“Come, come my friends! Come to the dinner!” … “And what do you have?” … “The absolutely best food in Jordan. Mansaf!” Best food jo? Tak to mi začíná být Jordánců docela líto. Áji se nadavuje hned u stolu a v mých střevech, která fungují ve zrychleném režimu posledních pět dní, už od prvního jordánského hummusu, zařadil mansaf turbo.

Ale tak co, říkám jsem si. To se může stát každýmu, že mu v kuchyni ujede ruka s kořením nebo vám do žluté omáčky splácané z jogurtu mrskne kus nedovařený krávy i s chrupavkou. I přes tohle nedopatření mi ten upovídaný beduínský dědula pořád přišel jako docela milý pán. Než ovšem po třívteřinovém trapném tichu rozřízla suchý pouštní vzduch jeho odpověď na klíčovou otázku.

“How much?”

12 dinárů za tenhle kentus? Dědek jeden! Čtyři kila! No to se pos…

Kdepak. On ne. My se posrali. A od té doby procházeli kolem jeho bestinjordan bistra raději pouze v zákrytu za velbloudem.

Koukej, kam šlapeš

Tři čtvrtě na pět. Celou noc mi za hlavou pochodují mravenci s kousky našich Oreo sušenek na hlavičkách a teď nad ránem začne z mešity halekat do pouště místní boss. Kromě beduínů to probírá k životu i moji peristaltiku. Ze spacáku nechci, ale tohle není otázka volby. Za hlavou nahmatávám čelovku, se snahou vyhnout se rizikovému ohýbání se v pase navlékám na sebe kalhoty, tkaničky si strkám jen tak do bot. Rychlovka. Na smradlavém dvorku obcházím dýku, povalující se už třetí den v písku, překračuju hadici, ze které vytéká tekutina nevábné barvy i zápachu, a plížím se k orezlým plechovým dveřím. Ty za sebou právě zavírá starý beduín, který – jak záhy zjišťuji – se v podřepu netrefil do vymezeného otvoru. Ach jo. Naštěstí metr od hovna trčí ze zdi šlauch, použitelný jako univerzální WC čistič a taky… no náš hostitel Ali tomu říkal take a shower.

Ale jinak je Wadi Rum opravdu moc hezké místo. Třeba přímo nad vesnicí se zvedají ohromné pískovcové stěny, do kterých, když hluboce upřete svůj zrak, tak zakopnete o starou vyřazenou televizi, ojetou pneumatiku nebo zdechlého velblouda. A padnete hubou do písku.

Možná právě proto se ve vesnici nezdržují turisti. Na korbách pick-upů uhánějí rovnou do pouště, aby tam strávili vzorovou pětihvězdičkovou noc ve stanu s normálním záchodem a při západu slunce se usadili velbloudovi přímo mezi hrby. Přičemž všech sto padesát turistů si svou střechu nad hlavou rezervovalo na booking.com jakožto poslední volné místo ve velmi žádaném ubytování, v tu chvíli prohlíženém dalšími sto čtyřiceti devíti lidmi. Uf, to měli štěstí, co?

A tak v zaprášené vesnici, jejímiž ulicemi se večer prohání akorát písek, plastové pytlíky a dvanáctileté děti za volantem Toyoty Hilux, zůstáváme jen my, pár dalších lezců a beduíni. Originální. Což nám vlastně naprosto vyhovuje.

Dáte si čaj?

“Ale jo, moc rádi.” Načež Ali nabírá do dlaně hrst drobných sušených čajových lístků a sevření prstů uvolňuje nad černo černě opálenou konvičkou, pod níž žhavé uhlíky právě dokonaly svou práci. Zbývá jen dochutit. Deci cukru na pět deci čaje. “I am sorry Ali, není toho cukru moc?” … “Moc? Not eneugh.” A se slovy “Sometimes I give three,” přidává Ali druhou deci cukru. “Aha, čaj. A něco dietního tam nemáš? Třeba Coca Colu?”

Na druhou stranu, takto uprostřed pouště, kde je široko daleko krom písku úplný, ale úplný hovno, se stává tento jordánský nasycený roztok fajn zpestřením nekonečné pustiny. Obzvláště, popíjíte-li ho u Aliho rodičů v opravdickém beduínském stanu, který by na bookingu neprošel základními hygienickými požadavky. Záchod? Jasně, tááááákhle všude kolem. Hlavně to pak po sobě zahrabej.

