Začíná to docela zostra. Cestu z přistávací plochy lemuje dva metry vysoký bílý plot zakončený ostnatým drátem. Úřednice na imigrační kontrole má zřejmě v pracovním kodexu výraz trvalého nasrání a neméně rozlobený policista s čepicí tak velkou, že na něj si déšť rozhodně nepřijde, tu a tam ukáže na podezřelou osobu a odvede ji za dveře, za které se z protekce nechodí. A to vám povídám, že ten blonďák s koženou brašnou je tajnej.

Uf, konečně jsme z těch sádrokartonových kulis, které trochu přehnaně nazývají Arrival Hall, venku. A jen co se nadechnu teplého ruského vzduchu, nasyceného i teď ve dvě ráno vlhkostí, hned ke mně kdosi natahuje ruku. Že by první žádost o úplatek? Ať se příliš nezdržujeme formalitami? “Já nic nechci. A necháš ten batoh!”

„Niet, já Osman.“

“Ááá, hej borci! Tak to je náš Osman.”

Dálková domluva o přeshraniční spolupráci klapla na jedničku. Což se divím. Protože Osman neumí ani slovo anglicky a my rusky taky něpaněmajem. Pakliže se nepočítá vodka, Kolja a Elbrus.

Jo! Je to tak

Rozhodli jsme s klucíma vylézt na Elbrus. Ale teď mě spíš zajímá, čím nás Osman odveze. Protože osm upocených chlapů, každej s báglem dvoutýdenních zásob jídla a jedním náhradním tričkem, se asi do žigula nevleze. A tak na zaplněném parkovišti čekáme, ke které káře náš mírně se hrbící kápo s lehkou vadou chůze zatočí. Už strká ruku do kapsy a dobře známé cinkání, které před třiceti lety zmenšilo ruskou říši na polovinu, napovídá, že do dlaně nabírá svazek klíčů.

Blik, blik!

“Ty vole, on má Transportera. Asi bude movitej.“

I tak to ale není zrovna pohodlný sezení a vidina tří hodin jízdy na přední prostřední sedačce, namáčknutý na Osmanovo pravé rameno, mě zrovna nepřivádí do extáze. Ale hezky voní česnekem. Asi bude zdravej.

A hned jak Osman zamává ochráncům státu a veřejného blaha u výjezdu z letištního prostoru, otáčí mnoha tisíci doteky ohlazeným kolečkem rádia a na plné kule rozjíždí khabardsko balkarskou diskotéku. Slibuje pivo, vodu, šašlik a děvočky prej taky budou. “Ale Osman, my rubly niet. Bankomat treba.” Na to Osman vytahuje z náprsní kapsy své černé košile paklík bankovek a že dzengie prý nemusíme řešit.

No paráda. Tomu říkám Rusko.

Hej, Honzo! Hlídej ho ale, ať neusne.“

No jasan. Proto přece sedím vpře… áááh.

“Ty vole, co to bylo?” Osman dupnul na brzdu a moje hlava slítla z jeho ramena. Asi jsem usnul, sorry hoši. A to je jako co? Po silnici před námi se šine celé stádo krav. Tak až odejdou, tak můžeme jet… áááh.

Prásk!

“Osman! Što to?”

„Cha! Golub. Šašlik!“

Aha, dobře. Tak už máme řešení hádanky, proč mají všechny místní auta pavouka přes celý čelní sklo. Bože, snad alespoň pod ten Elbrus dojedem.

Dobroje utro

Dobré? Dojeli jsme rozbití v 5 ráno. Po cestě rozmašírovali jednoho holuba. Na benzince natankovali do nastartovanýho auta a přitom zjistili, že… No asi takhle: když v Evropě vytáhnete klíče ze zapalování, považuje se za normální, že motor zhasne. V Rusku je naopak možné všechno. Dokonce odejít ke kase s klíčema v kapse, přičemž motor stále pravidelně brumlá.

Nicméně nejspíš za to laskavé opečovávání ramena po celou cestu z letiště mě zve Osman na snídani.

“Ty eto znaješ?“

Česnek, no. Budeme dělat salát? Aha, nebudeme. Budeme ho snídat.

A jen tak? Alespoň chleba, co? Super, děkuju. Osman a jak ho mám jako…? Jo jasný,zkousnout mezi zuby a slupku plivnout pod stůl. Da, charašo, spasíba!

