostrými trny nás zase vracejí zpátky. A to ne že by občas vykukovala nějaká. Ty potvory jsou všude. A na našich nohavicích nechávají pěknou spoušť. Tak rychle do prašanu na sjezdovku, slyším zvuk startující rolby.

Blíží se náš konec

Opět nás probouzí ranní vítr, který lomcuje namrzlým sklem na slovo držícím v oloupaném okenním rámu. Ale teplota se změnila. Už není mínus pětadvacet. Je mínus třicet. A narovinu, v tomhle se nedá fungovat tady v paneláku, natož venku. Oblíkám si péřovku, beru kulicha a jdu do kuchyně připravit kafe ke snídani. A ohřát si ruce v ledničce.

“A hlavně neutahuj ten kohoutek!”

Jo, já vím. Musí kapat. Jinak by to zamrzlo a už bychom se nezahřáli ani horkou vodou ve sprše.

V čem ale půjdu dneska ven, to fakt nevím.

A taky kam půjdeme. Všude kolem nás takový krásný oblý kopce, to by se jezdilo. Kdyby to zdálky jenom nevypadalo, že tam je sníh, přičemž ve skutečnosti tam leží velký hovno, ze kterýho lezou pichlavý větvičky. Už se těším do Jerevanu.

Vlastně ne. Už se těším domů. Na jaro.

Přidat komentář