Nahoře alespoň normálně sněžilo. Ale tady padá nějaký mokrý svinstvo, které svou tíhou zmenšilo náš už tak dost miniaturní stan na polovinu. A radost z návratu do tábora, obklopeného ťanšanskými jedlemi, mi úplně kazí veverka prchající zpod tropika i s posledními dvěma sušenkami, šetřené na nejhorší časy, které právě nastaly, v žaludku. Mrcha rezavá.

Navíc prokousala vnitřní stan, rozcupovala igeliťák s odpadky a naházela mi je na spacák, do kterého bych se teď nejradši zachumlal a celý to svinstvo tam venku zaspal. A taky že to udělám. Shrabuju prázdné obaly od rozpustného tři v jednom, do poloviny roztržený pytlík instantní ovesné kaše a zbytky hovězího Stroganov zasviněné balení Travellunche a jdu spát.

A taky přemýšlet, jak nás napadlo vyrazit do Kyrgyzstánu v půlce května.

Je tady kosa a v noci ve stanu obzvlášť. Na jediný kopec nám nedovolily vystoupit mraky sněhu. Dokonce ani tu blankytně modrou hladinu jezera Alakol, kterou musí každý bezpodmínečně vidět, my přes metr ledu neuvidíme. A to vůbec nejhorší, na co jsem se nejvíc těšil, nikde žádná jurta. Prej až v červnu. Dřív do hor nikdo nechodí.

Nikdo. Jasně.

Kromě nás.

Nenechám se napálit. Tentokrát ne

Ono se to vlastně zrodilo jako dost spontánní nápad. Napřed jsme koupili letenky a až pak průvodce, ve kterém se hned na druhé stránce píše, že se do Kyrgyzstánu v půlce května nejezdí. Ale tak co už. Jsme tady. Přistáváme. A rozhodně si dám pozor, aby se mnou zase nevydrbal hned první taxikář.

Začíná to dost tradičně.

“Taxi, taxi, maj frend! Ver ar jů gojing?”

Vidím, slyším a nemám zájem. “No taxi kurvadoprdele!” Co na tom nechápeš? “No taxi, now exchange!”

“Jes ikčendž, gud prajs for jů. End aftr taxi tu sentr. Van tausnd fajf handryd som!”

Horší jak komáři. Musíme vypadnout ven, jinak nás sežerou. Před halou určitě staví autobus nebo něco podobnýho, co nás doveze do centra za pár šušňů. A taky že jo. “Maršrut, maršrut!” … “Skolko?” … “Van handryd som.” … A za oba! Tůdle vy otravní žlutí vyčuránci. Řidič z maršrutky navíc vypadá jako sympaťák a kladné body sbírá, když nás bere do své oblíbené jídelny, kde se v sedm ráno můžeme trochu srovnat s tím, že nám čtyřhodinový časový posun sebral skoro celou noc.

“Coffee?”

“Zděs!”

Tři v jednom? Dobře no. A hrníčky? Hrníčky niet? Jenom misky? No dobře no, zajímavý.

Náš plán? Nic neplánovat

Řekli jsme si totiž, že ony se ty možnosti objeví samy. Tak jako se znovu objevuje řidič maršrutky, usedá k našemu stolu se dvěma miskami s hnědou sedlinou na dně a navazuje konverzaci na téma naše další plány. Fakt sympaťák. A asi nastal čas teda něco vymyslet. V Biškeku trčet nehodláme.

Tak Ala Archa? Je to blízko. Po jedenácti hodinách s Aerošrotem už žádný dlouhý cestování. Max dvě hodiny.

OK, to zní dobře.

A maršrutkář už drží mobil u ucha a objednává taxík.

“No, no, taxi no. Maršrutka cheaper. Levnější, charašo?”

“Ala Arča maršrutka niet. Ně možno. Taxi. 1500 som.”

Tak nic, tady asi neušetříme, když říká, že tam maršrutky nejezdí. OK, platíme a jedem.

Od všudypřítomných kamenů rozflákaný čelní sklo, zpoza volantu trčí drátky a bezpečnostní pásy? Vzpamatuj se, Honzo, tohle není Evropa. Uřezaný. Ty už poutají jen dřevo koňům na hřbet. Z nevyspání klížícíma se očima příliš z dvouhodinové cesty nevnímám, ale tři velké bílé dodávky na parkovišti při začátku doliny Ala Archa vidím dost jasně. Maršrutky. Nejezdí, jo? Zmetek jeden. Zase se mnou vydrbali, taxikáři.

