“Doprdele, doprdele, běž! Zdrhej!” Ani náhodou. Sněhu máme po pas, stopětimiletrové plácačky ukotvené hluboko pod povrchem a můžeme se snažit, jak chceme – stejně se o víc jak půl metru nepohneme. A to je zoufale málo. Batoh! Airbag. Odpálím to. Nebo ještě ne? Třeba to není tak velký, aby nás to zasypalo.

Jede to přímo na nás. Poprvé stojím tváří v tvář lavině. A zrovna tady, v pustině, ve které nás najdou nejdřív na jaře, a to ještě nejspíš krávy vyhnané do hor na pastvu.

Chystám se přijmout náraz. Odpálit batoh. Plavat? To se píše v příručkách.

Je to blízko. Moc blízko.

A najednou konec. Je po všem. Zvířená masa sněhu vyhladila z povrchu zemského dvě vyšlapané brázdy, které ještě před pár desítkami vteřin skrápěl náš pot. Teď zmizely. Pět metrů a to samé by se stalo s námi. Ale místo toho se stal zázrak. Pán Bůh zapíchl svůj ohromný prst do rozjetého proudu sněhu, který se z ničeho nic odklonil ze své přímé dráhy a profrčel okolo nás. Bez nás. Pro tentokrát…

Kolínka ke snídani?

Dobře, uznávám, snídaně na sedmou byla blbost. Ale kdo to měl tušit, že v Gruzii nedrží v zimě zimní čas a slunko vyleze na oblohu nejdřív po osmé. Omlouvám se. Ale zase se můžeme alespoň pořádně nasnídat. Dneska to bude dlouhý. Třítisícovka. Shimza… cosi. Patnáct set výškových metrů nahoru… i dolů. Ú…úúú.

A ranní menu vypadá dobře. Taková vzpomínka na Rusko, co? Svanetský smaženky se sýrem, placatý gruzínský chleba, smetanka vypadá taky domácí. A děvočka už nám nese nášup. “Ty vole, co to je? Čočka? Ke snídani?” OK, asi tady takhle snídají. Hold drsná země. “Hoši, mladá nese něco dalšího.” Kolínka se smetanou? Tak to sorry, ale to už asi nedám. A tohle je jako co? Vypadá to jak … otruby? “Hej, podle mě už jenom zkoušejí, co všechno sníme.” Už to nežerte, jdeme lyžovat!

Obouchané Mitsubishi Delica, náš taxík pod horu, už čeká venku. “Háj! Ajm Guri.”

Ahoj Guri, najs tu mít jů. Sedím vepředu! Hrnu se k pravým dveřím, tahám na kliku… Hele proč na mě Guri tak divně kouká? Otvírám dveře… “Dů jů wont drajv?” Ne ty jo, proč bych měl chtít řídit? Já už chci hlavně po dvou dnech otlačování si zadku a lovení vlka na sedačkách všemožných (a v Gruzii i nemožných) dopravních prostředků nalepit pásy a začít šlapat stopu na kopec. Sedej za volant a jedem.

A jo, pardon, služebníček, račte pane řidič, vaše místo, prosím.

Volant vpravo no.

Tamten hřeben!

Vypadá to krásně, pánové. Přímá linka pod Ushbu. To vyběhneme nahoru za tři hoďky a pak nějak dolezeme do toho žlabu tam vlevo mezi těma skalama a ten si sjedeme. Dobrej plán na další slunečný den, zdá se.

Jo, dost dobrej. Jen s jednou malou vadou. Nahoru už “běžíme” šest hodin. Po třech zaznívalo do éteru, že už maximálně hoďku a budem v tom žlabu. “Takovej brdek, to sfoukneme jak nic.” Teď máme nastoupáno sedmnáct set výškových metrů, v termosce vzduch … už jenom vzduch … a můj zarudlý nos vypadá jako při prvním stádiu lepry. Teď už vím, co byla ta třetí věc, co jsem chtěl koupit v drogerce. A nekoupil. Ještěže dole v těch kamenných domcích s děravou střechou, bez topení a tekoucí vody prodávají Piz Buin v každém druhém vchodu.

Čtyři odpoledne. Na žlab kašlem. Prej brdek.

Vzduchem sviští praskavý zvuk lepidla po celém dní opouštějící skluznice našich lyží. “Kopneme radši kompresní test, ne? Pro sichr.” … “Sedmnáct, osmnáct, devatenáct. To je stabilní. Dvacet.” Jedem.

“Ty vole!”

“Co je?”

“Tady to ruplo.”

“Kde?”

“No tady, pode mnou. Celý to tady prasklo.”

A co teď jako budeme dělat? Stojíme kdesi uprostřed hory, nahoru to máme stejně daleko jako dolů, svah nám vydává ty nejděsivější zvuky, jaké můžete na horách slyšet, rovnou pod zadkem a já se doprdele bojííím. Tak zastavte alespoň ten šicí stroj někdo. Nebo to definitivně urvou otřesy vycházející z mých rozklepaných kolen. Co teď? Nahoru nebo dolů? Mluvte!

OK, hlavně klid. “Tak já opatrně jedu a až budu na dobrým místě, tak mávnu.” Opatrně… Jak mám asi tak jet opatrně? Mám se nad tím sněhem vznášet nebo co jako v tomhle případě znamená opatrně? Opatrně je sedět doma na zadku a nelítat po kopcích v Gruzii. Prostě jedu no. Tepovku mám vyšší než cestou nahoru. Nohy roztřesený. Srdce v gatích. Nebo tam spíš něco jinýho. Hlavně dýchej, Honzo, dýchej. V těch volných kalhotách se to ztratí.