Eh, ale…on docela palí.

Já znaju akorát čínskej česnek, víš? Oh, eh, ale tohle má na mě trošku grády. Hhh, ten asi není z dovozu, co? Eh… no potěš, to je síla teda. S tímhle se můj dech mění ve smrtící nástroj. Ani se nedivím tomu holubovi, že naše čelní sklo nevybral.

Lekce ruského jazyka

Takže zaprvé – magazin neslouží ke čtení.

Magazin je takovej ruskej mini… nebo spíš nano market. Starší ročníky, které se ocitly v naší horolezecké výpravě režimem nepoznamenaných třicátníků pravily, že takhle nějak to u nás vypadalo za komunismu. Pokud ano, prosím, ať se to vrátí. Bochníky čerstvého kravského sýra. Od hlíny špinavá mrkev, která se nestydí za své nedokonale křivky. Kvašáky naložené v kbelíku od Primalexu. A v jedné bedně vedle sebe naházený jablka od rozměru golfového míčku (dokonce i tak hrbolatý) po menší kopačáky. Tolik různých velikostí by v Kauflandu rozhodně nestrpěli.

Tady je ale svět ještě v pořádku. Zřejmě z lásky k Rusku.

A co nějakej oběd?

Aha, tak koukám, že v tomhle lokále nám naše jazyková bariéra připraví pořádné překvapení.

Nemáte menu i bez té hlaholice? Aha, nemáte. A tady jsou nějaký obrázky. “Što je to?” To bych si dal. Ale cenám rozumím i bez nápovědy a vypadají moc dobře. Rubl děleno třema, tohle se mé spořivé duši zamlouvá. Děvočka, nos to na stůl. Ať je to co je to, hlavně že to moc nestojí.

Všechno sice posypaný koprem, ale jinak? Balada! Pak že Rusko je zaostalá země. Minimálně, co se kvality jídla týká, jsou na tom líp než my.

Toalet, požalujsta?

Slečno? Aha, tady, spasíba. Jo ona nejde ta elektrika, tak… vy mi půjčíte svůj telefon, ať si posvítím? No děkuju za důvěru. A nebojte, facebook vám lustrovat nebudu. To už dělá Vladimir.

Potmě je to teda docela vzrušující.

Kampak ty schody asi vedou?

No tak to né! Tohle se může stát jenom v Rusku. Hoši, na to se běžte podívat. Ale ne všichni naráz, ty vole.

Á, slečna ofitsántka už zřejmě chápe, že tady není něco v pořádku. Že ta evropská keramická mísa asi opravdu nepatřila zabetonovat do země à la tureckej hajzl. No jo, i v zemi zítřka se občas utnou.

Doklady? Zbytečný

Osman, a pasporty? Vratiš nám? Jdem v gore.

„Pasport ne nužno. Ty raskaži Osman.“

Aha, no dobře.Tak Osman je tady asi kápo. Stačí říct „Osman“ a začnou lítat pečení holubi to pusy. Nebo by po nás alespoň nemuseli na gruzínské hranici hned začít střílet. Ten chlapík to má prostě ošefovaný.

A vlastně je to super – nemuset deset dní řešit, kam jsem zase založil pas.

Kór v zemi, o které se povídá, že se tam ztrácí novináři a hranice pro ni neznamenají víc než čáru na mapě. V zemi, kde se každý druhý stane vojákem a ani u těch, co nenosí uniformu, to neznamená, že občas nezajdou na stanici na kus řeči. Dva kiláky od baráku stojí hlídka s kalašnikovem na rameni a my máme fakt štěstí, že je Osman takovej dobrák a ty pasy nám pohlídá – jestli je vůbec ještě má.

Mimochodem, jmenuje se vůbec Osman?

Znám, neznám – jak se to hodí

Osman sice platí za místního kápa. Ale jak už to tak bývá, doma drží kasu Ludmila. A kalkulačku téhle panímámy opravdu nechcete sledovat v akci déle, než je nutné. V její ohromné červenobílé kárované zástěře se neztratí ani rubl. Ale jinak se snaží být všemožně nápomocná – když z toho může něco kápnout.

“Ludmila, my na Elbrus jdeme. Ty zarezervuješ nám nocleh? Spaní na Prijut? Chalupa?”