On ten Ali je vůbec hrozně fajn chlapík. Má ženu. Dokonce jenom jednu ženu, která se umí bít za svá práva a nebojí se vystoupit z rozjetého džípu uprostřed pouště. Škoda, že jí to nevyšlo. Po čaji mohlo přijít další vzrušení. Má tátu, který – kromě toho, že se s ním potkávám ráno na toaletě – půjčuje Alimu džípa na výlety do pustiny. Taky má maminku, která si ráda povídá s cizinci, přičemž ale umí jediné slovo anglicky a tak rozhovor s ní začíná i končí “Hello” a časoprostor mezi vyplňuje nesmělé usmívání se jeden na druhého a počítání, kolik jí ještě zůstalo zdravých zubů. Což je rychlovka. No a soudě podle toho, že každý beduín, kterému oznamujeme, že spíme u Aliho, reaguje na naši odpověď slovy: “Yes, Ali my cousin,” má Ali nejspíš celou vesnici bratranců. Holt malá víska uprostřed pouště, ve které se čas vleče a kratochvíle jako Youtube a Instagram sem dorazily teprve nedávno.

Výhodou výše zmíněného je, že si tady člověk po týdnu začne připadat jako součást jedné velké rodiny. A tak každé ráno chodíme na kávu k baristovi Standovi. Aliho ženu oslovujeme důvěrně Fatimo – ovšem jen když není Ali či Fatima nablízku. A při odjezdu nám prodavač v marketu místo smlouvání nad plackou chleba zařizuje taxíka do Aqaby za lepší cenu. Kámoš. Nebo si alespoň pojďme myslet, že byla lepší a on na nás nic nevydělal. Ani dinár. A ty peníze za autem dostal na nákup pro maminku.

Vylezeš na kopec a…

… co vidíš? Poušť. Vylezeš na další kopec a tam je? Poušť. Jedeš tři hodiny autem a z okýnka pozoruješ? Poušť. A hromady odpadků ve škarpě – abychom tedy zůstali korektní a neupřeli Jordáncům rozmanitost tamní krajiny. Ano, odpad tam tvoří obrovský problém. Až takový, že se ho většina obyvatel rozhodla navždy odstranit ze svého života. A tak prostě dělají, že ho nevidí.

Dokonce nepostřehnou, ani když jim kelímek od kardamonové kávy vypadne z ruky, po cestě vzduchem je cvrnkne do kolena, v důsledku čehož dopadne na zaprášené prsty vykukující ze sandálů, které jej zase zvednou do vzduchu, aby po krátkém letu přistál přímo mezi obalem od tyčinky Snickers, plechovkou Pepsi a papírem od kebabu s logem blízkého bistra. A nic. “Rubbish? What rubbish? Sit and enjoy it,” jak pravil náš syrskojordánskoizralelský průvodce, o kterého jsme nestáli, neuměli se ho zbavit, nic speciálního neviděli a tedy mu už vůbec nechtěli nic platit. Ale museli. 30 dinárů. “Are you happy? I am happy.” To se nedivím.

Viděno tou správnou optikou tedy prázdné plechovky tuňáka a krabičky od hummusu tvoří v Jesus Cave moderní upcycling výzdobu, dotvářející celkovou atmosféru místa. Odpadky zachytávající se vám cestou na pláž Mrtvého moře mezi podrážky sandálů a prsty u nohou jsou pouze ne zcela dokonalou náhražkou písku, který se vám do bot sype na normálních plážích. A to, co vás lechtá ve vodě na hýždích, vůbec, ale vůbec není igelitový pytlík. Nýbrž usazující se sůl. Jak jinak, že jo.

Ptát se tady na brčko z recyklovaného papíru ani nezkoušejte.

To (ne)musíte vidět

Už je večer. Pomalým tahem nasávám vzduch z asi metr dlouhé hadice, čímž se uhlíky položené na nůžkami propíchaném alobalu zbarvují do ruda. Na jazyku převaluju příjemně citrónovou chuť, abych pak s dlouhým výdechem vytvořil před svým obličejem hustou kouřovou clonu. Sedíme v zapadlé kuřárně, kam nejspíš přichází jen místní, a potahování z vodní dýmky prokládáme upíjením cukru s čajem. Alláhova pohoda.

Tu ovšem hned druhý den ráno měníme za zážitek srovnatelný snad jen s návštěvou obchodního centra v čase předváčního klidu a míru. “Petra is absolutely amazing,” pravili Amerikáni, které jsme potkali před týdnem ve Wadi Rum. A opravdu. Jsme ohromeni. Z toho, jak si někteří lidé zvládnou v tisícihlavém davu před královskou pokladnicí udělat selfiečko, aniž by byl na výsledném snímku vidět kdokoliv jiný než oni a velbloud. Dokonce i ten špagát, kterým má svázané nohy, na fotce dokonale skryjí. V instaskutečnosti je to totiž divoký velbloud a naposledy tudy prošel Indiana Jones se Seanem Connerym, hledajíce Svatý grál. Ohromeni utíkáme.