Nahoře čekají dvě nahotinky

Na zádech si sice neseme malý útočný stan, ale tuhle noc hodláme přenocovat v hotelu. A následujíce několik týdnů staré otisky stop ve sněhu na ledovcové pláni, se těšíme, že na tom útulném místečku budeme úplně sami. Ale bohužel. Když se skřípotem zarezlých pantů otevíráme plechem pobité dveře, naše nosní dírky, praštěné hned z první dávkou čpavku, dávají tušit, že se brzy objeví společnost. Na prkenné podlaze povalující se malé útvary, připomínající kakaový posyp na dort, to potvrzují.

V Hotelu Korona sídlí myši.

Ve žluté plechové boudě čtyři tisíce metrů nad mořem. Všude kolem jenom hory, sníh a řídký vzduch. A tady žijí myši. Co tady proboha žerou? Těžko říct. Ale víme, co by sežrat mohly.

A když si uvnitř hážu batoh na palandu, objevuju za zády další dvě společnice. Silikonové. Do půl pasu svlečené. S prstíkem v puse. Uhrančivě na mě koukají. Nahotinky z plakátu. Docela hezký výhled před spaním. To se bude usínat, jedna báseň…

Pěkně bídná báseň. Jako od Baudelaira. Opilý koráb. Asi tak se cítím. Ve čtyřech tisících metrech mi schází kyslík. Prý:“Dej si jenom půlku toho prášku na spaní. Do dvaceti minut budeš tuhej.” Jasný. Dvacet minut se natáhlo na pět hodin. Zkouším najít vhodnou spací polohu na zádech, na břichu i obou bocích. Bolí mě hlava. Dokonce i nohy. A ty dvě nestydatý buchty na zdi už mě taky pěkně serou. Zabírá až Ibalgin ve čtyři ráno.

A teď bychom mohli zkusit nějaký vrchol.

Zkusit ano. Zdolat nikoliv

“Tak to asi balíme, ne?” Ono už to ráno nevypadalo dobře a okolní čtyřtisícovky jsme naposledy spatřili nasvícené rudou září zapadajícího slunce. Teď se nám vše vzdálené víc jak deset metrů ztratilo v mlze. Skály se sypou pod rukama a mačky dřív najdou oporu v mém lýtku než v přemrzlém bořícím se sněhu. Ještě se to urve a vyhneme se dlouhému sestupu.

Vracíme se. A z bundy trhnutím ruky sklepávám první vločky.

Pod kopcem prší. Bezva.

Druhý pokus zdá se být z našeho nového base campu, rozbaleného na sluncem zalité louce pod horou Elektra, nadějnější. Ale nočních mínus šest a vítr imrvere naklepávající tropiko stanu nepředstavují dvakrát ideální podmínky pro klidný spánek. Nebo ještě lépe, pro spánek.

Je půlnoc. Převalujeme se a čekáme na ráno.

Je ráno. Převalujeme se a čekáme na slunko. Až se první paprsky přehoupnou přes hradbu hor nad námi a prohřejí vzduch okolo. Vylézt ze spacáku do té kosy? Ani náhodou.

Je osm. Převalujeme se a tentokrát už pro boty. Jdu s prázdným ešusem pro vodu k potůčku. Vracím se s prázdným ešusem od potůčku. Vracím se s prázdným ešusem a cepínem. Potůček zamrzl.

Vrchol máme nad hlavou, linii výstupu jasnou. Odhadem dvě hodiny pošlapeme do sedla, pak doleva vzhůru po ledovci – hodina až hodina a půl – no a jsme tam. Odhadem. Pěkně blbým odhadem. 13:50 stojíme v sedle. A pod námi… Když jdete nahoru, klesáte současně dolů a když jdete dolů, proklínáte cestu nahoru. Co je to? Napovím vám. Pět set výškových metrů pohyblivých balvanů o rozměrech vaší oblíbené knihy až celé knihovny, mezi kterými při každém kroku hledáte TEN jeden šutr, co by vám nemusel ujet pod nohou. A když takový objevíte, pohledem i lehkým zapřením špičky boty jeho stabilitu ověříte a sebejistě na něj došlápnete, rozbijete si hubu.

Tak na to seru.

Hned potom, co se tou sutí zase promlátíme dolů.

Zasloužíme si něco dobrýho

Po šesti dnech tam nahoře. Nemytí, nečesaní, nenažraní.

“Salam Alejkum!” Salám? To ani ne, toho jsem si doteď užil až až. Nějakou místní specialitu, nemáte? “Local food? Typical Kyrgyz. Charašo?”

“Da, da, charašo. Bešparmak.”

“Bešparmak? To místní? Miestne? Zděs v Kyrgyztán, mňam?”

“Da! Typical Kyrgyz. Good!”

“OK. Tak for me bešpa…?”

“Bešparmak!”