Ale to víš že jo, panáčku. Tam na Prijut najdeš Cosťa (asi domovník), povíš “Ludmila”, 800 rublů vyložíš na stůl a postýlku jak obláček dostaneš. A tady máš pro jistotu moje číslo. Kdyby něco, to ukaž a sledano.

Boží, spasíba Ludmila!

No, Ludmila dobrý. Akorát tomu tatarovi ve čtyřech tisících dvou stech metrech nad mořem heslo “Ludmila” pořád ne a ne propojit ty správné mozkové kanálky: „Mesta niet!“

“Jak niet?”

„Niet!“ Nerozumíš rusky chlapečku?

“Ale Ludmila… tady její číslo. Na, papírek. Ludmila, ráno ti volala.”

“Neznaju Ludmila.”

?!?

Ještěže jiní ruští tavaryši, co jim v mozku zůstalo více kyslíku, Cosťovi vysvětlují, že mesta pro dva je – třeba na těch osmi prázdných postelích.

Uf. To by bylo. Tak my asi rovnou zaplatíme, ne?

“Niet!”

Aha, oblíbený slovíčko. Tak asi až ráno. Až se vrátíme z vrcholu. Akorát jsem teda zvědavej, kde toho tatara budeme hledat. No a taky, že jo. Sedm ráno a chlapík nikde. Hledáme, sháníme, bušíme na dveře a nic. Hmm, takže co? Bez placení? Snad nebude průser.

Bude.

Zdrastvuj, Ludmila! „Niet zdrastvuj! Tys spal na Prijutu a nezaplatil. Cosťa prijechal a 1000 rublů chcel.“

A já měl za to, že přece žádnou Ludmilu nezná. Že by se rozpomněl? A když už byl v tom náhlým opojení vzpomínek, tak si i uvědomil, že o dvě kila zdražil – včera, právě před naším příchodem. Miluju Rusko.

Sčot!

A pro úplnost – Elbrus jsme nedali. Ono se totiž stává kapánek demotivujícím, když ve tři ráno nad hranicí pěti tisíc metrů při každým kroku marně hledáte svoje vyprázdněný plíce a cítíte, jak se vám žaludek vznáší do pater, ve kterých nemá co pohledávat, a v tom vás předjede rolba naložená deseti tak trochu jinými horolezci. Z Taiwanu. A za chvíli další. A další…

Tak na to serem. Navíc -25°C v červenci? Co je tohleto za dovolenou?

Jdeme dolů na jídlo. To je tady sichr.

Dobrota. Zaplatíme! Ale ne dohromady. Každý zvlášť. Zase tak dobří kamarádi nejsme. Adin, adin, adin, adin,… charašo?

Eeeee…

Ještěže má tak velkou kalkulačku. 80 rublů plus 200 rublů, to už je skoro vysokoškolská matematika. Ve které by nejspíš neobstála, protože 300? To je nějaká ruská kalkulačka s automatickou přirážkou?

Ne, to je moc! Znovu to spočítej. Špatny sčot.

320.

Nic, balíme. Tady máš a mizíme. Se nedivím, že ty krávy nechávají volně chodit po silnici. Stejně se nedopočítají, když jim nějaká skončí pod kamazem.

Radši už jedeme

Ale ne, taxi nechci a nepokřikuj na mě. To už je jak v Thajsku. Akorát, že tady se taxikaří s žigulem. Což jako zážitek dobrý, ale že bych to musel vidět dvakrát.

Jdem na stopa.

Hmm… takže BMW X5 se asi nesvezeme. Budeme muset slevit z nároků a vystrčit palec na nějaký chudáky, jejichž zápach dosahuje alespoň podobné úrovně jako ten náš. Po deseti dnech v jednom tričku.

Dívej, Lada brzdí! A couve! Pojď honem.

“Zdrastvujte. Do Čeget?”

„Da, da! Ale chto ty dělaješ?“

“Zapínám si pásy, ne?”

„Hey! This is not Europe. This is Russia.“

Aha, ok. Já málem zapomněl, že tady používáte pásy akorát na přidržení se v zatáčce. Dobře no. Russia great! Ale můžeš, prosím tě, mězi těma krávama jet alespoň míň jak kiléééééééém.

Jestli to nepřežiju, dejte prosím vědět Osmanovi. Spasíba.

Přidat komentář