A pro zítřek navrhuju nějakou mentálně méně náročnou trasu. Třeba ten kostel za vesnicí vypadá hezky.

Chce nás zabít jídlem

Od civilizace nás teď dělí hodina dobrodružné jízdy ve dvou zledovatělých kolejích křížících na své dráze laviny sesunuté ze svahů nad cestou a zpola zamrzlé brody, na jejichž březích gumy Guriho pravovolantového teréňáku kvílely o pomoc. Když už to vypadalo, že bídně zhyneme, Guri zařadil 4×4, utnul telefonní hovor a tím i celé drama. Gruzie no.

Každopádně jsme v cíli. Na konci světa. Kolik tady může stát domů? Deset? Patnáct? A v kolika z nich vůbec někdo bydlí? Propadlé střechy s krovy trčícími do stran nasvědčují, že minimálně polovina bude neobydlená. Před kapotou se nám líně šinou krávy a jinou živou bytost zatím neregistrujeme.

Až teď!

Starý plešatý pán připaluje na terase cigárko a tohle asi bude náš hotel.

No vida! Zpoza jeho ušmudlaného chlupatého šedozeleného svetru se vynořuje mladá krásná tmavovlasá… Sedmnáct? Aha, tak to asi nic. Ale tak pantáta si s námi dá alespoň panáčka na přivítanou, že jo?

Voda? Neteče. Zamrzla. Možná už v říjnu. Ale wifi, ta funguje, tak si můžeme třeba objednat pizzu. Jsme tady jenom my tři, k tomu několik místňáků ve čtyřdílných plstěných čapkách shánějící krávy na noc do stájí a všude kolem dokola ohromný čtyř tisícový kopce. Mladou krásnou tmavovlasou bych nejspíš rozesmál, kdybych jí pošeptal, že bydlím na horách. “Ukaž fotku.” … “Jeseníky. Praděd. Šerák. Hory.” … “Hory? A kde?” Tak radši dáme ještě po panáčku. “Pantáto, za zdarovje!”

Večeře se podává na stole potaženém plastovým kytičkovým ubrusem přímo u našich hostitelů v obýváku. Panímáma se rozhodla, že na těch starých litinových kamnech ukuchtí snad všechny gruzínský dobroty, jejichž recepty si tu předávají z generace na generaci. “Ještě placku?” … “Ne ježiš, děkuju, už to nenacpu ani do kapes. Ale moc dobrý to máte. Number one!” … “Yes Yes.” … Jez jez říkala? Ale já už fakt nemůžu. “Hoši, to není možný, podle mě se nás rozhodla zabít jídlem.”

Měli bychom to zapít na trávení. Hej, kam zmizela ta slivovice? Hej, kam zmizel pantáta?

Laviny už ne a ne a ne!

Zase připadlo. Zase šlapeme nahoru, zase si odíráme tvořící se strupy na kotnících a zase za sebou necháváme dvě hluboké brázdy, abychom se následně spustili ze svahu, na kterém se nám bude jiskřící prašan přelévat přes hlavu. Proto tady jsme, že jo? A jako jo, je to pecka, když člověk takhle intenzivně vnímá, že žije. Starosti ho opustí a na světě v tu chvíli existuje jen přítomný okamžik. Ale nemohl bych být, prosím, přítomný někde jinde než na svahu, který se právě dává do pohybu?

Já už to prostě nechci!

Po tom včerejším posrání se ve žlabu, kdy mezi námi vznikala rigorózní práce na téma Narušení stability sněhu sesouváním a přímým sjezdem aneb co ohrožuje člověka na životě víc, jdeme dneska maximálně udělat nějaký fotky do lesa za vesnicí.

Ale tenhle les je nějakej řídkej. A postupně řídne až k úplnému bezlesí.“Dívejte tu převěj! Tu skočím a pak to rozhulákám na tři oblouky sem dolů. Pecka!”

Nerozhulákal.

Jako jedna věc je, když to pode mnou jenom praská. Ale když ta lavina míří přímo na mě, pět metrů před námi změní směr, ale už ne rozjetý proces mého konečníku, a pak se smete stopu, kterou naše lyže vyšlapaly před deseti vteřinami, tak to už fakt ne. A ke všemu, no ty vole, vždyť já tam chtěl zastavit a fotit ty dva magory, co se zrovna bořili ve sněhu přede mnou.

Žijeme a balíme. Fofrem dolů. K panímámě – nechat se zabít radši jídlem než lavinou.

Fakt krásnej den. Focení v lese. Jasný. Nechcete někdo zánovní lyže?

Zvířátko na konec

Jsem ti říkal, že toho psa nemáš krmit. Teď se ho nezbavíme. No dívej, druhej. Chudáci, teď se potáhnou za náma a někde tam nahoře zdechnou. Možná když si jich nebudeme všímat, tak půjdou domů. Pronásledovat nás tisíc výškových metrů v hlubokým sněhu přece nevydrží.

Vydrží.

Tohle jsou totiž gruzínští psi, co se narodili ve dvou tisících dvou stech metrech.

Když se tedy za lyžařem s voňavou klobáskou v batohu přilazí dírou v plotě pes, kráčí mu za lyžemi čtyři hodiny na samý vrchol hory, kde si spokojeně lehne na sluníčku vedle stále voňavého batohu, pak za těmi stejnými lyžemi utíká bez velkých prodlev až do údolí a na začátku vesnice se zase proplazí domů tou stejnou dírou v plotě, tak šel prostě a jenom na výlet. A nevím, čemu se divíte. Já už se tady nedivím ničemu. Tohle je Gruzie.

Přidat komentář