No a tak to si dělá legraci, ne? Já tady do sebe týden cpu jídlo z pytlíku, žaludek mám scvrklej jak tu sušenou švestku, co přiletěla pod stůl od Amerikánů, kteří dva metry vedle mě hodují na všema barvami hrajícím zeleninovým salátu, pečeným mase s křupavou kůžičkou a jako dezert jim právě přinášejí mísu olejem nablýskaných koblížků, a ta holka přede mě položí talíř s modrým kytičkovým lemem a hromádkou planých nudlí posypaných na kostičky nakrájeným masem? Taky planým.

A ještě to mám jíst rukama, ne?

“Da, bešparmak means five fingers eating.”

No tak na to zapomeň. A dones mi prosím ještě alespoň chleba se sýrem. “And one coffee, please.” Aha, rozpustný, v misce. Zkvašený koňský mlíko? Ne děkuju, už jsem dneska byl. Dvakrát. “Hele, nezbyl ti ještě nějakej Travellunch?”

Iluze odcházejí s kovbojem

Z pětadvacet kilometrů dlouhé doliny už nám do starého horolezeckého tábora, opuštěného s rozpadem velké říše sovětské a tím i dobyvatelských snů jejich mistrů sportu z pracovních lágrů, zbývá posledních pět. V sezóně sem jezdí Kamazy. Ale v květnu… už to nebude rozebírat, dobře?

Čas od času se dolina rozplyne do stran, jakoby čtyřtisícové štíty nad námi dočasně povolily své sevření, a jinak divoká říčka docela zklidní svůj tok vprostřed ohromné zelené louky, jejíž šťavnatě zelené trávy tu spásají koně. Divoký koně. Nádhera. A na stezce nad námi slyšíme, jak podkovy s cinkotem dosedají na kamenný podklad.

“Ty jo, kyrgyzskej kovboj! No tak to je pecka.”

“Salam Alejkum!”

“Salam!”

A jak tak trůním na hřbetě jeho koně, kam mě kovboj vysadil, abych si odvezl fotečku na památku, vkrádá se mi do hlavy jedna taková otázka.

“Da, mjaso. Byznys. Charašo?”

No charašo. Bohužel. A takový to bylo romantický, jak se tady ti koníci hezky pásli.

“Sto piatdesiať můšec.”

No super. To vypadá na hodně masa. A ještě mi řekni, že to, co mi včera rozházeli po kostičkách na těch nudlích bez chuti byl taky… “Da, da, můšec.” … No doprdele. A to jsem chtěl právě místopřísežně prohlásit, že já bych koně v životě do huby nestrčil. Tak promiň, Jurášku.

Něpaněmajem

Výsledek poslední konverzace neměl úplně pozitivní vyústění. Minimálně pro naše sentimentální představy o divoce se pasoucích koních a jejich nespoutaném životě plném svobody a… bešparmaku. Nicméně se s kovbojem dalo domluvit ústy. Což bohužel nelze říci o matce dvou dětí a manželce jednoho muže, který zadal jejich dům na portál Airbnb, ale už jí před odjezdem na čtrnáctidenní pracovní směnu zapomněl sdělit, že se tyhle věci platí kartou v mobilu. A že jí nemůžeme za tři dny ubytování zaplatit ještě jednou cash.

No, naše verbální vysvětlivky ji virtuální cestu peněz evidentně neobjasnily.

A tak přichází na řadu tužka a… papír? No počkat. A ta černobílá mazanina z druhé strany? “Ty těhotná?”

Dobře, to je vedlejší. Mimochodem, krásný miminko. Takže to můj mobil. Tady tvůj dům. A já takhle peníze kartou do mobil. “Charašo? Da?” My teď tady u tebe doma. Ty dvě postavičky. No fajn, jsem menší, ale kreslím se větší. Peníze teď v Airbnb. Až mi odjedem, frrrrr, tak peníze frrrrr tobě. “Charašo?” No tak sláva. “Do svidaňa!”

Za vesnici stopujeme maršrutku, žádnej taxík, a míříme do Biškeku. Akorát možná nebylo úplně dobrý vypít před odjezdem to poslední tři v jednom. Jedeme hodinu, dvě, tři, čtyři,…

“Jako myslíš, že zastaví na záchod?”

Pět hodin. Už to odstav, proboha! Pět a půl. A konečně odbočka. Vy jako nikdo nejdete? A jo, Ramadán. Nejíte, nepijete a nevylučujete. No tak já jsem, můžeme pokračovat. Další tři hodiny. Alláh mi nejspíš drží zbytek cesty močák. V Biškeku na nádraží nasedáme do taxíku a tentokrát se mi daří usmlouvat opravdu good price. Ale už ne good drive. Po pěti minutách vyskakujeme uprostřed nejrušnější křižovatky ze dveří a tlačíme si svůj taxík přes čtyři pruhy na krajnici. Startér odešel.

A my už taky brzo odejdeme.

Přidat komentář