A od té chvíle se vracíme k pravidlu: otevři průvodce Lonely Planet, najdi deset míst, která musíš vidět, a těm se obloukem vyhni. Petra patří mezi ně. Protože pokud tohle místo někdy nějakou atmosféru mělo, s davy lidí o ni přišlo.

Ano, s takovým vyhýbacím přístupem se pak může stát, že místo focení dalšího místa ze seznamu Top 10 Places You Must See in Jordan budete po telefonu požádáni anglicky mluvicím přítelem neznámého muslima s knírkem a kulichem, abyste vyfotili ho. S vašimi slunečními brýlemi na nose. Nebo se v zapadlé uličce setkáte s jordánským mužem středního věku, kterému nabídnete českou Spartu, on z ní ulomí filtr, vysype si tabák do dlaní, rozdrtí ho mezi prsty, přivoní a následně tabák i s filtrem opět zabalí do vlastního papírku. Zalezlý na schodech vám pak sdělí, že jestli jeho manželce prásknete, že kouří, tak si vás najde. No vida, jaký tady nakonec mají ty ženský slovo. A možná pojedete kvůli západu slunce v Ježíšově jeskyni sto dvacet kilometrů čtyři hodiny po šílených cestách. Přes vesnice, kde přímo na ulici podřezávají hrdla ovcím. A kde v zelinářství dostanete k nákupu dvě mandarinky zdarma – pro vaše modré oči. Přičemž ve finále zjistíte, že váš cíl je odporný místo plný odpadků, na kterým vás ještě chlapík obere o pětikilo. Zmetek.

Jenže o tom to je. Poznat tu zemi opravdovou. Nejenom kulisy pro turisty. Si myslím já.

Takže seznam Real Jordan

Ochutnat zvláštní druhy hummusu. Od té doby mít zvláštní druh stolice. Koupit si ve stánku kardamonovou kávu a dospět k názoru, že jednou to stačilo až až. Skočit na špek prvnímu taxikáři, klasicky. Spát v místnosti s mravenci a mrtvým švábem. Sprchovat se hadicí, trčící ze zdi naproti “záchodu”. Dát druhou šanci kardamonové kávě.

Vylézt krásnou vícedélkovou cestu. A při sestupu se ztratit v labyrintu kaňonů. Sníst ten nejhnusnější mansaf na arabském poloostrově. Sníst třikrát denně Smectu. Namířit objektiv foťáku na Aliho ženu a po jeho káravém pohledu dělat, že si jenom prohlížíte fotky. Po šesti dnech si vzít čisté tričko. Večeřet s beduíny a desetkrát za večer odpovědět na otázku: “Where are you from?” Zjistit, že Pavel Nedvěd už není ledoborec. Ani borec. Nalámat si suché dřevo, vynést ho na zádech na vrchol hory a udělat tam táborák. Usnout pod hvězdami. Posnídat při východu. Dát třetí šanci kardamonové kávě. Vzít ji na milost.

Vrátit se z pouště do komerční reality Aqaby. Zmizet v ulicích na lokálním marketu. Zmizet z Aqaby. Řídit auto pouští. Kouřit shishu. Uvařit si kafe na osamělém vrcholu v poušti. Ubalit na terase domu cigaretu s Mosabem. Objevit uprostřed vyprahlé pustiny soutěsku, ve které teče voda a rostou palmy. Zázrak. Dát pasáčkovi ovcí dinár, aby vám zapózoval před objektivem. Dát si shishu s místními týpky. Vtipkovat s Jordáncem, co vypadá jak Sean Connery v hábitu. Potmě hledat tři hodiny místo na spaní. Ustlat si na parkovišti před hotelem. Udělat si fotku odpadků v Mrtvém moři. Neudělat si fotku koupání s novinami v Mrtvém moři. Odjet na sever. Vidět, jak se zabíjí ovce. Vidět hranici s Izraelem. Vidět, že tam není nic k vidění.

Sedět tři hodiny na zídce v olivovém háji, pít kafe a psát si deník. Zapomenout týž deník se čtrnáctidenními zápisky v autě z půjčovny. Ochutnat nejlepší falafel v Ammánu – narozdíl od mansafu. Vmísit se na trh s oblečením, na kterém nakupují jenom chlapi. Vmísit se na pouliční diskotéku, na které tančí jenom chlapi. Vypít si poslední pivo na balkóně. Tři čtvrtě hodiny před odletem získat zpět svůj ztracený deník.

Poděkovat za zkušenost. Šukran!

Přidat komentář